ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2792.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2792/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) L. P., a b) O. P., zastoupených advokátkou, proti žalovanému L. J., zastoupenému advokátem, o ochranu proti neoprávněnému zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 90/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2007, č. j. 17 Co 331/2006-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.525,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. B.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 3 C 90/2003-197, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. června 2006, č. j. 3 C 90/2003-201, uložil žalovanému, aby se zdržel nad míru přiměřenou poměrům obtěžování žalobců hlukem a výfukovými plyny z nákladního motorového vozidla v době od 22.00 hodin každého dne do 05.00 hodin následujícího dne. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou vlastníky domu č. p. 207 na pozemku st. parc. č. 286 v kat. území L., který sousedí s domem a pozemkem žalovaného. Dům žalobců se nachází ve vzdálenosti 692 cm od plotu mezi nemovitostmi účastníků. V domě žalobců je směrem k plotu orientováno okno z ložnice v přízemí, dvě ze tří oken z ložnice v prvním nadzemním podlaží, okna z obývacího pokoje, balkonové dveře i balkon tamtéž. Žalovaný podniká v oboru vnitrostátní silniční nákladní motorové dopravy a ke své podnikatelské činnosti používá automobil zn. Avia o hmotnosti větší než 3,5 t, který parkuje na svém pozemku podél uvedeného plotu kabinou směrem k silnici a výfukem směrem k plotu a pozemku žalobců. Při místním ohledání byla kabina automobilu vzdálena od plotu 104 cm a jeho zadní část 160 cm. Žalovaný s automobilem pravidelně s výjimkou neděle odjíždí okolo 1.45 hodin. Žalobci a jejich dcera A. J. s manželem, kteří bydlí v domě žalobců, jsou obtěžování provozem automobilu žalovaného, v nočních hodinách jsou buzeni hlukem vznikajícím při otevírání a zavírání automobilu a výfukovými plyny, pronikajícími na jejich pozemek a do domu, a to i přesto, že žalovaný postavil vedle stávajícího plotu prkenný plot a v poslední době se chová ohleduplněji. Na obtěžování hlukem a kouřem vznikajícím při provozu automobilu žalovaným, včetně ranního buzení, si na Obecním úřadu v L. stěžoval v roce 2002 i P. A., obyvatel domu č. p. 100. Poté žalovaný začal automobil parkovat na straně sousedící se žalobci. Znalec Ing. O. K., CSc., provedl měření hluku způsobeného provozem nákladního automobilu žalovaného za původního stavu bez prkenného plotu a po jeho postavení. V prvém případě bylo zjištěno, že hlučnost stojícího automobilu odpovídá hlučnosti uvedené v technickém průkazu a je v souladu s platnými předpisy. Ke zvýšení úrovně hladiny hluku před okny i uvnitř dětského pokoje a ložnice domu žalobců došlo při nastupování a vystupování žalovaného, startování automobilu, výjezdu na veřejnou komunikaci a odjezdu. Hluk související s provozem automobilu žalovaného lze v dané lokalitě považovat za rušivý. Při druhém měření byly zjištěny nižší úrovně hladiny hluku vyhovující platné normě pro venkovní i vnitřní hluk. Na tomto měření se částečně projevil stínící účinek prkenného plotu, ale zejména velice ohleduplné zavírání dveří automobilu žalovaným. I v tomto případě „probouzení vznikající hlukem“ lze v dané lokalitě považovat za rušivé. Nemovitosti se nacházejí v intravilánu obce L. v zástavbě rodinných domů, tedy v lokalitě určené k bydlení při veřejné komunikaci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i když tato lokalita není vyznačena jako obytná zóna, je parkování a provozování nákladního automobilu v takové obytné lokalitě samo o sobě rušivým jevem, nikoli obvyklým (přiměřeným poměrům), zvláště jestliže obtěžuje nejbližší okolí. Specifické pro danou věc je, že žalovaný provozuje automobil okolo půl druhé až druhé hodiny, tedy v době nočního klidu, za který se obecně považuje doba od 22.00 hodin do 6.00 hodin, a to vyjma neděle každou noc. I když v důsledku postavení prkenného plotu žalovaným došlo k částečnému snížení hluku a přímého vnikání výfukových plynů na pozemek žalobců, podle soudu prvního stupně to nemění nic na tom, že k obtěžování žalobců dochází a že míru tohoto obtěžování nelze vzhledem k poměrům na daném místě a v uvedeném čase kvalifikovat jinak, než nad míru přiměřenou poměrům. Nejde o místo a čas, kdy lze provoz nákladních automobilů se všemi doprovodnými jevy očekávat a kde je obvyklým bez ohledu na denní dobu (např. nemovitosti u dálnic, parkoviště, prodejny s pravidelným nočním zásobováním). Dále soud poukázal na to, že část zahrady žalovaného sousedící s nemovitostí žalobců i s prkenným plotem není prostorem určeným k parkování vozidla o hmotnosti nad 3,5 t podle zákona o silniční dopravě.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 17 Co 331/2006-246, poté, co připustil změnu žaloby, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že a) žalovanému uložil, aby se zdržel obtěžování žalobců hlukem pocházejícím z motorového vozidla umístěného na pozemkové parc. č. 1248/6 v kat. území L. v době od 22.00 hodin každého dne do 5.00 hodin následujícího dne, a to v míře přesahující 40 decibelů ve vnějším prostoru na pozemkové parc. č. 1248/7 v kat. území L. a v míře přesahující 30 decibelů ve vnitřním prostoru v domě č. p. 207 postaveném na stavební parc. č. 286 v tomtéž kat. území, a b) zamítl žalobu, pokud se jí žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se jejich obtěžování výfukovými plyny z označeného motorového vozidla v uvedenou dobu. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zdržet se obtěžování žalobců hlukem. S odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dále uvedl, že míru přiměřenou poměrům ve smyslu §127 odst. 1 ObčZ je třeba posuzovat z hlediska objektivního. S ohledem na konkrétní okolnosti lze za hranici míry přiměřené poměrům považovat intenzitu hluku ve smyslu změněné žaloby, která je nejvýše přípustnou hranicí danou nařízením vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibracemi. Setrval na právním závěru vysloveným v předcházejícím zrušovacím usnesení, že k rušení ze strany žalovaného nad míru přiměřenou poměrům došlo, s tím, že „provoz nákladního automobilu, spojený s manipulací s dveřmi a nastartováním motoru v těsné blízkosti nemovitosti žalobců v době nočního klidu, je třeba považovat za jednání rušivé, a to tím spíše, že je ze strany žalovaného prováděno soustavně (vyjma jednoho dne v týdnu)“. Ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že snížení hladiny hluku závisí vedle existence prkenného plotu na počínání žalovaného. Pokud ze strany žalovaného došlo k rušení žalobců hlukem nad míru přiměřenou poměrům a pokud je i po zřízení prkenného plotu dána možnost rušení s ohledem na momentální počínání žalovaného, pak zákaz neoprávněného rušení žalobců přichází v úvahu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Značná část dovolání obsahuje rekapitulaci skutkových zjištění podle žalovaného. K právnímu posouzení věci namítl, že soud na daný případ nesprávně aplikoval §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,neboť pozemní komunikaci není zahrada, na které parkuje svůj nákladní automobil. Správný není ani závěr soudů, že parkování a provozování nákladního automobilu je samo o sobě v dané lokalitě jevem rušivým a nikoli obvyklým, obtěžujícím okolí. V daném případě nejde o klidnou lokalitu, neboť přes ni vede hlavní spojovací cesta okolních obcí a města S. n. S. V celé obci parkují, startují a jezdí osobní automobily, nákladní automobily, zemědělské stroje, a to ve dne i v noci. Nebylo kvantitativně ani kvalitativně zjišťováno, jak je daná lokalita zatěžována hlukem, takže nelze za současného stavu konstatovat, jak je lokalita hlukem zatěžována. Pokud soud ve smyslu §127 ObčZ právo žalovaného jako vlastníka ve vztahu k jeho živnosti velmi zásadně omezil, což fakticky znamená likvidaci jeho živnosti, měl pečlivěji zkoumat naplnění pojmu „nad míru přiměřenou poměrům“. S naplněním tohoto pojmu ve vztahu ke konkrétním místním podmínkám se soud nevypořádal. Poukázal na to, že hluk z komunikace před domy účastníků, velmi frekventované i v nočních hodinách, převyšuje jednorázový hluk spojený s nastartováním a odjezdem jeho automobilu. Startování a rozjezd automobilu po dobu maximálně 15 sekund při dodržení všech hlukových limitů nelze považovat za výrazný rušivý prvek. Hluk v nočních hodinách svévolně nevytváří, pouze vykonává svoji profesi. Znaleckými posudky bylo prokázáno, že hlukové limity stanovené právním předpisem nebyly překročeny, a to ani v době, kdy o měření nevěděl. Odvolacímu soudu dále vytkl, že v návaznosti na změnu žaloby do výroku rozsudku převzal zákonné omezení, vyplývající z hygienických předpisů, aniž mu uložil konkrétní přezkoumatelné omezení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto. Zcela se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvedli, že žalovaný pouze přechodně od října 2005 do května 2006 při startování automobilu a vyjíždění z místa parkování se choval ohleduplněji, poté se začal chovat opět bezohledně. Poukázali na to, že na jednání žalovaného si stěžoval i soused P. A., naposled v listopadu 2005. Z jeho stížnosti je zřejmé, že i po postavení prkenného plotu jsou manželé A. každý den ráno o půl druhé buzeni startováním automobilu, boucháním dveří, záměrným „šlapáním na plyn“ i kouřem. Bydlí na konci obce, kde v noci kromě žalovaného žádná auta nejezdí. Setrvali na stanovisku, že jsou hlukem žalovaného v souvislosti s jeho odjezdy v nočních hodinách obtěžováni nad míru přiměřenou poměrům, neboť jim není dopřán nepřerušený spánek.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání, žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. C 5042 (usnesení Nejvyššího soudu z 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha - dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Žalovaný v závěru dovolání vymezil spornou právní otázku, „která má ve věci samé zásadní význam“, a to „zda by měly soudy v řízení o nároku dle §127 občanského zákoníku vyhovět žalobnímu nároku, který neukládá konkrétní omezení či splnění nějaké povinnosti, ale pouze konstatuje obecnou povinnost plynoucí z jiného právního předpisu“.
Uvedená právní otázka je řešena ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která vychází ze Závěrů Nejvyššího soudu ČSR z 29. 12. 1984, Cpj 51/84, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, ročník 1986, str. 495, podle níž „návrhem na zahájení občanského soudního řízení směřujícím proti vlastníkovi se navrhovatel může úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv však již povinnost něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem předmět svého vlastnictví)“.
Závěrečný žalobní návrh žalobců zní správně na povinnost zdržet se vymezeného počínání žalovaného a jeho jednání limituje konkrétními hranicemi hluku, které by neměl při provozu nákladního automobilu překračovat. Odvolacímu soudu nelze vytknout, jestliže žalovanému uložil povinnost, pro něj vyplývající z příslušných veřejnoprávních předpisů. Pokud soud dospěl k závěru, že žalovaný takovou povinnost porušoval nebo porušuje, popř., že hrozí opakování rušební činnosti, ustanovení §127 odst. 1 ObčZ mu umožňuje, aby v občanskoprávním řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zdržet se jednání, za které by mohl být sankcionován i podle práva veřejného. Takovéto rozhodnutí je vykonatelné podle §351 OSŘ. Jen v případě, že by povinný v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí tvrdil, že rozsudkem stanovenou povinnost po skončení nalézacího řízení neporušil, soud provádějící výkon rozhodnutí by zjišťoval, zda stanovené limity hlučnosti byly překročeny či nikoli.
Žalovaný také nijak nedoložil, že by jím vymezenou právní otázku řešily soudy ve své rozhodovací praxi různě.
Při posuzování přípustnosti tzv. nenárokového dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z důvodu rozporu tohoto rozhodnutí s hmotným právem dovolací soud vychází z předpokladu správnosti skutkového zjištění odvolacího soudu. Jestliže právní posouzení dané věci odvolacím soudem takovému skutkovému zjištění odpovídá, dovolací soud nemůže dospět k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1050/2007, publikované na internetových stránkách www.nsoud.cz.
V daném případě jde o spor, v němž výsledek řízení je zcela závislý na učiněných skutkových zjištěních. Právní závěr soudu v sousedském sporu z tzv. imisí o tom, nakolik je konkrétní rušení souseda obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům, je předurčen skutkovým zjištěním o povaze, intenzitě a okolnostech tvrzeného rušení. V dané věci však byl dovolací soud vázán skutkovým zjištěním a nemohl je přezkoumávat, neboť v případě dovolání opírajícího se o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nelze dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ uplatnit. Právní posouzení těchto zjištění odvolacím soudem není zjevně nepřiměřené či nepatřičné. I z tohoto důvodu nebylo možno dovolání žalovaného považovat za přípustné, když podrobnější posuzování správnosti právního názoru odvolacího soudu, jenž byl určující pro jeho rozhodnutí, dovolacímu soudu přísluší teprve tehdy, shledá-li dovolání přípustným.
K námitce nesprávné aplikace §7 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na veřejných komunikacích, lze jen poznamenat, že ke stejnému právnímu závěru, k jakému odvolací soud ve věci došel, nebylo nezbytné použít označeného právního předpisu.
S ohledem na uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí C 1536 a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (viz C 2458 Souboru rozhodnutí).
Protože předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny, dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 3.525,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. František B a l á k
předseda senátu