ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2731.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2731/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Statutárnímu městu P., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Plzni – město pod sp. zn. 16 C 413/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2005, č. j. 14 Co 375/2004-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem z 25. 2. 2005, č. j. 14 Co 375/2004-83, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Plzni – město (dále „soud prvního stupně“) z 25. 2. 2004, č. j. 16 C 413/2003-64, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku původní parc. č. 706, katastrální území B. o výměře 410 m2, nyní včleněného do pozemků parc. č. 1041/26, 1041/29 a 3197/15 v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu P., a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že otci žalobce J. Z. byl rozhodnutím finančního odboru Městského národního výboru v P. z 24. 11. 1960, vydaným podle §5 vl. nařízení č. 15/1959 Sb., odňat pozemek parc. č. 706 v k. ú. B. Otec žalobce J. Z. zemřel 30. 12. 1965 a kromě žalobce byly dědičkami jeho manželka a dcera. Pozemek parc. č. 706 je nyní včleněn do pozemků parc. č. 1041/26, 1041/29 a 3197/15 a jako jejich vlastník je v katastru nemovitostí na základě zákona č. 172/1991 Sb. zapsán žalovaný. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 15. 2. 1995, sp. zn. 13 Co 1213/94, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze 7. 10. 1994, sp. zn. 14 C 414/92, kterým se žalobce domáhal, aby žalovanému Statutárnímu městu P. byla podle §5 zákona č. 403/1990 Sb. uložena povinnost vydat mu část pozemku parc. č. 706 v k. ú. B., resp. nezastavěnou část pozemkové parcely č. 1041/26 a 1041/29 v k. ú. B. Důvodem zamítnutí restituční žaloby byla prekluze nároku na vydání věci v důsledku včas nepodané výzvy k vydání ve lhůtě stanovené §19 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že vlastnictví k pozemku parc. č. 706 přešlo na stát správním rozhodnutím z roku 1960, přičemž nešlo o nicotný správní akt - k tomu odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu -rozhodnutí R 55/1995 Sbírky soudních, rozhodnutí a stanovisek, rozsudek, sp. zn. 3 Cdon 362/96, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 105/94, IV ÚS 80/90 a II. ÚS 247/97. Odvolací soud také uvedl, že i kdyby předmětné správní rozhodnutí mělo být aktem nicotným, nemohl by žalobce ani tak se žalobou uspět, a to s poukazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, z něhož vyplývá, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal státu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva. Žalobce by nemohl být určen jako vlastník předmětného pozemku, ani v případě, že by jeho otec vlastnictví k předmětnému pozemku nepozbyl také proto, že v takovém případě by musel být pozemek projednán v dědickém řízení po jeho otci, zejména přichází-li v úvahu více dědiců. Žalobce by se tak mohl domáhat jen určení, že pozemek byl ke dni smrti otce ve vlastnictví otce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Aniž uvádí, z čeho dovozuje jeho přípustnost, vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. V dědickém řízení po jeho otci bylo zjištěno, že žalobce spolu s matkou E. Z. a sestrou M. T. jsou dědici zemřelého otce J. Z. Podle žalobce „bylo možno rozhodnout v jejich prospěch“ a poté dědictví dodatečně projednat. Restituční nárok, který žalobce uplatnil, byl zamítnut a křivda, které se stát vůči jeho otci dopustil odnětím předmětného pozemku, stále trvá. Tím je nadále porušována Listina základních práv a svobod, podle které je osobní vlastnictví nedotknutelné. Soudy obou stupňů jen potvrdily bezprávný stav. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 6. 10. 2004. sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, publikovaném v pod C 3125/sešit 31 Souboru civilních rozhodnutí, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že „mimo řízení o dědictví nelze deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 písm. c) OSŘ uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví. Ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) OSŘ určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud taková věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví.“ Odvolací soud také správně poukázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Uvedené rozhodnutí se sice týkalo vztahu ochrany podle obecného zákona - občanského zákoníka a zákona speciálního, kterým byl zákon o půdě jako restituční předpis, ale závěry v tomto rozhodnutí uvedené platí v plné míře i pro vztah obecné ochrany vlastnického práva a ochrany podle zákona č. 403/1990 Sb., který je rovněž předpisem restitučním.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Dovolací soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ OSŘ).
Žalovanému by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu