ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2714.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2714/2018-703
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, proti žalované J. H. , zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 21/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 28 Co 90/2017-635, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 28 Co 90/2017-635, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 11. 11. 2016, č. j. 4 C 21/2015-329, vypořádal společné jmění účastníků řízení (výrok I. – IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 28 Co 90/2017-635, změnil rozsudek nalézacího soudu ve věci samé (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. – IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozporuje cenu nemovitostí (které tvořily společné jmění účastníků řízení) stanovenou na základě znaleckého posudku zpracovaného Ing. Lubomírem Pavlišem dne 11. 12. 2017, z něhož při vypořádání společného jmění manželů vyšel i odvolací soud. Podle žalované nebyla znalcem zvolená metoda ocenění (porovnávací) provedena řádně, znalec nevysvětlil veškeré své postupy a nezohlednil špatný stavebně-technický stav nemovitostí. Také namítá, že zahradu přiléhající k rodinnému domu nelze ocenit jako stavební pozemek, protože se její část nachází v ochranném pásmu vysokého napětí, ve kterém není možné zřizovat stavby.
Dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu vztahujícím se k vnosům žalované do společného jmění manželů, které měly představovat finanční prostředky poskytnuté účastníkům řízení jejími rodiči. Odvolací soud při jednání konaném dne 27. 4. 2017 předestřel, že při poskytování těchto prostředků se jednalo o půjčky, které s ohledem na jejich charakter lze považovat za společný závazek účastníků řízení. V odůvodnění rozhodnutí ovšem uvedl, že není zřejmé, zda se jednalo o dar či o půjčky a ani nebyla prokázána jejich výše, a proto vnosy tvrzené žalovanou nevypořádal. Odvolací soud však měl žalovanou poučit o potřebě doplnit skutková tvrzení, aby mohla tyto vnosy a jejich výši prokázat. Napadá také závěr odvolacího soudu, že tyto vnosy uplatnila až ve lhůtě tří let po zániku po společného jmění, pročež odvolací soud (mimo jiné) vnosy tvrzené žalovanou nevypořádal.
K vnosům uplatněným žalobcem namítá, že nebylo prokázáno, kdy, jak a v jaké výši byly žalobci finanční prostředky (které posléze vynaložil na společné jmění manželů) jeho matkou poskytnuty, a proto tyto vnosy neměly být v řízení zohledněny.
Dále uvádí, že částku ve výši 140 000 Kč navrhla k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Proto není správný závěr odvolacího soudu, že tuto částku nelze vypořádat, protože ji žalovaná měla uplatnit k vypořádání až po uplynutí tří let od zániku společného jmění. Stejně tak měly být v řízení zohledněny finanční prostředky použité na převod auta a přihlášení tažného zařízení, protože byly vynaloženy ze společného jmění účastníků řízení na majetek ve výlučném vlastnictví žalobce.
Nesouhlasí rovněž s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalovaná v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Z dovolání však není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení právních otázek měl odvolací soud odchýlit. Žalovaná na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neodkazuje, přičemž pouhá polemika dovolatelky s procesním postupem odvolacího soudu či jeho právním posouzením věci nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016). Proto dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
K jednotlivým námitkám žalované dovolací soud pro úplnost poznamenává následující:
K ocenění nemovitostí:
Žalovaná vznáší řadu námitek proti závěrům znaleckého posudku zpracovaného Ing. Lubomírem Pavlišem dne 11. 12. 2017, na základě kterého byla stanovena cena nemovitostí, jež tvořily společné jmění účastníků řízení.
Zjištění ceny věci je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008), a proto námitky dovolatelky vůči znaleckému posudku směřují do skutkových zjištění odvolacího soudu. Žalovaná však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů (znaleckého posudku) mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že odvolací soud podrobně vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanoveného znalce, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalované (které vznesla v odvolacím řízení).
K vnosům žalované:
V této souvislosti žalovaná odvolacímu soudu vytýká procesní pochybení spočívající v absenci poučení žalované, pokud měl odvolací soud za to, že není zřejmé, zda se jednalo o půjčky účastníkům řízení či dary žalované, a že nebyla ani prokázána výše těchto vnosů.
Shora uvedené námitky žalované přípustnost dovolání založit nemohou, neboť se opětovně jedná o pouhou polemiku s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, resp. s procesním postupem odvolacího soudu, aniž by žalovaná řádně uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
Stejně tak nelze připustit dovolání žalované na základě námitky, že uplatnila nárok na vypořádání těchto vnosů ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Také v této souvislosti žalovaná pouze napadá postup odvolacího soudu a jeho právní posouzení věci, přičemž řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., potažmo neodkazuje na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. To samé platí také o námitkách žalované do rozhodnutí odvolacího soudu ohledně částky 140 000 Kč a finančních prostředků použitých na převod auta a přihlášení tažného zařízení.
K vnosům žalobce:
Žalovaná také nepovažuje za správná skutková zjištění odvolacího soudu vztahující se k vnosům žalobce do společného jmění účastníků řízení. Opětovně se jedná o pouhé výhrady žalobkyně k hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem. Avšak ani v této souvislosti žalovaná řádně neuvádí, v čem spatřuje vzhledem k této otázce dokazování splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Proto je dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, dostupném na nalus.usoud.cz).
K náhradě nákladů řízení:
Dovolání žalované v části, ve které napadá výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolání v části, v níž žalovaná napadá výroky odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a v ostatních částech trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, protože nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, je tento návrh zjevně nedůvodný.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu