ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.297.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 297/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) O. P., b) V. H. a c) V. L., zastoupených advokátem, proti žalovanému městu P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 619/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2004, č. j. 20 Co 426/2004, 20 Co 427/2004-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2004, č. j. 20 Co 426/2004, 20 Co 427/2004-180, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. března 2004, č. j. 6 C 619/2000-141, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. června 2004, č. j. 6 C 619/2000-151, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou vlastníky níže uvedené pozemkové parcely. V katastru nemovitostí je jako její vlastník zapsán žalovaný.
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. března 2004, č. j. 6 C 619/2000-141, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. června 2004, č. j. 6 C 619/2000-151, určil, „že vlastníkem parcely č. 3405 o výměře 528 m2 v obci a katastrálním území P. jsou žalobci“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že v příslušném katastru nemovitostí je jako vlastník sporného pozemku č. 3405 v kultuře zahrada zapsáno město P.; sporný pozemek koupilo v roce 1940, protože přes něj vedl městský kanalizační sběrač sloužící veřejnosti. Jako spoluvlastníci sousedních parcel č. 3403, 3404 a 3395 včetně domu čp. 922 jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalobci. Tyto nemovitosti koupili jejich právní předchůdci v roce 1947 a užívali je tak, jak je užíval jejich předchůdce, tedy spolu se spornou pozemkovou parcelou, o níž se domnívali, že byla rovněž předmětem koupě. Pozemky pod novými čísly 3403, 3404 a 3405 totiž vytvářely jedinou plochu, oddělenou od městského chodníku plotem z ocelových rámů s plotovým pletivem na betonové podezdívce pocházejícím z roku 1939 a tento plot plynule navazoval na ploty stejného typu sousedních nemovitostí. Sporný pozemek nebyl od parcel žalobců, resp. jejich právních předchůdců nijak oddělen, byl užíván jako zahrada patřící k uvedenému domu; přístup na další jejich pozemek - č. 3395, je možný jen přes tuto parcelu. Soud shledal, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci sporný pozemek užívali v dobré víře, že jsou jeho vlastníky od roku 1947 až do roku 1997, kdy ohledně něho započalo jednání mezi žalobcem c) a žalovaným.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. října 2004, č. j. 20 Co 426/2004, 20 Co 427/2004-180, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Právní předchůdci se ujali držby v roce 1947 za platnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811 – dále jen „OZO“ – byli držiteli poctivými a započalo tedy běžet mimořádné vydržení, přičemž vydržecí lhůty byly zkráceny občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. (§562, §566) tak, že vydržecí doba doběhla v dané věci k 1. 1. 1961.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobci měli na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při posuzování otázky, zda existovala podmínka pro vydržení - dobrá víra žalobců, že jim pozemek se zřetelem „ke všem okolnostem“ patří, a dále zda šlo o „omluvitelný omyl“, když žalobci užívali pozemek ve výměře o 100% větší než ten, který vlastnili. V tomto směru nejsou rozhodující subjektivní představy žalobců, ale objektivní okolnosti. Z uvedeného pozemku žalobci neplatili daň z nemovitostí, a při vyplňování daňového přiznání si podle parcelních čísel museli uvědomit, že užívají cizí pozemek. Sporný pozemek nebyl předmětem dědického řízení mezi žalobci a jejich právními předchůdci. Věděli, že se na něm nachází funkční městská kanalizace, přičemž je běžné, že vlastníka pozemků vždy zajímá proč tomu tak je, či zda a proč je pozemek zatížen věcným břemenem apod. Uzavírá, že názor odvolacího soudu, že žalobci byli v kvalifikované dobré víře ohledně vlastnictví pozemku, je nesprávný. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání namítají nepřípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, s ohledem na obšírnou judikaturu týkající se vydržení vlastnického práva, nemá po právní stránce zásadní význam. Dále s dovolatelem polemizují v otázkách naléhavosti právního zájmu žalobců na požadovaném určení a dobré víry žalobců při užívání sporného pozemku. Navrhují, aby dovolací soud, pokud dovolání jako nepřípustné neodmítne, je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Dovolatelé uplatňují přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Otázku naléhavého právního zájmu posoudil odvolací soud v souladu s publikovanou judikaturou dovolacího soudu: „Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. (R 58/1998, viz též R 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro řešení této otázky není dovolání přípustné.
Dovolání je však přípustné pro řešení problematiky kvalifikované dobré víry držitele ve vztahu k poměru výměry koupeného a skutečně drženého pozemku; tato otázka je dovolacím soudem posuzována jinak než byla posouzena v přezkoumávaném rozsudku.
Odvolací soud vyšel z toho, že právní předchůdci žalobců se ujali držby za platnosti OZO; proto bylo třeba se věcí zabývat i z tohoto hlediska.
Kdo z pravděpodobných důvodů pokládá věc, kterou drží, za svou, je poctivým držitelem. Nepoctivým držitelem je ten, kdo ví nebo z okolností musí se domnívat, že věc, která je v jeho držbě, náleží jiné osobě. Z omylu o skutečnostech nebo z neznalosti zákonných předpisů lze být nepořádným (§316) a přece poctivým držitelem (§326 OZO).
Bezelstným jest držitel, jenž ani neví, že se dopouští bezpráví, přivlastňuje si věc, ani nezná skutečností, ze kterých se takové přesvědčení podává, pokud ovšem neznalost ta není zaviněna hrubou nedbalostí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 1927, sp. zn. RV I 1879/26, Vážný 6689).
Pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný pod č. C 1399 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto hranici prolomit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3/2005 a možná hlediska tam uvedená).
V dané věci se soudy nezabývaly omluvitelností omylu právních předchůdců žalobců, příp. i žalobců samotných (pozemek totiž mohli vydržet samotní žalobci poté, co se po úmrtí předchůdců chopili jeho držby) z hlediska jejich vědomosti o výměře nabytého pozemku a výměry pozemku, jehož držby se skutečně uchopili. Jinak řečeno nezvážily, zda skutkový omyl držitelů o tom, že koupili celý držený pozemek, byl omylem omluvitelným z hlediska porovnání těchto výměr, zda tu nešlo o hrubou nedbalost. To platí i o posouzení otázky, zda kupující znali nebo museli znát celkovou výměru kupovaných pozemků. Odvolací soud navíc tuto otázku pominul, ač ji žalovaný v odvolání uplatnil. Za této situace rozhodnutí odvolacího soudu, který nezvážil, zda zjištěné skutkové okolnosti lze podřadit pod ustanovení vymezující držbu způsobilou k vydržení, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Další námitky uplatněné v dovolání, pro jejichž řešení nebylo dovolání připuštěno, může dovolatel uplatnit v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu