ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2915.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2915/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. K. Č., b) RNDr. V. Č., CSc., c) Mgr. M. P., d) Ing. L. K., e) J. H., f) MUDr. J. O., dříve K., g) D. K., a h) MUDr. Z. O., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) V. V., zastoupenému advokátem, a 2) MUDr. P. N., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 243/2002, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2006, č. j. 19 Co 115/2006-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2006, č. j. 19 Co 115/2006-143, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. 12 C 243/2002-92, určil, „že kupní smlouva ze dne 2. 11. 2001 uzavřená mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhým žalovaným jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod ideálního spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 na nemovitostech, zapsaných na LV č. v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. J. n. O. jako dům č. p. 203 na stavební parcele č. 279, stavební parcela č. 279 a pozemková parcela č. 113/6, je neplatná“, a že „podílovým spoluvlastníkem těchto nemovitostí je nadále první žalovaný“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí zapsáni žalobci a žalovaný 2), který svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální jedné třetiny nabyl kupní smlouvou z 2. 11. 2001 s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí 14. 1. 2002, uzavřenou se žalovaným 1) jako prodávajícím. Dopisem z 2. 11. 2001 žalovaný 1) sdělil žalobcům, že obdržel nabídku na odkoupení jeho spoluvlastnického podílu, kterou s ohledem na nabídnutou cenu nelze nepřijmout, a proto „sepsal kupní smlouvu“. Kupní smlouvu uzavřenou se žalovaným 2) 2. 11. 2002 zaslal spolu s tímto dopisem žalobcům s tím, aby „případně uplatnili své předkupní právo k předmětu prodeje“, a že „očekává, že do 30ti dnů po obdržení této zásilky spoluvlastníci sdělí, zda k předmětu prodeje uplatňují předkupní právo“. Žalobce upozornil na to, že „v případě záporné odpovědi či po marném uplynutí této lhůty bude podán návrh na vklad vlastnického práva na základě připojené smlouvy do katastru nemovitostí“. Dopisem z 19. 11. 2001 advokát žalobců sdělil žalovanému 1) a na vědomí dal advokátu žalovaného 2), že žalobci akceptují nabídku učiněnou dopisem z 2. 11. 2001 a jsou ochotni odkoupit spoluvlastnický podíl žalovaného 1) za částku 1 800 000,- Kč. Poté zástupce žalobců dopisy z 28. 11. 2001 a 6. 12. 2001, adresovanými žalovanému 1), činil dotazy na termín uzavření kupní smlouvy. Žalovaný na dopisy žalobců nereagoval, proto žalobci 15. 1. 2002 u soudu prvního stupně složili ve prospěch žalovaného 1) do úschovy částku 1 800 000,- Kč. S ohledem na to, že do katastru nemovitostí byl proveden vklad podle kupní smlouvy z 2. 11. 2001, uzavřené mezi žalovanými, vzali žalobci návrh na úschovu zpět a 1. 3. 2002 jim byla částka 1 800 000,- vrácena. Dopisy z 5. 2. 2002, zaslanými žalovaným, žalobci namítli neplatnost kupní smlouvy z 2. 11. 2001 podle §40a ve spojení s §140 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými 2. 11. 2001 je relativně neplatná (žalobci se relativní neplatnosti této smlouvy dovolali), neboť žalovaný 1) nerespektoval předkupní právo žalobců a nabídnutý spoluvlastnický podíl platně převedl na jinou než blízkou osobu, aniž by jej nabídl ostatním spoluvlastníkům. Podle názoru soudu prvního stupně za nabídku podle §140 ObčZ nelze považovat již uzavřenou smlouvu s třetí osobou, v tomto případě se žalovaným 2), poněvadž nesměřovala individuálně a adresně výhradně k jednotlivým spoluvlastníkům. Kupní smlouva „neobsahovala žádnou rozvazovací podmínku o tom, že by v případě akceptace ostatních spoluvlastníků, tato smlouva zanikla“.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvoláním žalovaným rozsudkem ze dne 14. března 2006, č. j. 19 Co 115/2006-143, připustil změnu „žaloby na určení, že podílovým spoluvlastníkem jedné třetiny nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území J. n.O. jako dům č. p. 203 na sta. p. 279, stavební parcely 279 a pozemkové parcely č. 113/6, je první žalovaný, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení, že podílovým spoluvlastníkem jedné třetiny těchto nemovitostí je prvý žalovaný, potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Podle odvolacího soudu nelze za porušení předkupního práva žalovaným 1) považovat, že k dopisu z 2. 11. 2001 připojil kupní smlouvu uzavřenou s žalovaným 2). Ze znění §603 odst. 1 ObčZ vyplývá, že k porušení předkupního práva dojde tehdy, není-li předkupníkovi věc ke koupi nabídnuta, tj. není-li mu umožněno, aby věc za podmínek, stanovených prodávajícím, koupil. Pokud se žalovaný 1) dopisem z 2. 11. 2001 obrátil na žalobce s nabídkou, aby případně uplatnili své předkupní právo a tím, že teprve v případě záporné odpovědi či po marném uplynutí určené lhůty bude podán návrh na vklad vlastnického práva na základě připojené kupní smlouvy do katastru nemovitostí, nelze v tom spatřovat porušení předkupního práva. Žalobci své předkupní právo uplatnili, což také žalovanému 1) jasně sdělili a cenu za spoluvlastnický podíl nabídnutou někým jiným složili do soudní úschovy. O doživotním bezplatném užívání prostor otcem žalovaného 1), které dosud užívá, žalobci jednat nemohli, neboť žalovaný 1) na akceptaci nabídky nereagoval. Pokud došlo k převodu vlastnického práva z žalovaného 1) na žalovaného 2), bylo předkupní právo porušeno, kupní smlouva z 2. 11. 2001 je relativně neplatná a žalovaný 1) je tak nadále spoluvlastníkem předmětných nemovitostí v rozsahu jedné třetiny.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud připustil změnu žaloby ve znění uvedeném v napadeném rozsudku. Namítl, že soud prvního stupně rozhodl mj. tak, že „Podílovým spoluvlastníkem těchto nemovitostí je nadále žalovaný 1).“. Rozsah podílového spoluvlastnictví žalovaného 1) nebyl v žalobním petitu uveden a jeho rozsah nevyjádřil ani soud prvního stupně ve svém rozsudku. Pokud žalobci v odvolacím řízení navrhli, aby soud určil, že žalovaný 1) je podílovým spoluvlastníkem jedné ideální třetiny předmětných nemovitostí, pak jde o nový návrh, který nelze podle §216 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) uplatnit, a v tomto případě odvolací soud neměl změnu žaloby připustit. Pro případ, že by se dovolací soud zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, je žalovaný 2) toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to pro řešení otázky týkající se správného postupu spoluvlastníků při realizaci předkupního práva, otázky, „do jaké míry je oprávněný z předkupního práva povinen respektovat podmínky, které převodci nabídla třetí osoba“, a otázky, „zda je splněním povinnosti oprávněného z předkupního práva k zaplacení kupní ceny namísto jejího zaplacení převodci složení do soudní úschovy, když před nabytím právní moci usnesení o přijetí do úschovy je návrh vzat zpět“. Podle žalovaného 2) je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem. K zániku předkupního práva žalobců došlo uplynutím prekluzivní dvouměsíční lhůty stanovené v §605 ObčZ, během níž žalobci nezaplatili kupní cenu. Protože mezi účastníky nebylo o způsobu zaplacení kupní ceny nic ujednáno, žalobci byli povinni zaplatit kupní cenu žalovanému 1) v místě jeho bydliště. Ke složení kupní ceny do soudní úschovy nebyly žádné důvody. Kupní cena jimi složená do soudní úschovy jim byla vrácena poté, co návrh na složení kupní ceny do úschovy vzali zpět, aniž rozhodnutí o úschově nabylo právní moci. Pokud žalobci dopisem ze 6. 12. 2001 požádali žalovaného 1) o sdělení čísla účtu, na který mají poukázat kupní cenu, a žalovaný 1) na tuto výzvu nereagoval, žalovaný 2) má za to, že tím nevyčerpali všechny možnosti, jak dostát svým povinnostem. K zániku předkupního práva žalobců došlo i tím, že tito do svého návrhu kupní smlouvy nepřevzali ujednání pod bodem VI. smlouvy uzavřené mezi žalovanými. Toto ujednání mělo pro žalovaného 1) zásadní význam, neboť chtěl i po převodu svého spoluvlastnického podílu zajistit otci V. V. st. dožití v předmětné nemovitosti. Žalovaný 2) souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se žalobcům dostalo řádné nabídky na využití jejich zákonného předkupního práva. Součástí nabídky bylo i znění smlouvy uzavřené mezi žalovanými, která by nabyla platnosti v případě zániku předkupního práva žalobců. Za nepřípadné považuje odůvodnění napadeného rozsudku, kde se uvádí, že „pokud jejich návrh kupní smlouvy neobsahoval ujednání, obsažené v bodě VI. smlouvy, uzavřené mezi žalovanými, nelze to vyložit jako odmítnutí návrhu smlouvy, resp. ustanovení, které mělo umožnit užívání bytu v domě otce prvého žalovaného“. Odvolacímu soudu vytkl, že se nedostatečně zabýval obsahem právního jednání žalobců, vyplývajícího z dopisu z 19. 11. 2001, kdy na jedné straně verbálně akceptovali nabídku, ale na druhé straně předložili svůj návrh kupní smlouvy, který neobsahoval všechny podmínky, vyhrazené žalovaným 1) pro převod. Podle názoru žalovaného 2) vadným postupem žalobců došlo k zániku jejich předkupního práva. Pokud soud učinil skutkové zjištění, že „žalobci zaplatili prvnímu žalovanému v rámci realizace svého předkupního práva kupní cenu a že žalobci přistoupili na všechny podmínky, které stanovil první žalovaný při nabídce předkupního práva“, jsou tato skutková zjištění nesprávná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Namítli, že na změnu žaloby v odvolacím řízení nelze nahlížet jako na uplatnění nového návrhu, neboť šlo jen o změnu formulace petitu žaloby. Tato změna se nijak nedotkla skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a nezaložila potřebu dalšího dokazování. Soud prvního stupně se sice zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, ale také současně rozhodl, že v důsledku její neplatnosti je žalovaný 1) nadále vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků odlišně od soudu prvního stupně, takže dovolání by mohlo přicházet v úvahu jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žalobci jsou názoru, že dovolání v daném případě není přípustné. Zásadní otázkou je, „zda lze provést nabídku k využití předkupního práva již uzavřenou platnou kupní smlouvou“. Pokud by žalovaní žalobcům řádnou nabídku nepředložili, nebylo by pak již důvodu zabývat se tím, jakým způsobem na ni žalobci reagovali. Žalobci se zcela ztotožňují s právními závěry vyslovenými Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí z 18. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 310/96, v němž se mj. uvádí, že „jestliže však před uplynutím této doby byl nabídnutý spoluvlastnický podíl převeden na jiného, došlo k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka, a nikoliv k zániku tohoto práva marným uplynutím stanovené doby“, kterou je myšlena doba stanovená v §605 ObčZ. Žalovaní nabídkou předkupního práva z 2. 11. 2001 porušili své závazky z kupní smlouvy, kterou byly obě strany vázány. Podle názoru žalobců „jedno jednání nemůže být zároveň jednáním po právu i jednáním protiprávním“. Řádná nabídka žalobcům k uplatnění jejich předkupního práva nebyla řádně učiněna a za tohoto stavu není důvodu zabývat se dalšími argumenty žalovaného 2) uvedenými v jeho dovolání.
Žalovaný 1) se ztotožnil s obsahem dovolání žalovaného 2) a připojil se k jeho návrhu, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelem nastolenou právní otázku, „zda je splněním povinnosti oprávněného z předkupního práva k zaplacení kupní ceny namísto jejího zaplacení převodci složení do soudní úschovy, když před nabytím právní moci usnesení o přijetí do úschovy je návrh vzat zpět,“ v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §140 věta prvá ObčZ převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117).
Nejvyšší soud již v rozsudku z 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Cdo 178/2003, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2223, vyslovil právní názor, že „právní úprava předkupního práva (§602 a násl. ObčZ) se použije v případech smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní úpravu“. Protože občanský zákoník v §140 neobsahuje další úpravu věcného předkupního práva, je třeba v daném případě aplikovat právní úpravu o předkupním právu, obsaženou v §602 a násl. ObčZ.
Podle §605 ObčZ není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí oprávněna osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců po nabídce. Uplyne-li tato doba marně, předkupní právo zanikne. Nabídka se vykoná ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být nabídka písemná.
Podle §568 věta prvá ObčZ nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy.
Podle §185a OSŘ u soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (odst. 1). Návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat prohlášení toho, kdo peníze, cenné papíry nebo jiné věci do úschovy skládá (dále jen „složitel“), že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná (odst. 2). Soud rozhoduje bez jednání usnesením, které doručí účastníkům do vlastních rukou (odst. 3).
Předpokladem rozhodnutí soudu o úschově je, že předmět úschovy byl již u soudu složen. Pokud soud o přijetí do úschovy rozhodne kladně, právní účinky složení do úschovy nastanou k okamžiku, kdy bylo plnění do úschovy uloženo, a tímto okamžikem závazek zaniká bez ohledu na to, kdy věřitel plnění skutečně převzal. Zde dovolací soud také odkazuje na zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 11. 2. 1977, sp. zn. Cpj 43/76, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1977, v níž tento soud dovodil, že „aby účinky složení do úschovy zamýšlené odpovídajícím ustanovením hmotného práva mohly nastat, musí dojít k uložení plnění takovým způsobem, aby byly splněny podmínky nejen hmotného, ale i procesního práva. Ukládané plnění musí být tedy přijato do úschovy rozhodnutím a toto rozhodnutí musí nabýt právní moci“.
Jestliže žalobci vzali zpět návrh na složení do úschovy částky 1 800 000,- Kč, představující kupní cenu za spoluvlastnický podíl žalovaného 1) k předmětným nemovitostem, a řízení o úschově této částky bylo zastaveno a tudíž neskončilo pravomocným rozhodnutím o přijetí uvedené částky do úschovy, nelze mít za to, že žalobci ve smyslu §605 ObčZ nemovitost – spoluvlastnický podíl k nemovitosti žalovanému 1) ve stanovené lhůtě dvou měsíců po nabídce vyplatili. Nebyl tak splněn jeden z předpokladů naplnění předkupního práva žalobci.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné, a dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
S ohledem na právní posouzení věci dovolacím soudem, vázanost odvolacího soudu vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1, §243d odst. 1 věta prvá OSŘ) a jeho důsledky, dovolací soud již nepovažoval za účelné zabývat se dalšími nastolenými právními otázkami či dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ.
K další dovolací argumentaci žalovaného 2) a k vyjádření žalobců dovolací soud poznamenává:
Žalobci v souladu se svými dispozičními oprávněními upravili v průběhu odvolacího řízení žalobní návrh a odvolací soud o takto upraveném žalobním návrhu formálně správně rozhodl. Pokud snad odvolací soud nadbytečně rozhodl o připuštění změny žaloby podle §95 OSŘ, nejde o vadu řízení, která by měla z následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) OSŘ).
Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, příp. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Protože žalobcům bylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, nemohli podat úspěšné dovolání proti tomuto rozhodnutí a také je nepodali. Žalobci tak nejsou osobami oprávněnými vymezit právní otázku zásadního významu. Dovolací soud se proto nemohl zabývat jejich výhradami k určité části právního posouzení věci odvolacím soudem ohledně nabídky žalovaného 1) žalobcům na realizaci jejich předkupního práva.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu