ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2941.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2941/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. Z. K. a 2) K. K. a 3) I. Z., všem zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 814/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2004, č. j. 22 Co 50/2004-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2004, č. j. 22 Co 50/2004-175, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. prosince 2003, č. j. 9 C 814/2002-151, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako vlastník pozemku dále specifikovaného, a současně i osoba povinná z věcného břemene, spočívajícího v právu žalovaných užívat pozemek žalobce ve vymezeném rozsahu k přístupu ke svým nemovitostem, domáhal, aby žalovaným bylo uloženo vždy bezprostředně po jejím použití zamykat vjezdovou bránu, umístěnou na uvedeném pozemku. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaní vlastní rodinné domy /dům žalované 3) je rozestavěný, které se nacházejí za jeho pozemkem uvnitř průmyslového areálu, pronajatého obchodní společnosti. Areál je oplocen a vjezd zajištěn uzamykatelnou bránou z důvodu zabezpečení majetku společnosti a proto, aby se zabránilo vstupu a pohybu cizích osob do pronajatého areálu. Žalovaní nejsou ochotni převzít klíče od vjezdové brány a uzamykat ji. Žalobce se proto také domáhal, aby žalovaným bylo uloženo převzít klíče od vjezdové brány.
Okresní soud ve Svitavách (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 19. 5. 2003, č. j. 9 C 814/2002-99, uložil žalovaným povinnost „vždy bezprostředně poté, co užijí vjezdovou bránu umístěnou na parcele č. 6413 v katastrálním území a obci P., tuto bránu řádně uzamknout.“ Pokud se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo převzít protokolárně v kanceláři firmy M. s. r. o. klíče od brány, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, kterým nebyl dotčen výrok týkající se převzetí klíčů. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením z 23. 8. 2003. č. j. 24 Co 238/2003-120, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla vada řízení, spočívající v neurčitosti žalobního petitu - označení vjezdové brány. V tomto rozhodnutí také odvolací soud uvedl, že žalobce je povinen toliko strpět průchod a průjezd návštěv žalovaných přes svůj pozemek, nikoli aktivně zajistit možnost jejich přístupu. Z toho důvodu je také povinen pouze strpět na svém pozemku event. umístění dálkové signalizace příchodu uvedených osob (např. zvonek).
Podáním z 22. 10. 2003 žalobce doplnil žalobní petit a soud prvního stupně pak rozsudkem z 11. 12. 2003, č. j. 9 C 814/2002-151, uložil žalovaným povinnost „vždy bezprostředně poté, co použijí kovovou dvoukřídlovou vjezdovou bránu výrobního čísla 0134 barvy kombinace bílé a modré, o šířce 440 cm - měřeno na střed nosných sloupů - a výšce 200 cm (s bránou tvoří jeden stavební celek branka pro pěší o šířce 105 cm a výšce 200 cm) postavenou na pozemku parcelní číslo 6413 mezi jižní hranou objektu čp. 483 na parcele č. 1212 a jižní hranou objektu čp. 945 na parcele č. 2057 zábranou širokou 40 cm přiléhající k objektu čp. 945 na parcele parc. č. 2507 a svými dvěma křídly uzavírající asfaltovou komunikaci, vše v katastrálním území a obci P., tuto bránu řádně zamykat.“
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 2591 pro obec a k. ú. P., mimo jiné pozemku parc. č. 6413 ostatní plocha – manipulační plocha o výměře 2162 m2. Žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastníky rodinného domu čp. 944, postaveného na pozemku parc. č. 2969, a pozemků parc. č. 2969 a č. 4545/73, v k. ú. P. Žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. 4545/72 a rozestavěné stavby rodinného domu na tomto pozemku čp. 943 v témže kat. území. Rozhodnutím Městského úřadu v P. – stavebního úřadu z 15. 5. 2001, změněného rozhodnutím Okresního úřadu ve S. z 6. 6. 2001, bylo zřízeno věcné břemeno spočívající v nezbytném přístupu po části pozemku parc. č. 6413, vymezené geometrickým plánem z 25. 6. 1999, zpracovaného Ing. Z. D., pro vlastníky shora uvedených nemovitostí, náležejících nyní žalovaným, za náhradu 66 000 Kč. Pozemek parc. č. 6413 je oplocen a vstup je zajištěn vjezdovou bránou, za kterou navazuje část tohoto pozemku vymezená k přístupu věcným břemenem. V oploceném areálu provozuje činnost firma M. s. r. o. v P. (dále „firma M.“). Žalobce požadoval na žalovaných, aby vjezdovou bránu po jejím použití zamykali. Proto také složil klíče od zámku vjezdové brány do notářské úschovy. Zamykání vjezdové brány žalovaní odmítli, neboť žádali, aby vjezdová brána byla osazena dálkově otvíratelnými vraty. K dohodě o tom však mezi účastníky nedošlo, když žalovaní se nejprve odmítli podílet na nákladech s pořízením vrat, posléze žalobce nesouhlasil s instalací vrat, pořízených jen z prostředků žalovaných.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaným jako vlastníkům shora uvedených nemovitostí, a tudíž i osobám oprávněným z věcného břemene, svědčí právo průchodu a průjezdu po části pozemku žalobce parc. č. 6413, jak bylo založeno rozhodnutím správního úřadu. Ani z tohoto rozhodnutí, kterým bylo omezeno vlastnické právo žalobce, však nevyplývá pro žalobce zákaz umístit vjezdovou bránu, případně jakoukoliv jinou překážku zabraňující vstupu cizích osob, na svůj pozemek. Právo odpovídající věcnému břemeni tím nemůže být dotčeno, ani když půjde o bránu osazenou zámkem, za předpokladu, že žalobce vydá oprávněným osobám klíč, od tohoto zámku. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1457/96, s jehož závěry se ztotožnil. Uvedl, že výkon práv z věcného břemene nemůže být vykonáván šikanozním způsobem, při jeho výkonu je třeba respektovat zásady vzájemné slušnosti, ohleduplnosti a vykonávat je v souladu s dobrými mravy a dbát, aby nedocházelo ke škodám (k tomu odkázal soud prvního stupně na publikaci Věcná břemena od A do Z vydanou nakladatelstvím Linde Praha a. s. 2002). Soud prvního stupně dále zdůraznil, že ve smyslu §123 ObčZ je právem vlastníka nakládat se svým vlastnictvím způsobem, kterým se mu zlíbí, aniž tím bude zasahovat do práv a oprávněných zájmů třetích osob, tedy i oplotit svůj pozemek a příjezdovou komunikaci osadit vstupní branou. Veden těmito úvahami nepovažoval za významná stanoviska firem M. a N. E. O. Uzavřel, že neshledal důvody pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy, když žalobce je si vědom povinností strpět průchod a průjezd oprávněných osob, včetně jejich návštěv.
Rozsudkem z 27. 4. 2004, č. j. 22 Co 50/2004-175, odvolací soud rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo věcného břemene spočívající v průchodu a průjezdu přes pozemek není dotčeno tím, že vlastník svůj věcným břemenem zatížený pozemek oplotí a opatří uzamykatelnou bránou, pokud klíč od této brány vydá osobám oprávněným z věcného břemene. V daném případě však nejde o právo vlastníka zatíženého pozemku zbudovat oplocení a bránu, když ty jsou již zbudovány, ale o uložení povinnosti osobám oprávněným z věcného břemene. Takovou povinnost lze podle odvolacího soudu ztěží dovozovat z §123 či §126 ObčZ nebo ji ukládat podle §3 ObčZ. Toho si byl žalobce zřejmě vědom, když poukazoval na to, že nezamykání brány může způsobit škodu na majetku společnosti, která má areál za bránou pronajatý, a dále škodu třetím osobám, a to ať už zaměstnancům této firmy nebo těm, které se jako nepovolané do areálu firmy dostanou právě neuzamčenou bránou. Žalobce se tak domáhá vůči žalovaným plnění povinnosti ve smyslu §415 a §417 ObčZ. Z tvrzení žalobce, podpořeného listinnými důkazy, kterými odvolací soud doplnil dokazování, a to vyjádřením firmy M. a zprávou N. E. O. s. r. o. z 24. 8. 2001, ze kterých vyplývá, že pokud nebude areál využívaný firmou M. řádně zabezpečen, tj. uzamčena vjezdová brána a vstupní branka, hrozí poškození či odcizení majetku této společnosti a ohrožení zdraví osob pracujících v areálu a osob vstupujících do něj jako nepovolané. K námitce žalovaných, že firma M. v současné době nevykonává žádnou činnost, odvolací soud uvedl, že žalobce se domáhá plnění do budoucna a zjištění, že uvedená firma nevykonává žádnou činnost, neznamená, že ji nebude vykonávat v budoucnu. Žalovaní netvrdí, že na pozemcích žalobce, které jsou oploceny, není výrobní areál a je vždy žádoucí, aby byl chráněn tak, aby do něj nepronikly osoby nepovolané a předcházelo se tak případným škodám na zdraví. Žalobce se tak důvodně domáhá opatření, které směřuje k odvrácení vážného ohrožení ve smyslu §417 ObčZ a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozují z §237 odst. l písm. c) OSŘ a uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí připisují otázce, zda osobám oprávněným z věcného břemene lze uložit aktivní povinnost něco konat na základě §123 nebo §417 ObčZ, a to k návrhu povinného z věcného břemene, který není zároveň subjektem, jemuž hrozí škoda. Žalovaní považují také výkon práva žalobce, který se domáhá, aby jim byla uložena povinnost uzamykat vjezdovou bránu na jeho pozemku, za odporující dobrým mravům. Nezpochybňují, že povinný z věcného břemene je oprávněn oplotit svůj pozemek, pokud neznemožní osobám oprávněným z věcného břemene výkon jejich práva. Rekapitulují dosavadní vývoj vztahů mezi účastníky včetně průběhu tohoto řízení, ve kterém poukazovali na to, že ze svých nemovitostí nevidí na vjezdovou bránu na pozemku žalobce, brána není opatřena zvonkem k domům žalovaných a ti nemají na ní poštovní schránku. Jejím uzamčením by žalovaným bylo znemožněno doručování pošty, odvoz odpadků, přijímání návštěv. Úmyslem žalobce je tak zkomplikovat jim přístup k nemovitostem v jejich vlastnictví. Jinak by totiž opatřil bránu automatickým systémem otevírání vrat. Shodně s odvolacím soudem mají žalovaní zato, že žalobce není oprávněn domáhat se vůči nim uložení povinnosti na základě §123 či §126 ObčZ. Nesouhlasí však se závěrem odvolacího soudu, že povinnost uzamykat vjezdovou bránu jim může být uložena podle §417 ObčZ. Podle tohoto ustanovení může se přiměřeného a vhodného opatření k odvrácení vážné škody domáhat jen ohrožený. Z provedených důkazů však vyplývá, že v případě neuzamčení vjezdové brány hrozí škoda firmám M. a N. E. O., resp. třetí neznámé osobě, která by do areálu neoprávněně vstoupila. Jde tedy o subjekty odlišné od žalobce. Žalobce tak neprokázal, ale ani netvrdil, že mu škoda hrozí. Není proto aktivně legitimován k podání návrhu na uložení povinnosti směřující k odvrácení hrozící škody. Žalovaní jsou přesvědčeni, že ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit jejich povinnost předmětnou bránu zamykat. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil tak, že dovolání považuje za bezdůvodné a navrhl, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, se zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně a dovolání proti takovému rozsudku je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení nemůže být dovolání přípustné už proto, že soud prvního stupně i svým v pořadí druhým rozsudkem rozhodl tak, že žalobě vyhověl. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ.
Podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 OSŘ má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro řešení otázky, zda vlastník pozemku jako osoba povinná z věcného břemene, které spočívá v právu průchodu a průjezdu přes vymezenou část pozemku, je vážně ohrožen hrozící škodou, v případě, že osoba z věcného břemene oprávněná odmítá uzamykat vjezdovou bránu na zatížený pozemek, který je oplocen a vlastník ho pronajal obchodní společnosti.
Podle §415 odst. 1 ObčZ každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku na přírodě a životním prostředí.
Podle §417 odst. 1 ObčZ komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným ohrožení.
Podle §417 odst. 2 ObčZ jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.
Podle §151n odst. l ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se držet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti nebo patří určité osobě.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 26. 2. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1457/99, na který poukazoval také soud prvního stupně, že „právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající ve volném průchodu a průjezdu přes pozemek není dotčeno tím, že vlastník pozemku tento pozemek oplotí a k vjezdu umístí vrata, není-li v důsledku těchto opatření znemožněn nebo podstatně ztížen průchod a průjezd oprávněného přes tento pozemek (například když vlastník pozemku dá oprávněnému klíč k vratům).“ V tomto rozhodnutí také Nejvyšší soud zdůraznil, že „pro posouzení věci je rozhodující, zda průchod a průjezd přes pozemek nebude znemožněn nebo ztížen.“ K tomuto vymezení obsahu práva vyplývajícího z věcného břemene a povinnosti vyplývající z věcného břemene dospěl Nejvyšší soud výkladem citovaného ustanovení §151n odst. l ObčZ v návaznosti na §3 ObčZ, který stanoví, že, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Tak vyložil vzájemný vztah mezi tímto právem a povinností v souladu s tím, jak byl výslovně upraven v §484 věta druhá OOZ z roku 1811, v němž bylo uvedeno, že „služebnosti nesmějí býti rozšiřovány, nýbrž spíše, pokud to jejich povaha a účel zřízení dovoluje, musí býti zužovány.“ Vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem průchodu a průjezdu je tedy oprávněn požadovat po osobě z věcného břemen oprávněné, aby vykonávala toto právo i za jiných okolností, vlastníkem vytvořených, avšak vždy jen takových, které umožní dosažení účelu věcného břemene a výkon tohoto práva ani podstatně neztíží. Nic proto nebrání tomu, aby se vlastník pozemku ve vztahu k osobě oprávněné z věcného břemene domáhal uložení povinnosti, která by umožnila jeho ochranu jako vlastníka věcným břemenem zatíženého pozemku a současně nemařila účel věcného břemene. K tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, publikované pod č. 13100 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech občanských (Vážný), týkající se žaloby o uložení povinnosti zavírat vrata (nezamykatelná), v němž je uvedeno, že „ten, komu přísluší služebnost cesty a chůze přes cizí usedlost, jest povinen, najde-li vrata, v místech průjezdu a průchodu po stranách dvoru zřízená, zavřena, vrata po výkonu svého služebnostního oprávnění za sebou zavříti.“ Naproti tomu jestliže vlastník na svém pozemku vytvoří takové podmínky, které by osobě oprávněné výkon jejího práva průchodu a průjezdu podstatně ztížily nebo znemožnily, šlo by ze strany vlastníka pozemku o neoprávněný zásah do jejího práva. Proti takovému zásahu přísluší soudní ochrana jen osobě oprávněné z věcného břemene.
V dané věci lze za oprávněný považovat požadavek žalobce, aby žalovaní jako osoby oprávněné při průchodu a průjezdu přes zatížený pozemek zamykali vjezdovou bránu. Předpoklad, že tím nedojde ke ztížení výkonu tohoto jejich práva bude splněn jen tehdy, pokud budou mít klíče od této brány. Kromě toho nelze ovšem přehlédnout, že žalovaní v průběhu řízení namítali, že vjezdová brána není na dohled z jejich nemovitostí, resp. domů, přičemž žalovaní 1) a 2) ve svém domě bydlí, a na bráně nejsou ani zvonky k jejich domu.
Zatížený pozemek může jeho vlastník oplotit a opatřit bránou, jen když toto opatření nebude mít za následek podstatné ztížení výkonu práva osob oprávněných z věcného břemene. Opatří-li tedy bránu tam, kde je to zapotřebí, signalizačním zařízením, a dá oprávněným klíče od brány, jsou tyto osoby povinny bránu zamykat. Pokud však povinný bránu signalizačním zařízením (zvonkem) neopatří a ztíží-li tak oprávněným podstatně výkon jejich práv, nemůže se domáhat toho, aby bránu zamykali, a tak omezovali možnost výkonu svého práva, které zahrnuje i právo na přístup služeb nutných k bydlení (pošta, hasiči, lékař apod.). O možnosti opřít povinnost bránu zamykat o §417 odst. 2 ObčZ by v takovém případě bylo možno uvažovat jen jako o dočasné, pokud by bylo zřízení nebo provoz signalizačního zařízení objektivně nemožné (například dojede k jeho poruše a vlastník pozemku podniká potřebné kroky k jejímu odstranění).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobce je jako vlastník věcným břemenem zatíženého pozemku vážně ohrožen vznikem škody ve smyslu §417 odst. 2 ObčZ tím, že žalovaní odmítají zamykat vjezdovou bránu na jeho pozemek, není případný. Žalovaní 1) a 2) jako osoby oprávněné z věcného břemene užívají pozemek k přístupu do domu, ve kterém bydlí, a zamykáním vjezdové brány, na které není signalizační zařízení do jejich domu, by došlo k podstatnému ztížení jejich práva. Dům žalované 3) je rozestavěný, tedy v něm nebydlí, ale povinnost zamykat vjezdovou bránu jí nemůže být uložena za současného stavu, kdy tutéž bránu užívají žalovaní 1) a 2), neboť by jim zamykáním brány výkon jejich práva rovněž podstatně ztížila. Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen. Protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, který uložil žalovaným zamykat předmětnou vjezdovou bránu na pozemku žalobce, aniž vzal v úvahu podstatné ztížení výkonu práva věcného břemene žalovaným 1) a 2), byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§243d odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20.dubna 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu