ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2793.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2793/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. arch. V. K., zastoupené JUDr. Ludvíkou Čížkovskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štorkánova 2811/11, proti žalovaným 1) Bytovému družstvu občanů Praha - Horní Počernice v likvidaci, IČ 40615600 , se sídlem v Praze 9, Běchorská 1768, zastoupenému likvidátorkou Ing. Z. E., bytem v T. 38, 2) J. Č., 3) D. Č., 4) S. T., 5) A. P., 6) M. R., 7) M. R., 8) V. N., 9) K. K., 10) Ing. P. K., 11) K. W., 12) E. W., o odstranění stavby nebo přikázání stavby do vlastnictví žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 243/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 23 Co 367/2008-404, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 23 Co 367/2008-404, v části, ve které byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. února 2008, č. j. 6 C 243/99-366, změněn tak, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným: J. a D. Č. částku 100.190,- Kč, Ing. P. K. částku 105.380,- Kč, S. T. částku 105.380,- Kč, A. P. částku 105.380,- Kč, M. a M. R. částku 105.380,- Kč, V. N. částku 105.380,- Kč a K. K. částku 105.380,- Kč, všem do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; jinak se v tomto výroku rozsudek soudu I. stupně potvrzuje“ a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2008, č. j. 6 C 243/99-366, rozhodl výrokem pod bodem I., že stavby garáží postavené na pozemcích parc. č. 1458/2, 1458/3, 1458/5, 1458/6, 1458/7, 1458/8 a 1458/9 v k. ú. H. P. se přikazují do vlastnictví žalobkyně s tím, že je povinna vyplatit do 15 dnů od právní moci rozsudku žalovaným J. a D. Č. částku 23.656,- Kč, Ing. P. K. částku 23.656,- Kč, S. T. částku 23.656,- Kč, A. P. částku 23.656,- Kč, M. a M. R. částku 23.656,- Kč, V. N. částku 23.656,- Kč a K. K. částku 23.656,- Kč. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že žaloba směřující proti žalovaným K. a E. W. a Bytovému družstvu občanů Praha [žalovanému 1)] se zamítá. Výroky pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 1458/1 až 9 v katastrálním území H. P., zapsaných na LV č. 2979 (správně 2997). Její právní předchůdkyně tyto pozemky sice prodala družstvu, jehož členové pak na nich postavili garáže, později však vyšlo najevo, že vlastnické právo pro vadu smlouvy na družstvo nepřešlo. Na pozemcích parc. č. 1458/2 a parc. č. 1458/5 až /9 jsou zapsané v katastru nemovitostí stavby garáží (stavby garáží na parc. č. 1458/3 a 1458/4 nejsou v katastru nemovitostí zapsané) . Soud ze spisu Stavebního úřadu Městské části Horní Počernice zjistil, že stavební úřad vydal v roce 1962 stavební povolení na výstavbu 10 garáží při domě č. p. 1747 v H. P. V roce 1964 pak vydal kolaudační rozhodnutí ohledně 7 postavených garáží. Stavěli je jednotliví členové družstva na své vlastní náklady svépomocí a tito stavebníci byli evidováni jako vlastníci jednotlivých garáží.
Soud dospěl k závěru, že žalovaní stavěli garáže v dobré víře, že je staví na pozemku tehdejšího bytového družstva, jehož byli členy, ke stavbě získali řádné stavební povolení a stavby užívali do doby, než se žalobkyně stala vlasnicí pozemků parc. č. 1458/1 až 9. Žalobkyně nabyla vlastnické právo na základě darovací smlouvy ze dne 24. 3. 1997, uzavřené s O. L. (s její babičkou). Soud poté, co uzavřel, že se jedná o stavby na cizím pozemku, neboť žalovaní nemají žádný titul k jeho užívání, zvažoval uspořádání vztahů mezi účastníky v možnostech daných ustanovením §135c občanského zákoníku (obč. zák.) a po posouzení všech okolností přikázal stavby garáží za náhradu do vlastnictví žalobkyně, s čímž účastníci vyslovili souhlas. Při stanovení výše náhrady vycházel z nákladové ceny 7 garáží stanovené znalcem ve výši 165.593,- Kč, na každého vlastníka garáže připadá částka 23.656,- Kč. Poukázal rovněž na to, že pro účely dědictví žalovaného Petra Krále byla cena garáže v roce 2004 stanovena částkou 20.000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a žalovaných ad 2) až ad 10) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 23 Co 367/2008-404, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. jen tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovaným J. a D. Č. částku 100.190,- Kč, Ing. P. K. částku 105.380,- Kč, S. T. částku 105.380,- Kč, A. P. částku 105.380,- Kč, M. a M. R. částku 105.380,- Kč, V. N. částku 105.380,- Kč a K. K. částku 105.380,- Kč, všem do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku (I.) potvrdil. Dále odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ve vztahu k žalovanému Bytovému družstvu občanů Praha - Horní Počernice v likvidaci a ve vztahu k žalovaným K. a E. W., dále ve výroku V. o náhradě nákladů řízení mezi nimi a ve výroku IV. o nákladech státu – znalečném a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále rozhodl, že žalobkyně a žalovaní 1) až 10) nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že teprve v občanskoprávním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 393/93 soud zjistil, že nedošlo k platnému převodu těchto pozemků z O. L. na družstvo. Do té doby byli vlastníci garáží i družstvo v dobré víře, že pozemky vlastnicky náleží družstvu. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, který ve smyslu §135c obč. zák. přikázal garáže do vlastnictví žalobkyně. Nepovažoval však za správný postup soudu prvního stupně při stanovení výše náhrady za přikázané stavby částkou 165.593,-Kč, ačkoliv ze znaleckého posudku Ing. K. a jeho dodatku mohl zjistit, že tato tzv. nákladová cena není v daném případě použitelná, neboť se jednalo o samostatné stavby a nikoliv o součásti stavby hlavní – bytového domu. Nákladová cena podle cenových předpisů představuje náklady na získání obdobné nemovitosti koupí pozemků a výstavbou. Odvolací soud vyšel z téhož znaleckého posudku, kde znalec v souladu s oceňovacími předpisy kromě uvedené nákladové ceny stanovil i cenu obvyklou, přičemž vycházel ze situace na trhu, přihlížel k tomu, že garáže jsou postavené na cizím pozemku a přístup k nim je rovněž přes cizí pozemek, že životnost řadových garáží je 50 let a garáže stojí na pozemku v rozmezí 41 až 45 let. Tato hlediska zvažoval i odvolací soud a dále přihlédl k tomu, že žalovaní, popřípadě jejich právní předchůdci, zřídili garáže vlastním nákladem, užívali je zhruba 40 let v dobré víře, že jsou jejich oprávněnými vlastníky, prováděli případně vnitřní úpravy, užívali je eventuálně k uskladnění movitých věcí vedle svého bydliště a nezpůsobili danou komplikovanou právní situaci. Proto odvolací soud považoval za přiměřenou obvyklou cenu stanovenou v uvedeném znaleckém posudku a jeho dodatku z roku 2003 (čl. 183) ve výši 832.660,- Kč, když dle výpovědi znalce při jednání v roce 2007 by obvyklá cena mohla být v době rozhodování vyšší. Při stanovení ceny vycházel i z podpůrného argumentu, že ceny nájmu obdobných nemovitostí v Praze se pohybují v rozmezí 1.500,- Kč až 2.000,- Kč měsíčně. Koncovou garáž vzhledem k jejímu stavebnímu charakteru a užitnosti znalec ocenil částkou 100.190,- Kč a vnitřní garáž částkou 105.380,- Kč. V tomto směru odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a náhradu za jednotlivé garáže stanovil v cenách výše uvedených a v návaznosti na to změnil i lhůtu k výplatě náhrad. vedl, že zvažoval i ochranu vlastnických práv žalobkyně, která hodlá využít pozemek pro výstavbu rodinného domu. Přihlédl rovněž k tomu, že v roce 1997, kdy žalobkyně přijala dar pozemků, si musela být vědoma faktického i právního stavu darovaných pozemků, na kterých stály garáže v cizím vlastnictví. Odvolací soud zdůvodnil zrušení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ad II. tím, že soud nepostupoval v souladu s §120 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a nedoplnil dokazování i jinými důkazy, jejichž potřeba vyšla v řízení najevo ve vztahu k zjištění vlastnictví garáže manželi W., případně Bytovým družstvem občanů Praha-Horní Počernice, v likvidaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti části výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ad I. ve výši náhrady, kterou má zaplatit žalobkyně žalovaným, podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) [správně a)] o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Má za to, že v řízení prokázala, že vlastnické právo její a její právní předchůdkyně O. L. (její babičky) trvalo nepřetržitě a bylo takto evidováno v katastru nemovitostí a dříve v evidenci nemovitostí. Tak tomu bylo i v době výstavby garáží. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že stavebníci (členové družstva) a rovněž družstvo jednali v dobré víře, že stavba probíhá na pozemcích ve vlastnictví družstva. Poukazuje na důkaz provedený spisem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 14 C 393/93, kde soud zamítl návrh tehdejšího žalobce Bytového družstva občanů Praha-Horní Počernice proti O. L. na určení vlastnictví k předmětným pozemkům po zjištění, že kupní smlouva byla od počátku neplatná a shledal i nedostatek dobré víry na straně družstva. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k některým skutečnostem podstatným pro posouzení věci, které konkrétně uvádí ve svém dovolání pod body 1 až 14. Poukazuje zejména na to, že z řízení ve věci sp. zn. 14 C 393/93 vyplynulo, že se právní předchůdce Bytového družstva občanů Praha - Horní Počernice dozvěděl o neplatnosti kupní smlouvy z usnesení soudu, jak sám uvedl, ze dne 6. 7. 1963, které měl ve své sbírce listin a u soudu je sám předložil. Stavební úřad byl při vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí uveden v omyl, když v projektové dokumentaci družstva byly podstatné nesrovnalosti, např. bylo uvedeno, že garáže budou při domě č. p. 1747, což mělo vyvolat zdání, že se jedná o přístavbu k předmětnému družstevnímu domu, zatímco byly postaveny jako samostatná stavba. Stavebníci ani družstvo nikdy neměli vlastnický nebo jiný titul k pozemku, na kterém byly garáže vybudovány. Právní předchůdce družstva ve stavebním řízení nepředložil doklad o tom, že je vlastníkem pozemku nebo má právo stavby na pozemku, ačkoliv podle tehdejší právní úpravy (zák. č. 87/1958 Sb. o stavebním řádu, a prováděcí vyhl. č. 144/1959 Ú. l.) měl stavebník takovou povinnost. Ve stavebním povolení není pozemek specifikován parcelním číslem, nýbrž je označen jako pozemek při bytovém domě č. p. 1747. V projektové dokumentaci je dům č. p. 1747 umístěn tak, že zasahuje do pozemku žalobkyně, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak není, což mohlo být důvodem pro vyvlastnění pozemku . To, že garáže stavěli jednotliví členové družstva, družstvo uvedlo až v příloze k původnímu kolaudačnímu rozhodnutí ze dne 14. 4. 1997, kterou vyhotovilo po skončení řízení ve věci sp. zn. 14 C 393/93. Teprve na základě takto doplněného kolaudačního rozhodnutí si jednotliví stavebníci požádali v průběhu let 1997 a 1998 o zápis svého vlastnického práva ke garážím do katastru nemovitostí. Žádný z žalovaných neprokázal, že byl v dobré víře o právu stavět na pozemku žalobkyně, neboť nedoložili ve stavebním řízení souhlas vlastníka pozemku. V tomto směru odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3177/2005. K tomu by je neopravňovala kupní smlouva mezi právním předchůdcem žalovaného 1) a O. L., a to ani v případě, že by byla uzavřena platně. Stavebník - bytové družstvo občanů (viz kolaudační rozhodnutí) musel vědět, že staví na cizím pozemku a jednotliví členové si tuto skutečnost měli ověřit. Mimo to, jeden ze stavebníků, pan Z., zastupoval družstvo jako předseda samosprávy při jednání se stavebním úřadem a byl jistě seznámen s usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. července 1963, tedy s tím, že kupní smlouva není platná, ještě před kolaudací garáží v roce 1964. Jeho prostřednictvím může být nedostatek dobré víry vztažen i na ostatní stavebníky. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že v době uzavření darovací smlouvy se svou babičkou O. L. si musela být vědoma faktického i právního stavu ve vlastnictví předmětných garáží. V době podpisu smlouvy nebyl žádný z vlastníků zapsán v katastru nemovitostí, bylo jí známo, že garáže byly postaveny bez souhlasu vlastníka pozemku, stavební povolení nemělo všechny náležitosti a z rozsudku ve věci sp. zn. 14 C 393/93 věděla, že družstvo - stavebník nebylo v dobré víře nejpozději v roce 1963. Z toho došla k závěru, že garáže bude moci odstranit jako neoprávněné stavby. Mimo to je potomkem v přímé linii po původní vlastnici pozemků, a tedy by byla i potenciální dědičkou pozemků.
Žalobkyně požadovala, aby jí byly garáže přikázány do vlastnictví, ale nikoliv za cenu tržní, která je dle znalce Ing. K. stanovena za předpokladu, že je nějakým způsobem úpraven přístup ke stavbám. Zde odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně, vycházející z téhož znaleckého posudku. Garáže, které mají životnost ještě zhruba 5 let, stojí na cizím pozemku a nemají právní titul opravňující k přístupu k nim, jsou nemovitostmi bez hodnoty. Odvolací soud při posouzení výše náhrady vyšel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně a tím porušil zásadu dvouinstančnosti řízení.
Žalobkyně dále upozorňuje na to, že výrok rozsudku odvolacího soudu neodpovídá odůvodnění, když u krajní garáže na parc. č. 1758/2 stanovil nižší cenu ve výši 100.190,-Kč a u druhé krajní garáže na parc. č. 1758/9 stanovil cenu jako u středových garáží ve výši 105.380,- Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části spočívá na nesprávním právním posouzení věci a skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v této části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní vyjádření k dovolání nepodali.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Dovolatelka zpochybňuje závěr soudu prvního stupně, ze kterého pak vyšel i odvolací soud, a to že stavebníci (jejich právní předchůdci) jednali v dobré víře, že mají právo postavit garáže na pozemku, o kterém se domnívali, že je ve vlastnictví družstva; dobrá víra stavebníků má vliv na určení výše náhrady za stavby.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolání neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soudní rozhledy č. 12/2009). Odvolání žalobkyně s uvedeným závěrem ohledně dobré víry nijak nepolemizovalo, a proto odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat.
Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o. s. ř.)
Odvolací soud dospěl k jinému závěru než soud prvního stupně ohledně ceny garáží, ze které pak vyšel při stanovení výše náhrady za přikázání staveb do vlastnictví žalobkyně. Vyšel přitom z důkazu znaleckým posudkem, provedeným soudem prvního stupně, a také z výpovědi znalce před tímto soudem. Tyto důkazy odvolací soud neopakoval. Zjištění ceny garáží je otázkou skutkovou (ovšem samotné určení výše náhrady je otázkou právní, zde však bylo prvotní zjištění jejich ceny, od které se odvíjela výše náhrady).
Dovolací soud je si vědom skutečnosti, že judikatura dříve připouštěla, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení obsahu listiny (zde znaleckého posudku) provedeného soudem prvního stupně, aniž by tento důkaz opakoval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 997). Avšak Ústavní soud v nálezu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, vyslovil: „Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelce reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů“. Tento závěr, který odpovídá i §213 odst. 2 o. s. ř. v platném znění, Ústavní soud výslovně vztáhl i na provedení důkazu listinou.
Jestliže tedy v dané věci odvolací soud dospěl k jinému závěru ohledně ceny garáží než soud prvního stupně na základě hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu