ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2929.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2929/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně Č. p., zastoupené advokátem, proti žalované Č. o. b., o zdržení se zbudování stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 13 C 226/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 1999, čj. 13 Co 95/99-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 1999, čj. 13 Co 95/99-146, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. října 1998, čj. 13 C 226/96-115, ve znění, že „se zamítá žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se zbudování stavby administrativní budovy na pozemkových parcelách č. 252/23, č. 252/10, č. 252/13, č. 2583/2, č. 2665/1, č. 252/11 a č. 252/3 v kat. ú. a obci P. dle projektové dokumentace, zpracované pro řízení a (správně „o“ - viz vyhlášení rozsudku na č. l. 111 p. v.) umístění stavby obchodní společnosti (správně „společností“ - viz tamtéž) P. J., spol. s r. o. se sídlem v J., pod zak. č. 61-95-2 z května 1995“, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl „návrh žalobkyně, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání k řešení právní otázky týkající se posouzení míry přiměřené poměrům ve vztahu k technickým normám pro osvětlení kanceláří“.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná podala 25. 6. 1996 stavebnímu úřadu Magistrátu města P. žádost o vydání územního rozhodnutí pro umístění stavby administrativní budovy na pozemkových parcelách uvedených ve výroku rozsudku. V průběhu územního řízení podala žalobkyně námitky, opřené též o §127 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Tvrdila, že zamýšlená stavba zastíněním nadměrně omezí její vlastnické právo k sousední budově; uplatňovala i další námitky, které se však nestaly předmětem soudního řízení. Stavební úřad rozhodnutím z 28. 8. 1996, čj. ÚSO 978/96/Vg/Kt řízení o umístění stavby přerušil a odkázal žalobkyni s námitkami na soud. Soud prvního stupně při posouzení míry zastínění vyšel ze znaleckého posudku, podle jehož závěrů v důsledku zhotovení stavby k zastínění nad míru přiměřenou poměrům nedojde. Snížení intenzity osvětlení kanceláří žalobkyně by se v případě existence zamýšleného objektu „týkalo jenom relativně velmi malé části celkové kancelářské plochy“ a nešlo by tedy o omezení práv žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu §127 odst. l ObčZ.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Podmínky pro připuštění dovolání ve smyslu §239 odst. l občanského soudního řádu ve znění platném do účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.(dále jen „OSŘ) neshledal, neboť svůj rozsudek nepokládal za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 OSŘ a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Uvádí, že soud prvního stupně sice vycházel ze závěrů znaleckého posudku týkajícího se míry zastínění její budovy zamýšlenou výstavbou, pominul však návrh žalobkyně, aby znalec doplnil svůj posudek z hlediska obsahu ČSN 705305. Poukazuje zejména na čl. 46 a čl. 48 uvedené normy s tím, že otázka negativního dopadu plánované výstavby na zastínění jejího objektu a posouzení omezení práv dovolatelky není bez přihlédnutí k uvedeným článkům objektivní. V návaznosti na ČSN 730580 dovozuje nemožnost využití svých stávajících kanceláří v rozsahu 10 pracovních míst. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, který skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně považoval za správný a sám nepokládal za nutné dokazování doplnit. Bylo též třeba řešit vztah ustanovení §127 odst. 1 ObčZ ke stavebnímu zákonu a předpisům týkajícím se navrhování nových staveb v těch jejich ustanoveních, dotýkajících se negativních účinků a vlivů takových staveb. Polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že „žádná technická norma nestanoví míru denního osvětlení v kanceláři“, a že je „zpravidla užívané osvětlení smíšené“, a namítá, že opak je pravdou. Uzavírá, že k obdobné problematice neexistuje žádná judikatura, a proto se domáhá připuštění dovolání, neboť jde po právní stránce o záležitost zásadního právního významu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podává žalovaná vyjádření a uvádí, že její projekt splňuje podmínky ČSN 730580 a nesnižuje osvětlení o více než 15 %. U budovy žalobkyně lze použít sdružené osvětlení dle ČSN 360020. Žalobkyní uváděná ČSN 735105 se netýká „administrativní budovy“, ale „výrobní průmyslové budovy“. Další jí uváděná ČSN 705305 neplatí, správně jde o ČSN 735305. Tato norma povoluje plochu pracovního místa minimálně 6 m2, což znamená, že na pracovištích žalobkyně nebyla respektována norma.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem ), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou (§240 odst. l, §241 odst. l OSŘ), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l OSŘ). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné za podmínek, uvedených v §237 odst. l, v §238 odst. l písm. b) a v §239 OSŘ. V dané věci se však dovolání neopírá o žádný z důvodů zmatečnosti, uvedený v §237 odst. l OSŘ, a ani dovolací soud existenci důvodů, uvedených v tomto ustanovení, nezjistil. Ani přípustnost podle §238 odst. l písm. b) OSŘ, nepřipadá v dané věci v úvahu. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo připuštěno rozhodnutím odvolacího soudu (§239 odst. 1 OSŘ), bylo třeba posoudit, zda dovolání není přípustné podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, a současně tato otázka není dosud řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Řešení skutkových otázek z rozhodnutí nečiní rozhodnutí zásadního významu.
V dané věci žalobkyně opírala žalobu o dvě tvrzení, která na sebe navazovala, nicméně šlo o tvrzení samostatná. Jednak opírala žalobu o rozhodnutí stavebního úřadu, který ji odkázal s námitkou, že realizací stavby žalovaného dojde k zastínění stavby žalobce nad míru přiměřenou poměrům, jednak požadovala ochranu vlastnického práva, ke které mělo dojít v důsledku budoucího zásahu. V dovolání vytýká soudu, že věc dostatečně neposoudil podle technických norem a za otázku zásadního významu, pro jejíž řešení by mělo být dovolání připuštěno, považuje vztah §127 odst. 3 ObčZ ke stavebnímu zákonu, jelikož podle jeho názoru nebyla tato otázka v judikatuře dosud řešena. Touto otázkou se však dovolací soud již zabýval; i když v dále uvedené věci šlo o námitku vznesenou ve stavebním řízení, podstata věci zůstává stejná.
V územním řízení posoudí stavební úřad návrh též z hlediska, zda vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu (§37 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu - stavební zákon), a rozhodne o námitkách účastníků řízení (§39 stavebního zákona). Stavební úřady, provádějící řízení podle stavebního zákona, se pokusí vždy též o dosažení dohody účastníků u těch námitek, které vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy (§137 odst. 1 stavebního zákona). Nedojde-li mezi účastníky řízení k dohodě o námitce podle odstavce 1, která, kdyby se zjistilo její oprávnění, by znemožnila uskutečnit požadované opatření nebo by umožnila jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře či formě, odkáže stavební úřad navrhovatele nebo jiného účastníka podle povahy námitky na soud a řízení přeruší (§137 odst. 2 stavebního zákona).
Z uvedených ustanovení je zřejmé, že v územním řízení (podobně jako ve stavebním řízení) je povinností stavebního úřadu zkoumat, zda návrh na vydání rozhodnutí odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu, které jsou upraveny obecně závazným právním předpisem. Tímto předpisem byla v době rozhodování stavebního úřadu o námitce zastínění vyhláška č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška\") podle níž se postupuje u staveb, o jejichž umístění bylo pravomocně rozhodnuto v územním řízení před účinností nyní platné vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu , a dále u staveb, pro které byla projektová dokumentace zpracována před účinností této vyhlášky (§63 vyhlášky č. 137/1998 Sb.). Podle vyhlášky postupují orgány, právnické osoby a fyzické osoby podnikající podle zvláštních předpisů a občané zejména v územně plánovací přípravě, při navrhování a povolování staveb, při provádění staveb, při kolaudaci, užívání, popřípadě odstraňování staveb a při výkonu státního stavebního dohledu (§2 odst. 1 vyhlášky). Podle §8 odst. 2 vyhlášky negativní účinky a vlivy staveb a jejich zařízení, zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování vod, oslňování a zastínění nesmí zhoršovat životní prostředí ve stavbách a v okolí jejich dosahu nad přípustnou míru. Splnění těchto požadavků se prokazuje výsledky měření. Konečně je třeba poukázat na §127 odst. 1 obč. zák. podle kterého vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, publikovaném v ASPI se uvádí, že z §137 odst. 1, 2 stavebního zákona vyplývá, že stavební úřad může odkázat účastníka stavebního řízení na soud jen v případě, kdy účastník uplatní námitku, která přesahuje rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Zákon svěřuje stavebnímu úřadu posouzení otázky, zda dokumentace odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu. Z ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky ve spojení s §143 odst. 1 písm. k) stavebního zákona se podává, že k obecným technickým požadavkům na výstavbu patří požadavek, aby zastínění způsobené stavbou nezhoršovalo životní prostředí v okolí dosahu stavby nad přípustnou míru (anebo nad míru přiměřenou poměrům, což je v daném případě totéž), námitkou občanskoprávní (viz §127 odst. 1 obč. zák.), svěřuje zákon rozhodnutí o této námitce vznesené ve stavebním řízení do pravomoci stavebního úřadu, který je povinen zabývat se zastíněním okolních staveb z úřední povinnosti (lze podotknout, že přitom je povinen dbát i na dodržení vzájemných odstupů staveb, stanovených obecně závaznými právními předpisy). Povinnost stavebního úřadu rozhodnout o takové námitce vyplývá i z §66 odst. 1 stavebního zákona (v územním řízení jde o §39 stavebního zákona). Proto účastníka stavebního řízení, který namítá, že v důsledku zamýšlené stavby dojde k zastínění jeho domu, nemůže stavební úřad odkázat na soud, ale musí o jeho námitce sám rozhodnout.
Svěřuje-li zákon rozhodování o námitkách účastníka stavebního řízení týkajících se zastínění budov povolovanou stavbou stavebnímu úřadu, jde o případ, kdy je občanskoprávní věc svěřena k rozhodnutí jinému orgánu než soudu. Rozhodování o námitce vznesené ve stavebním řízení, že povolovaná stavba způsobí zastínění sousední stavby, proto není v pravomoci soudu, a to ani v případě, že stavební úřad účastníka na soud s touto námitkou odkáže.
Jinak řečeno, „přípustnou mírou“ je třeba rozumět míru přípustnou podle právních předpisů, včetně §127 odst. 1 ObčZ. Překračují-li imise míru přiměřenou poměrům, překračují vždy zároveň i přípustnou míru. Vzhledem k tomu, že tato otázka je již shora citovaným rozhodnutím řešena, a rozsudek odvolacího soudu není věcně s tímto řešením v rozporu, nemá rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o posouzení věci z hlediska námitek vznesených ve stavebním řízení, zásadní význam. Otázku, zda zamýšlenou stavbou dojde k zastínění v rozporu s technickými normami, případně stavebními předpisy včetně zastínění nad přípustnou míru, posoudí stavební úřad.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o námitkách vznesených v územním řízení ohledně zastínění stavby nebylo v dané věci v pravomoci soudu. Nicméně vzhledem k tomu, že žalobce opíral žalobu i o tvrzený budoucí zásah do vlastnického práva, nebylo namístě zastavení řízení a postoupení věci stavebnímu úřadu; to ostatně vyplývá i z formulace žalobního petitu, která je širší, než by vyžadovalo rozhodnutí o námitce (tomu by odpovídala např. formulace, že námitka, že realizací stavby dojde k zastínění nad míru přiměřenou poměrům, je důvodná). Pokud jde o tuto část, není v dovolání, jehož obsahem je dovolací soud vázán, uvedeno nic, co by činilo z rozsudku odvolacího soudu rozsudek po právní stránce zásadního významu. Lze podotknout, že zamítnutí žaloby bylo v případě, že žalobce se domáhal uložení povinnosti zdržet se zbudování stavby, a existenci této povinnosti dovozoval z tvrzení, odpovídajících §127 odst. 1 ObčZ, v souladu s judikaturou, týkající se ochrany proti imisím (R 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) podle níž lze jen žádat, aby se vlastník zdržel přesně vymezeného rušení. Samotné zřízení stavby není rušením vlastníků sousedních nemovitostí, tím mohou být jen účinky stavby (například zastínění sousedních nemovitostí).
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout [§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka úspěšná nebyla a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měla nárok (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta prvá OSŘ per analogiam), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.,v.r. předseda senátu