ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2962.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2962/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně PhDr. Z. H. , zastoupené JUDr. Zorou Antonyovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 95/97, proti žalované DUKE Motors, s. r. o. , IČO: 25067885, se sídlem v Zdibách – Veltěži, Průběžná 35, IČO: 25067885, zastoupené JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 8 C 354/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 25 Co 326/2011-240, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši
2904,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované JUDr. Jana Zůbka.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 8 C 354/2007-188, ve výroku I. rozhodl tak, že žalovaná se žalobkyní uzavírají dnem právní moci rozsudku smlouvu o zřízení věcného břemene chůze a jízdy přes pozemek ve vlastnictví žalované parc. č. st. 61/3, ve prospěch pozemku ve vlastnictví žalobkyně parc. č. st. 61/8, vše v katastrálním území Z., obci Z., o obsahu specifikovaném v tomto výroku. Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí budovy, nacházející se na pozemku parc. č. st. 61/1. V této budově byl původně umístěn archiv, nyní je zde provozována ubytovna. Žalovaná se na základě kupní smlouvy ze dne 21. ledna 2004 ve znění dodatku ze dne 25. srpna 2010 (dále jen ,,předmětná smlouva“) stala vlastnicí několika nemovitostí, mimo jiné pozemku parc. č. st. 61/3. V článku II. odst. 2 této smlouvy se zavázala uzavřít s vlastníkem pozemku parc. č. st. 61/1 smlouvu o zřízení věcného břemene, a to práva jízdy přes pozemek parc. č. st. 61/3 ve prospěch pozemku parc. č. st. 61/1, za cenu v místě a čase obvyklou kdykoliv na výzvu vlastníka pozemku parc. č. st. 61/1. Žalobkyně žalovanou opakovaně k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene bezúspěšně vyzývala. Žalovaná odmítala smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřít proto, že žalobkyně má na svém pozemku umístěnu ubytovnu a zřízením věcného břemene by byl umožněn přístup cizím lidem, což by znamenalo významné omezení vlastnického práva žalované. Pozemky parc. č. st. 61/3 a parc. č. st. 61/1 tvoří dvůr, obestavěný ze všech stran budovami, přičemž žalobkyně má ze své budovy do dvora umístěn vchod. Žalobkyně užívala pozemek parc. č. st. 61/3 k přístupu do svého domu a ke garáži, přičemž žalovaná jí tento přístup až do roku 2006 umožnila, následně však jí v tom výstavbou plotu zabránila. Právní předchůdci žalované i on sama si byli vědomi toho, že přístup k pozemku parc. č. st. 61/1 je možný pouze přes pozemek parc. č. st. 61/3.
Soud prvního stupně posuzoval otázku, zda ujednání v předmětné smlouvě o závazku žalované uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene s vlastníkem pozemku parc. č. st. 61/1 je platné. Dospěl k závěru, že toto ujednání je platné, neboť je dostatečně určité a srozumitelné. Dle článku IV. předmětné smlouvy pak i strany samy prohlásily, že je jim obsah smlouvy jasný a srozumitelný a odpovídá jejich pravé a svobodné vůli. Pokud žalovaná namítala, že vzhledem ke změně poměrů po ní nelze uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene spravedlivě požadovat, měl soud prvního stupně za to, že žalovaná měl možnost se seznámit s podnikatelským záměrem žalobkyně a do doby, než se žalobkyně začala domáhat uzavření smlouvy, ničeho proti umístění ubytovny na pozemku žalobkyně nenamítala. Dodatek ze dne 28. září 2007, podle kterého měl být zrušen čl. II. odst. 2 předmětné smlouvy, je podle názoru soudu prvního stupně neplatný.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 25 Co 326/2011-240, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene o obsahu uvedeném v tomto výroku zamítl. Ve výroku II. – IV. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu je čl. II. odst. 2 předmětné smlouvy obsahující povinnost kupujícího uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene absolutně neplatný pro neurčitost. Ta je způsobena tím, že čl. II. odst. 2 smlouvy umožňuje vlastníku pozemku parc. č. st. 61/1 požadovat uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene kdykoliv na jeho výzvu. Vyšel přitom z §50 občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že ve smlouvě o smlouvě budoucí musí být uvedena doba, do kdy má být budoucí smlouva uzavřena, neboť od ní se odvíjí jednoletá lhůta pro podání žaloby na uzavření budoucí smlouvy k soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně.
Vytkla odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů. Z provedených důkazů vyplynulo, že není možný přístup na její pozemek jinak než přes pozemek žalovaného. Věcné břemeno mělo být zřízeno jak podle předmětné smlouvy, tak i rozhodnutím soudu vzhledem k nedostatku přístupu k jejímu pozemku. Pokud odvolací soud konstatoval, že vzhledem k neurčitému znění čl. II. odst. 2 smlouvy není možné požadovat po žalované uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, měl se zabývat dalšími důkazy provedenými v řízení a poučit žalobkyni o změně žalobního petitu. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že na základě předmětné smlouvy věcné břemeno zřídit nelze, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení k prokázání jiných důvodů, na základě kterých by mělo být věcné břemeno zřízeno. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu přitom vyplývá, že odvolacímu soudu muselo být zřejmé, že existují důvody pro zřízení věcného břemene. V dovolání také naznačila, že právo odpovídající věcnému břemeni mohla nabýt vydržením. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že v civilním sporném řízení je soud vázán žalobním petitem, a nelze tedy žalobci přiznat něco jiného, než v žalobním petitu požaduje. Upozornila na to, že dovolatelka žalovala na nahrazení projevu vůle žalované na základě čl. II. odst. 2 předmětné kupní smlouvy. Předmětem řízení tak v žádném případě nebylo zřízení věcného břemene nezbytné cesty soudem či určení existence věcného břemene na základě vydržení. Žalovaná upozornila na to, že dovolatelka nijak nerozporuje odvolacím soudem konstatovanou neplatnost čl. II. odst. 2 předmětné smlouvy. Odvolací soud tak podle názoru žalované postupoval správně. Žalovaná se ztotožnila i se závěrem odvolacího soudu ohledně neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, příp. zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku práva na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene mělo dojít a pravomocnému rozhodnutí o nároku žalobkyně došlo před 1. lednem 2014, posoudil dovolací soud nárok žalobkyně podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. prosince 2011, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
V předmětné věci se žalobkyně domáhala, aby soudním rozhodnutím byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene.
Zamítavé rozhodnutí založil odvolací soud na právním závěru, že smluvní ujednání obsažené v kupní smlouvě ze dne 16. ledna 2004, konkrétně v článku II. této smlouvy, je absolutně neplatné pro neurčitost a z tohoto důvodu požadavek žalobkyně na nahrazení projevu vůle žalované nemá oporu v kupní smlouvě, jež má být v dané části smlouvou o smlouvě budoucí ve smyslu §50a obč. zák.
S tímto určujícím závěrem dovolatelka v dovolání žádným způsobem nepolemizuje a naopak jej zjevně akceptuje. Odvolacímu soudu však v obecné rovině vytýká, že „nesprávně posoudil důkazy, které byly soudem prvního stupně provedeny a které svědčily žalobkyni v tom smyslu, že není možný přístup na její pozemek jinak, než právě přes předmětný pozemek, na kterém mělo být zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy nikoliv pouze podle problematické smlouvy´“.
Tato námitka není důvodná.
V předmětné věci se žalobkyně domáhala vůči žalované uložení povinnosti uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene. Tomuto žalobnímu tvrzení také odpovídá žalobní petit, jímž se domáhá nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o obsahu uvedeném v návrhu žalobního petitu právě s odůvodněním, že žalovaná uzavřít smlouvu o zřízení práva chůze a jízdy se žalobkyní odmítá.
Tato východiska ostatně ani odvolací soud žádným způsobem nerozporoval, naopak připustil, že žalobkyně přístup na svůj pozemek nemá, nicméně zdůraznil, že oprávnění k přístupu na pozemek žalobkyně přes pozemek žalované nezakládá kupní smlouva ze dne 16. ledna 2004.
Dovolatelka v této souvislosti namítá, že pokud „odvolací soud dospěl k názoru, že problematické znění ustanovení kupní smlouvy nesvědčí žalobkyni a jí navrženou podobou žalobního petitu, neměl důvod nezabývat se také dalšími provedenými důkazy v řízení před prvoinstančním soudem. Pokud naopak pochybnosti měl, měl také, vzhledem k množství důkazů provedených soudem prvního stupně výhrady proti navrženému žalobnímu petitu v rámci své poučovací povinnosti žalobkyni poučit o nezbytnosti žalobní petit upravit“.
Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 5. března 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, uveřejněném v : Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 10. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998, str. 403, pod pořadovým č. 18, vyložil, že z ustanovení §5 o. s. ř. vyplývá povinnost soudu poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Soud tak je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti však nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku.
V rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 344/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 1997, pod pořadovým č. 23, Nejvyšší soud vyložil, že je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, není důvodem k postupu podle §5 o. s. ř. okolnost, že žalobě nelze vyhovět proto, že nemá oporu v hmotném právu.
Z hlediska poučovací povinnosti však není vadou podání – žaloby, nelze-li žalobnímu petitu vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2613/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1435). Poučení žalobce soudem o tom, na základě jakých skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního petitu by bylo možné žalobě vyhovět, není přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 9, str. 339). V usnesení ze dne 22. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 874/2010, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 726, pak Nejvyšší soud konstatoval, že jakákoliv poučovací povinnost o tom, jakým způsobem by měli žalobci formulovat žalobní návrh, aby mohli být v řízení úspěšní, přesahuje rámec poučovacích povinnosti zakotvených v občanském soudním řádu.
Jestliže tedy odvolací soud nepoučil žalobkyni o možné formulaci jiného žalobního petitu, byl jeho postup správný. Nadto dovolací soud pro úplnost připomíná, že pokud žalobkyně – snad – svou dovolací námitkou měla směřovat k závěru, že do úvahy mohla přicházet právní kvalifikace žaloby v režimu §151o odst. 3 obč. zák., tj. jako zřízení práva tzv. nezbytné cesty soudem, předpokládá vyhovění takové žalobě vedle odlišného žalobního petitu oproti petitu žalobkyní uplatněnému aktivní legitimaci žalobkyně potud, že se zřízení práva nezbytné cesty domáhá vlastník stavby, který k ní nemá zajištěn přístup. V souzené věci však žalobkyně podává žalobu nikoliv jako vlastnice jakékoliv stavby, ale jako vlastnice pozemku. Již tato okolnost pak vylučuje úvahu o možnosti zřízení práva nezbytné cesty.
V další části pak je dovolání vnitřně rozporné. Žalobkyně samotnou žalobu i obsah dovolání založila na tvrzení, že nemá dosud právo, které by se vztahovalo k pozemku žalované a které by jí přes tento pozemek umožňovalo přejíždět a procházet přes něj. V závěru dovolání však naznačuje, že splnila podmínky pro vydržení práva průchodu a průjezdu. Tím však naznačuje, že právo vztahující se k pozemku žalované a odpovídající věcnému břemenu měla. Aniž by byl dovolací soud jakkoliv oprávněn posuzovat případné splnění podmínek pro vydržení práva odpovídající věcnému břemenu, toliko dodává, že kdyby tomu tak bylo, tak by právě vydržené právo odpovídající věcnému břemenu bylo skutečností, která by právo žalobkyně k pozemku žalované zakládala. V takovém případě by se ovšem žalobkyně nemohla domáhat vydání konstitutivního rozhodnutí, jak učinila v souzené věci, ale musela by se domáhat deklaratorního rozhodnutí, jež by vycházelo z toho, že právo odpovídající věcnému břemenu vydržela.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalované advokátkou) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) u žalované z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 25 000,- Kč podle §9 odst. 3 písm. c) odst. 1 ve spojení s ustanovením §7 bod 5. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 2 100,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 25. října 2012 - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky).
Takto určená odměna spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) představuje celkovou částku 2 400,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
S připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 504,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí náklady dovolacího řízení na straně žalované celkovou částku 2 904,- Kč.
Dovolací soud proto žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 2 904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. března 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu