ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2918.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2918/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. T., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) F. T., a 2) R. T., zastoupeným advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 7 C 1021/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2000, č. j. 16 Co 820/97-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení v částce 575,- Kč na účet advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. června 1997, č. j. 7 C 1021/95-55, uložil žalovaným povinnost „odstranit na vlastní náklady věci umístěné na zpevněné ploše před domem č. 316 ve S., na parc. č. 221, k. ú. a obec S., a to pergolu, schody z terasy na přilehlou zahradu, jež se nachází vlevo od uličního průčelí domu č. 316, schody za domem, vedoucí na terasu, dále cirkulárku, tři květináče keramické, jeden květináč dřevěný, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“ (odst. I. výroku), a „zdržet se užívání pozemku parc. č. 221, k. ú. a obec S. k rekreačním účelům, tj. zejména užívat jej k posezení, umisťování bazénu, stolu, židlí, lavice a slunečníku“ (odst. V. výroku). Prvnímu žalovanému pak bylo uloženo „odstranit na vlastní náklady z pozemku parc. č. 221, k. ú. a obec S. ze zpevněné plochy před domem č. 316 ve S. houpačku, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“ (odst. III. výroku). V části, v níž žalobkyně požadovala odstranění stolu, tří židlí, lavice, bazénu, dřeva pod balkonem a záhonu na pozemku parc. č. 221, k. ú. a obec S., bylo řízení zastaveno (odst. II.). Pokud se žalobkyně domáhala, aby byla povinnost odstranit houpačku uložena i druhé žalované a aby bylo oběma žalovaným uloženo odstranění trvalých porostů, dlažby pod pergolou a holubníku nacházejících se na pozemku parc. č. 221, k. ú a obec S., a též povinnost zdržet se užívání tohoto pozemku k chůzi, byla žaloba zamítnuta (odst. III., IV., V.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že terasa přiléhající k domu čp. 316, jehož vlastníkem je první žalovaný, není součástí tohoto domu, jak tvrdí žalovaní, nýbrž venkovní úpravou, která se spojením se zemí stala součástí pozemku parc. č. 221, jehož vlastnicí je žalobkyně. Totéž pak platí o opěrné zdi, která uvedenou terasu zpevňuje, a o trvalých porostech. Domáhá-li se tedy žalobkyně odstranění trvalých porostů a dlažby na terase, nelze žalobě vyhovět, neboť se již nejedná o vlastnictví žalovaných. Jinak je žaloba důvodná podle §126 odst. 1 a §135c občanského zákoníku (dále jen ObčZ) s výjimkou požadavku na odstranění holubníku, který se nenachází na pozemku žalobkyně, požadavku na uložení povinnosti zdržet se chůze přes pozemek žalobkyně, když toto oprávnění žalovaných je založeno věcným břemenem zřízeným stavebním úřadem, a požadavku na odstranění houpačky uplatněného proti druhé žalované, neboť ta není vlastnicí této věci.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 19. září 2000, č. j. 16 Co 820/97-85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích v odstavcích I. II. a V. a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se se závěrem o tom, že terasa není součástí rodinného domku, a dovodil, že „se jedná pouze o určitou úpravu povrchu pozemku, o jeho zpracování a zpevnění s tím, že i takto upravená plocha stále náleží vlastníkovi celého pozemku“. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, když uložil žalovaným povinnost zdržet se užívání pozemku žalobkyně nad rámec práva odpovídajícího věcnému břemeni zřízenému na základě rozhodnutí správního orgánu z roku 1990. Užívání vybočující z rozsahu tohoto práva je neoprávněným zásahem do vlastnického práva žalobkyně, který nelze tolerovat ani poukazem na dobré mravy. Návrhu, aby k řešení otázky charakteru terasy připustil dovolání, odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že o charakteru terasy v daném případě nevznikají žádné pochybnosti, jelikož bylo zcela jednoznačně objasněno, že se jedná pouze o zpevněný povrch pozemku, nikoli o samostatnou věc či stavbu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 a v němž jako dovolací důvody uplatnili nesprávné zhodnocení skutečného stavu věci (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť tento soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a vyšly v řízení najevo) a nesprávné posouzení věci po právní stránce z hlediska ustanovení §119 a §120 ObčZ. Setrvali na svém názoru, že terasa je součástí stavby, což je zřejmé z projektové dokumentace, v souladu s níž byla stavba realizována a kolaudována. Nejde tedy o venkovní úpravu, která by mohla být součástí pozemku. Z dokumentace vyplývá, že terasa je pevně spojena se zemí, jde tedy o stavbu nemovitou ve smyslu §119 odst. 2 ObčZ, která podle §120 odst. 2 ObčZ nemůže být součástí pozemku. Kromě toho je pevně spojena i se základem rodinného domku a je zřejmé, že nemůže být od něj oddělena, aniž by došlo k poškození a znehodnocení domu. Terasa by mohla být považována též za samostatnou věc, ale ani v tomto případě by nemohla být součástí pozemku žalobkyně. Odvolací soud se neměl spokojit s vyjádřením stavebního úřadu k charakteru terasy, neboť to, zda je součástí domu či nikoli, je otázkou právní, jejíž posouzení je věcí soudu. Žalovaní navrhli, aby byly zrušeny jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobkyně zpochybnila přípustnost dovolání poukazem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Dále zdůraznila, že žalovaní stále opakují tatáž tvrzení, ač bylo jednoznačně prokázáno, že terasa součástí domku není a není ani samostatnou věcí v právním smyslu. Proto by mělo být dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. postupoval v řízení o dovolání podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, se zabýval především otázkou, zda je toto dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je (s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), přípustné proti všem rozhodnutím odvolacího soudu, jestliže řízení trpí některou z vad uvedených v §237 odst. 1 OSŘ. Nic takového ovšem v této věci dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo některou z takových vad postiženo. Podle §238 odst. 1 a §239 odst. 1 OSŘ dovolání nemůže být přípustné, neboť odvolací soud potvrdil prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci a přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nebyla vyslovena. Zbývá tedy posoudit, zda nelze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení §239 odst. 2 OSŘ, podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z výše citovaného ustanovení především vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen za předpokladu, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní. Řešení jiných otázek, tedy otázek skutkových, nemůže přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ založit. Řešením právní otázky je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový stav aplikuje konkrétní právní normu, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle odpovídajícího právního předpisu. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ zkoumá dovolací soud zásadně před vlastním přezkoumáváním správnosti napadeného rozhodnutí, a tak mu nezbývá, než vycházet ze skutkových zjištění, z nichž vycházel i odvolací soud, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat. Námitkami žalovaných týkajícími se dokazování a skutkových závěrů odvolacího soudu se tedy v tomto dovolacím řízení nelze zabývat. To současně znamená, že způsobilým dovolacím důvodem pro přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ může být jen důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tedy to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dalším předpokladem pro přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení pak je to, aby řešená právní otázka byla otázkou zásadního významu. Žalovaní, kteří navrhli připuštění dovolání k posouzení otázky charakteru sporné terasy, ve svém dovolání blíže nespecifikovali, v čem má podle jejich názoru spočívat zásadní význam napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání ovšem není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je. Rozhodnutí odvolacího soudu pak musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy co do obecného dopadu na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tj. představuje-li jeho rozhodnutí v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky. Naopak za otázku zásadního právního významu není možno považovat otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz např. usnesení dovolacího soudu z 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13/1997 nebo jeho usnesení ze 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 437/97, uveřejněné ve stejném časopise č. 7/1998).
Otázka, které výsledky stavební činnosti lze považovat za stavby ve smyslu občanského práva, tedy za samostatné věci, a které jsou pouhými součástmi pozemku, byla v judikatuře opakovaně řešena. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/92, vychází z toho, že „… součástí pozemku ve smyslu ustanovení §120 ObčZ jsou rovněž venkovní úpravy (opěrné zdi, dlažby a obruby, vodovodní a kanalizační přípojky, květinová jezírka, venkovní předložené schody … a další)“. Jestliže tedy odvolací soud opřel své rozhodnutí o skutkové zjištění, že sporná terasa je pouze úpravou a zpevněním povrchu pozemku, ze kterého – jak bylo výše uvedeno - musí vycházet i soud dovolací, posoudil otázku jejího charakteru, které dovolatelé přikládají zásadní právní význam, v souladu s existující judikaturou. Pak ji ovšem nelze za otázku po právní stránce zásadního významu považovat a chybí tak základní podmínka přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalovaných jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odt. 1 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má žalobkyně, která byla v dovolacím řízení úspěšná, právo na náhradu nákladů tohoto řízení. I když ve svém písemném vyjádření navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, zpochybnila současně jeho přípustnost a tomuto jejímu stanovisku dal dovolací soud za pravdu. Proto je odměnu její právní zástupkyně za tento úkon právní služby nutno pokládat za účelně vynaložené náklady řízení. Tato odměna činí podle §6 odst. 1, §7, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/96 Sb. (podle níž se ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. postupuje) 500,- Kč, celkové náklady po připočtení 75,- Kč jako paušální náhrady výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky 575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. září 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu