ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2649.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2649/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. R., zastoupeného advokátem, proti žalované I. K., zastoupené advokátem, o řešení spoluvlastnických neshod, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 745/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. února 2004, č. j. 23 Co 531/2003-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. února 2004, č. j. 23 Co 531/2003-111, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 10. prosince 1999, č. j. 5 C 745/97-59, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 1999, č. j. 5 C 745/97-59, pod bodem I. výroku uložil žalované, aby strpěla dostavbu garáže na části pozemku parc. č. 353/3, zapsaném na LV č. 489 pro obec M. p. K., kat. území S. L., a to v souladu se stavebním povolením odboru výstavby Městského úřadu v T., č. j. Výst. 627/332.6/96. Pod body II. a III. zastavil řízení o užívání garáže v suterénu domu č. p. 65 v obci M. p. K., kat. území S. L., a o protinávrhu žalované z 29. 8. 1999. Dále pod bodem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím stavebního odboru MÚ v T. z 18. 6. 1996 bylo žalobci na základě jeho žádosti z 5. 6. 1996, kterou doložil výpisem z listu vlastnictví č. 489 katastru nemovitostí, v němž jako výlučný vlastník pozemku parc. č. 353/3 v obci M. p. K., kat. území S. L., je uveden žalobce, vydáno stavební povolení ke stavbě garáže na tomto pozemku. Podle listiny z 24. 5. 1996 se stavbou garáže žalovaná a vlastníci sousedního pozemku parc. č. 350/5 manželé V. vyslovili souhlas. Rozhodnutím Městského úřadu v T., odboru výstavby, ÚP a zemědělství z 30. 9. 1996 byl žalobce vyzván k zastavení všech stavebních prací poté, co 27. 9. 1996 žalovaná stavebnímu odboru sdělila, že je spoluvlastnicí pozemku parc. č. 353/3, což doložila novým výpisem z katastru nemovitostí, a se stavbou garáže vyslovila nesouhlas. V důsledku opakovaného nesouhlasu žalované se stavbou byl žalobce vyzván k podání žaloby u soudu. Účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, zapsaných na LV č. 489, a to každý z nich v rozsahu ½. Pokud byl v katastru nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí zapsán jen žalobce, šlo o chybný zápis, který byl opraven. Soud prvního stupně věc posuzoval podle §139 odst. 2 a 3 ObčZ a nesouhlas žalované se stavbou garáže neshledal důvodný.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. února 2002, č. j. 23 Co 428/2000-82, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod bodem I. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dále proti tomuto rozsudku připustil dovolání pro právní otázku, „zda o změně společné věci může ve smyslu §139 odst. 3 občanského zákoníku rozhodnout soud i při rovnosti hlasů“. Odvolací soud vyslovil souhlas s právním názorem soudu prvního stupně, že postavením garáže dojde ke změně povahy pozemku ze zahrady na stavební pozemek, a protože ohledně stavby garáže nedošlo k dohodě mezi účastníky, ani nebylo dosaženo většiny, je třeba věc posoudit podle §139 odst. 3 ObčZ s tím, že „pokud právo žádat o rozhodnutí soudu svědčí přehlasovanému účastníku, pak musí tím spíše svědčit i účastníku polovičnímu, nepřehlasovanému“, jímž je žalobce. Ztotožnil se také se závěrem, že „nepůjde o omezení takového rozsahu, které by odůvodňovalo upřednostnění stanoviska žalované“.
Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalované rozsudkem ze dne 30. června 2003, č. j. 22 Cdo 1470/2002-102 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2002, č. j. 23 Co 428/2000-82, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Uvedl, že pokud odvolací soud věc posuzoval z hlediska §139 odst. 3 ObčZ, šlo o aplikaci nesprávného právního předpisu. Dovodil dále, že „nelze pominout, že postavením garáže jen jedním ze spoluvlastníků na pozemku, který je v jejich podílovém spoluvlastnictví, přičemž by se tato stavba stala výlučným vlastnictvím jen jednoho z nich - stavebníka, vznikla by stavba, jež by trvale a nad rámec omezení daných samotnou podstatou spoluvlastnického práva omezovala práva žalované“, že „žalovaná by byla zcela vyloučena z užívání části pozemku zastavěné stavbou, která by jí nepatřila“.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. února 2004, č. j. 23 Co 531/2003-111, rozsudek soudu prvního stupně z 10. 12. 1999 v napadeném výroku pod bodem I. změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna strpět dostavbu garáže na části pozemkové parc. č. 353/3, zapsané na LV č. 489 pro obec M. p. K., kat. území S. L., a to v souladu se stavebním povolením odboru výstavby Městského úřadu v T., č.j. Výst. 627/332.6/96. Odvolací soud věc posoudil z hlediska §139 odst. 2 ObčZ a žalobu zamítl z důvodů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 30. 6. 2003.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v rozsudku z 30. 6. 2003, že ani za použití §139 odst. 2 ObčZ nelze nutit podílového spoluvlastníka, aby souhlasil s vytvořením další věci, jež by měla být v jejich spoluvlastnictví, neodpovídá zjištěnému důkaznímu stavu, na podkladě kterého již bylo rozhodováno soudy obou stupňů. V daném případě šlo o výstavbu garáže na pozemku ve spoluvlastnictví účastníků, která však byla vybudována pouze žalobcem na základě stavebního povolení, vydaného jen žalobci, a která by po kolaudaci připadla do vlastnictví jen žalobci. Žalovaná, matka žalobce, se stavbou garáže 24. 5. 1996 vyslovila souhlas, výstavbu garáže sledovala a nevznášela žádné námitky a opravné prostředky ve stavebním řízení podala poté, kdy náklady na odstranění stavební konstrukce garáže by byly vyšší, než na její pořízení. Tato skutečnost při rozhodování nebyla zohledněna. Důvodem, proč žalovaná začala brojit proti stavbě garáže, je skutečnost, že betonový skelet garáže žalobce dostal od svého otce, který je se žalovanou rozvedený a vztahy mezi nimi jsou neutěšené. Poukázal na to, že k výstavbě garáže došlo v dobré víře utvrzené písemným souhlasem žalované. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobce uvedla, že listinu z 24. 5. 1996 podepsala proto, že žalobce uváděl, že se má jednat o stavbu provizorní – dočasnou. Námitky proti stavbě vznášela průběžně, nikoli až ve fázi pokročilé stavby. Žalobce musel vědět, že je spoluvlastníkem nemovitostí v rozsahu ½, neboť proč by jí jinak dal podepsat listinu z 24. 5. 1996.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 OSŘ zjištěny nebyly, dovolatel je ostatně ani nenamítal. Dovolací soud proto dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Dovolací soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí z 30. 6. 2003, kdy byl vázán mezemi dovolání dovolávající se žalované, označil rozsudek odvolacího soudu ze 7. 2. 2002 za nesprávný pro nepoužitelnost ustanovení §139 odst. 3 ObčZ na daný případ. Východiskem pro právní úvahy odvolacího soudu tehdy byla žalovanou potvrzovaná neshoda účastníků o zamýšlené stavbě garáže. Odvolací soud tedy vycházel z toho, že žalovaná k takové stavbě souhlas nedala. S ohledem na to, že odvolací soud řešil spor účastníků jako případ neshody spoluvlastníků, dovolací soud k řešení uvažovanému odvolacím soudem (zastavění společného pozemku stavbou ve výlučném vlastnictví žalobce) poznamenal, že by bylo (míněno v případě neshody účastníků) z tam uvedených důvodů nepatřičné. Otázku, zda žalovaná žalobci souhlas k provedení sporné stavby dala, dovolací soud neřešil, ostatně ani nemohl, neboť by to bylo nad rámec tehdejšího dovolacího přezkumu, když dovolatelka sama nic takového pochopitelně netvrdila. Tvrzení dovolatele, že „Nejvyšší soud při zaujetí zmíněného právního stanoviska uvedl, že žalovaná vyslovila nesouhlas se stavbou, což neodpovídá pravdě, neboť to byla právě žalovaná, která dne 24. května 1996 podepsala souhlas s výstavbou garáže na označené parcele 353/3 a tento souhlas vyjádřila na jedné listině s jinými účastníky řízení jako vlastníky sousední nemovitosti 350/5, což jsou manželé V.“, však nemá oporu v odůvodnění předchozího zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu. Takové zjištění dovolací soud v hodnotící části odůvodnění uvedeného rozhodnutí neučinil.
Tentokrát, kdy jde o dovolání žalobce, jsou meze dovolacího přezkumu jiné, neboť nyní jsou dány rozsahem jeho dovolacích námitek. Dovolatel především namítá, že žalobkyně se stavbou souhlasila a tomu ostatně odpovídá jím posléze uplatněný žalobní návrh na strpění stavby a nikoliv na nahrazení projevu vůle. Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 19. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2613/2000, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1435, svazek 20, „žalobce domáhající se rozsudku, jímž by soud rozhodl o neshodě podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (§139 odst. 2 věta druhá ObčZ), by měl žalobním petitem navrhovat nahrazení chybějícího projevu vůle spoluvlastníka.“ Pro výsledek sporu, v němž bylo posléze rozhodováno o povinnosti, aby žalovaná strpěla výkon práva žalobce, bylo tedy určující, zda se účastníci na řešení výstavby sporné garáže dohodli či nikoli. Pokud by se nedohodli, byl by to důvod k zamítnutí žaloby na strpění, poněvadž žalovaná by byla povinna strpět výkon sporného práva jedině, kdyby nedostatek její vůle byl nahrazen soudním rozhodnutím podle §139 odst. 2 ObčZ – viz výše citovaná judikatura. Pokud však žalovaná se stavbou relevantně souhlasila, pak by naopak mělo být takové žalobě vyhověno, poněvadž se oba podíloví spoluvlastníci na vybudování stavby shodli. V daném sporu žalobce tvrdil, že žalovaná se stavbou garáže souhlasila. Pokud by žalobkyně projevila takový souhlas kvalifikovaně, pak nebylo namístě, aby soudy obou stupňů rozhodovaly o neshodě spoluvlastníků (nahrazení vůle žalované), ale pouze o plnění z dohody uzavřené podle §139 odst. 2 ObčZ (tj. o povinnosti žalované strpět výkon odsouhlaseného práva stavby spoluvlastníkem). Žalobce takové tvrzení uplatnil a uplatňuje je i v dovolání. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že ten se blíže otázkou existence souhlasu žalované písemně vyjádřeného v listině datované 24. 5. 1996 a jeho právním významem z hlediska §139 odst. 2 ObčZ ani významem jejího pozdějšího nesouhlasu (odvoláním souhlasu) blíže nezabýval.
Z výše uvedeného vyplývá, že i druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci pro nesprávnost právního posouzení neobstojí. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu