ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2647.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2647/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) I. R. r. s. r. o., b) Ing. I. R. a c) Ing. B. R., zastoupených advokátem, proti žalovanému Družstvu vlastníků bytů čp. 581/a H., zastoupenému advokátkou, o povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 5/2003, o dovolání žalobců proti rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2004, č. j. 25 Co 186/2004-99, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2004, č. j. 25 Co 186/2004-99, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 18 C 5/2000-80, se zrušují a věc se vrací Okresního soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud žalovanému uložil povinnost zdržet se zásahů do výkonu jejich práva odpovídajícího věcnému břemeni průjezdu domem.
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 18 C 5/2000-80, zamítl žalobu „jíž se žalobce domáhá (správně „žalobci domáhají“) na žalovaných (správně „na žalovaném“) zdržet se jednání, které spočívá v umístění uzamykatelné závory, umístěné v průjezdu domu čp. 581/a na stavební parcele 697/16 v H.“ a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou uzavřenou 6. 11. 2002 přešlo z právních předchůdců žalobců na žalobce a) vlastnické právo ke stavební parcele č. 679/17 a na žalobce b) a c) vlastnické právo ke stavební parcele č. 679/18, včetně věcného břemene práva chůze a jízdy po stavební parcele č. 679/16 ve vlastnictví žalovaného, tedy průjezdem v domě čp. 581/a ze Š. ulice, za účelem přístupu na stavební parcely č. 679/17 a č. 679/18. Žalovaný nechal 12. 4. 2002 osadit do průjezdu domu čp. 581/a uzamykatelnou závoru, znemožňující průjezd motorových vozidel o hmotnosti nad 2,5 tuny, protože žalobci, resp. jejich smluvní partneři, využívali vjezdu pro potřebu stavby budované na pozemku č. 679/17 způsobem, který ohrožoval nosné prvky stropu domu nad průjezdem. Závora byla naposled umístěna 7 cm pod spodní hranicí nadsvětlíku, aby vozidla o hmotnosti pod 2,5 tun a jejichž výška nepřesahuje 2, 05 m mohla pod závorou podjet. Odkázal na §151n, §151o a §151p občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a z provedených důkazů dovodil, že žalovaný umístěním uzamykatelné závory do předmětného průjezdu neporušil povinnosti vyplývající pro něho z věcného břemene. Naopak žalobci vykonávali práva z věcného břemene nad smluvně sjednaný rámec způsobem, který ohrožoval nemovitý majetek žalovaného. Uzavřel, že žalovaný umožňuje žalobcům průjezd na jejich pozemky ze Š. ulice a dále mají možnost na své pozemky vjíždět z ulice M.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. června 2004, č. j. 25 Co 186/2004-99, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením se zcela ztotožnil. Připomenul zejména závěr znaleckého posudku, z něhož plyne, že poškození nosných prvků stropu domu nad průjezdem lze preventivně předejít tím, že zde nebudou projíždět motorová vozidla s hmotností nad 2,5 tuny. Osazení uzamykatelné závory žalovaným není šikanou, ale prevencí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládají za zásadně právně významné z hlediska jím provedeného výkladu §151n a §151p odst. 3 ObčZ, při řešení otázky týkající se jednostranného omezení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Trvají na tom, že žalovaný jejich právo vyplývající z věcného břemene omezil jednostranně, bez odpovídající náhrady, přičemž platná právní úprava jednostranné omezení práva věcného břemene nepřipouští. V souladu s §151p odst. 3 ObčZ může ke zrušení nebo omezení věcného břemene dojít pouze na základě rozhodnutí soudu v případě, vznikne-li hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného; věcné břemeno v takovém případě může být zrušeno nebo omezeno pouze za náhradu. ObčZ blíže neuvádí, v čem má spočívat změna poměrů a v průběhu předmětného řízení nebylo prokázáno, že by došlo ke změně poměrů, jež by odůvodňovala možnost věcné břemeno omezit. Uzamykatelnou závoru žalovaný do průjezdu umístil až v roce 2002, ta snížila průjezd o 7 cm a klíč od závody žalobcům nevydal. Není pravda, že žalobci nejsou instalací závory ve výkonu svého práva omezeni, když ze znaleckého posudku znalce Ing. S. vyplynulo, že pod závorou neprojedou některá vozidla, jejichž hmotnost nepřevyšuje 2,5 tuny. Nezakládá se dále na pravdě, že se žalobci mohou na své pozemky dostat z M. ulice, když přístup na ně je možný jen předmětným průjezdem. Dovolatelé trvají na tom, že svoje právo z věcného břemene nikdy nevykonávali nad rámec svého oprávnění a způsobem, který by ohrožoval majetek žalovaného. Předmětné věcné břemeno opravňuje k pěší chůzi a vjezdu motorovými vozidly jak oprávněné, tak další osoby a vozidla v souvislosti s provozem a hospodářskou činností, již budou oprávnění realizovat v hospodářských provozních objektech nacházejících se na parcelách v jejich vlastnictví. Ve specifikaci věcného břemene nejsou hospodářská činnost ani druh vozidel konkretizovány. Není jim proto známo, z čeho odvolací soud usuzuje, že žalobci vykonávali svoje právo nad smluvně sjednaný rámec, přičemž to není patrno ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž nebylo prokázáno, že by po dobu trvání věcného břemene – od roku 1990 – došlo k poškození předmětného průjezdu. Trvají na tom, že žalovaný postupoval v rozporu s platnou právní úpravou, omezil-li jednostranně práva žalobců a konstatují, že předmětná závora jim objektivně brání ve výkonu jejich práva. Uzavírají, že dovolací soud by se tedy měl zabývat tím, zda je možno jednostranně omezit právo vyplývající z věcného břemene, jak se stalo v daném případě. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že se v dané, podle jeho názoru bagatelní, věci nejedná o otázku zásadního právního významu. Připomíná, že podle znaleckého posudku byl průjezd konstruován na omezenou nosnost, prakticky pro průjezd osobních vozů. Několikeré poškození průjezdu vedlo žalovaného k umístění překážky v něm, která znemožnila jeho zneužívání. Odkazuje na znění obsahu věcného břemene s tím, že právo průjezdu a průchodu je zachováno. Nikde není uvedeno, že bude vykonáváno v celé výšce průjezdu. Ztotožňuje se se závěry soudů obou stupňů. Uzavírá, že žalobci opomíjejí jeho základní právo jako vlastníka nemovitosti na přiměřenou ochranu jeho majetku. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b), jakož i v §241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí (§415 ObčZ). Komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení (§417 odst. 1 ObčZ). Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (§126 odst. 1 ObčZ, věta před středníkem).
Platný občanský zákoník neupravuje způsob výkonu a rozsah práv odpovídajících věcným břemenům. Je však shoda v tom, že oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně („civiliter“), a že věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována; v případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí i bez výslovné úpravy, že povinný má být omezován spíše méně než více (viz např. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. ASPI Publishing 2002, s. 413. Viz též Holub, M., Bičovský, J., Wurstová, J. Spáčil, J. Sousedská práva. Praha: Linde 2005, s. 114). Ze shora citovaných ustanovení občanského zákoníku též vyplývá, že osoba, jejíž věc je zatížena z věcným břemenem, se může bránit proti takovému výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, který způsobuje škody na zatížené věci nebo i jiné její věci, anebo sice škody dosud nepůsobí, nicméně vyvolává nebezpečí poškození (tedy je pravděpodobné, že k němu dojde) a to i tak, že učiní opatření, které znemožní škodlivý způsob výkonu práva, nebude však bránit oprávněnému v jeho řádném výkonu; přitom musí jít o významné ohrožení, bránění výkonu práva pro pouhou možnost méně závažného poškození není přípustné (viz též §3 odst. 1 ObčZ). V takovém případě nejde o omezení věcného břemene podle §151p odst. 3 ObčZ, ale o obranu proti jeho nepřípustnému výkonu.
Pokud by tedy odvolací soud v dané věci shledal správným skutkové zjištění soudu prvního stupně, že v důsledku průjezdu automobily žalobce vyššími než 2, 05 m je budova žalovaného poškozována, příp. že hrozí poškození a současně zjistil, že umístění závory znemožňuje průjezd automobilům vyšším než je uvedený rozměr a naopak nebrání průjezdu automobilům menším, které nepůsobí škodu, byl by jeho rozsudek v souladu se shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu. Odvolací soud se však výškou vozidel v odůvodnění rozsudku nezabýval, zmínil jen nevhodnost projíždění automobilů o hmotnosti vyšší než 2, 5 tuny (i když je tu obvykle úměra mezi výškou a hmotností automobilů, nelze vyloučit ani průjezd vozidla měřícího nad 2, 05 m a nedosahujícího uvedené hmotnosti; ostatně ani odvolací soud neučinil zji). Z odůvodnění jeho rozhodnutí není ani zřejmé, že by se zabýval otázkou, jak vysokým automobilům brání žalovaný v průjezdu, tedy zda nejde i o automobily nižší, ani jak vysoké automobily podle něj mohou poškodit dům zatížený břemenem a jakým způsobem by k poškození mohlo dojít; chybí též, obdobně jako v rozsudku soudu prvního stupně, závěr, o jak významné poškození by mohlo jít a stanovení míry pravděpodobnosti, že k poškození dojde. K názoru odvolacího soudu, že žalovaný se umístěním závory oprávněně brání i proti jednání jiných osob než žalobců a jejich smluvních partnerů se dodává, že nebude-li zjištěno, že žalobce ohrožují či poškozují žalovaní nebo osoby užívající průjezd na základě jejich práva, ale jiné osoby, nebude možno považovat bránění výkonu práva žalovaným za oprávněné; v takovém případě by totiž bylo namístě vydání klíčů od závory žalobcům.
Podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, úvaha soudu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu. V posuzované věci se odvolací soud otázkami shora uvedenými nezabýval, resp. nezkoumal, nakolik se jimi zabýval soud prvního stupně; v tomto rozsahu je proto jeho právní posouzení věci neúplné a tedy i nesprávné; je tak dán dovolací důvod, uvedený v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Obdobnými vadami pak trpí i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. to sice naznačuje, že po prozkoumání seznamu vozidel, jejichž celková hmotnost nepřevyšuje 2, 5 tuny a výška 2, 05 m soud shledal, že žalobci nejsou ve výkonu práva nijak omezeni, neuvedl však, jak k tomuto závěru dospěl (tedy zda zjistil, že závora brání jen vjezdu vozidel těmto parametrům nevyhovujícím či zda tu byly jiné důvody k této úvaze). Soud prvního stupně se zcela nadbytečně zabýval tím, zda žalobci mohou používat jinou cestu – taková možnost by totiž byla významná jen pro případné zrušení věcného břemene soudem podle §151p odst. 3 ObčZ, nikoliv pro přípustnost bránění výkonu práva žalovaným.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ). V novém rozhodnutí soud prvního stupně zejména uvede, jak vysokým vozidlům brání závora v průjezdu, vysvětlí, jaké škody by mohla vyšší vozidla podle jeho názoru způsobit a jaká je pravděpodobnost vzniku těchto škod; v souladu s tím uvede, jak vysokým vozidlům mohou žalovaní oprávněně bránit v průjezdu a poté posoudí, zda z tohoto hlediska je závora o konkrétní výšce umístěna oprávněně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu