ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2977.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2977/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 116, proti žalovanému Ing. J. P., o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 157/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2009, č. j. 53 Co 483/2008-234, takto:
I. Dovolání se v části, ve které směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2009, č. j. 53 Co 483/2008-234, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes pozemek parcelní číslo 1100/1 v k.ú. T., zapsaný na LV 81 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha–východ ve prospěch žalobce jako vlastníka stavebního pozemku parcelní číslo 92, zahrady parcelní číslo 36/3 a pozemku parcelní číslo 1100/2 v k. ú. T., nemovitostí zapsaných na LV 115 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha–východ, odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2009, č. j. 53 Co 483/2008-234, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zřízení „věcného břemene spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. 1100/1 v k. ú. T., zapsaný na LV 81 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha–východ ve prospěch žalobce jako vlastníka domu čp. 70 v k. ú. T., zapsaného na LV 115 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha–východ“, a ve výrocích pod body II. a III. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č. j. 26 C 157/2004-204, rozhodl ve výroku I., že „se zřizuje ve prospěch vlastníka stavby čp. 70 v obci Tehov, k. ú. T. na zastavěné ploše stavební parcele č. 92, dále ve prospěch stavební parcely č. 92, parcely č. 36/3 a parcely č. 1100/2, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ, věcné břemeno práva cesty za účelem vjezdu přes pozemek parcelní č. 1100/1 k.ú. T., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 604-2/2008 ze dne 31.1.2008 soudního znalce Jaroslava Pečka, potvrzeného 20.2.2008 Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ pod č. 574/2008 ze dne 20.8.2008“, ve výroku II. uložil žalobci povinnost platit žalovanému částku 2.400,- Kč ročně vždy k 1. 1. příslušného roku, přičemž poprvé je žalobce povinen zaplatit tuto částku do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. 70 v obci Tehov, katastrální území T., na stavební parcele číslo 92 a parcel číslo 36/3 a 1100/2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ na LV 115. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníkem pozemku parcelní číslo 110/1 v katastrálním území T., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ, je žalovaný. Ž alobce nemá zajištěn vjezd na pozemek parcelní číslo 36/3; proto soud prvního stupně zřídil věcné břemeno cesty. Naproti tomu ke stavbě č. p. 70 má žalobce podle zjištění soudu přístup zajištěn.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. února 2009, č. j. 53 Co 483/2008-234, ve výroku pod bodem I. „rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I., II.)“ změnil tak, že zamítl žalobu „o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. 1100/1 v k.ú. T., zapsaný na LV 81 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ ve prospěch žalobce jako vlastníka domu čp. 70, stavebního pozemku parcelní číslo 92, zahrady parcelní číslo 36/3 a pozemku parcelní číslo 1100/2 v k. ú. T., nemovitostí zapsaných na LV 115 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ“, a ve výrocích pod body II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud zopakoval některé listinné důkazy; se závěry soudu prvního stupně se neztotožnil a dospěl k závěru, že pro zřízení věcného břemene nejsou zákonné podmínky. Žalobce se domáhal zřízení práva nezbytné cesty přes pozemek žalovaného s odůvodněním, že 14. 11. 2003 obdržel rozhodnutí Stavebního úřadu, Městského úřadu v Říčanech, kterým mu bylo uloženo, aby opatřil projektovou dokumentaci pro provedení nezbytných stavebních úprav jeho rodinného domu č. p. 70 v T., která bude řešit přístup a vjezd k jeho domu. Žalobce uvedl, že vyhotovení projektové dokumentace si nemůže z finančních důvodů dovolit, a že potřebné stavební zásahy by podstatně znehodnotily jeho nemovitosti; současně sdělil, že k nim nikdy nebyl jiný přístup než přes pozemek žalovaného.
Z uvedeného je podle názoru odvolacího soudu zřejmé především to, že žalobce o zřízení nezbytné cesty nežádá pro vlastní osobní potřebu a kvůli vyřešení vjezdu vlastního osobního vozidla na pozemek parcelní číslo 36/3, ale že důvodem jeho žádosti je zajištění zázemí pro podnikání jeho syna Josefa Brabce mladšího, který přístavbu u jeho rodinného domu užívá jako autoopravnu. Potřeba cesty je tedy zdůvodněna nutností zajistit, aby přes pozemek žalovaného na zahradu žalobce mohla vjíždět auta, která jeho syn opravuje. Požadavek žalobce na zřízení věcného břemene v podobě nezbytné cesty není tedy odůvodněn nezaviněným zhoršením užívání jeho domu a k němu přiléhajícímu pozemku, ale potřebou vytvořit lepší prostor pro podnikatelské aktivity jeho syna. V daném případě není ani splněna podmínka, že situaci nelze řešit jinak. O opaku svědčí rozhodnutí příslušného Městského úřadu v Říčanech, stavebního úřadu, z 11. 11. 2003, které žalobci ukládá předložení projektu řešícího přístup a vjezd do rodinného domu žalobce v souladu s rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 26.10.1998, č. j. 5 C 72/98-29, jímž byl žalobce zavázán k povinnosti zdržet se vstupu na pozemek žalovaného, zdržet se přecházení a přejíždění pozemku, parkování na pozemku jakýmkoliv vozidlem, otevírání vrat a vrátek ve stávajícím oplocení na pozemek žalovaného a odkládání věcí a materiálů na tento pozemek. Protože žalobce požadovaný projekt nepředložil ani stavebnímu úřadu, ani soudu, nelze z ničeho usoudit na nemožnost jiného řešení a je nutno vycházet z toho, že žalobce má možnost vybudovat si cestu pro vjíždění vozidel v rámci vlastních pozemků. Znalecký posudek v této věci vypracovaný sice konstatuje, že vjezd na pozemek žalobce parcelní číslo 36/3 z veřejné komunikace zřídit nelze, protože tyto nemovitosti spolu nesousedí, současně ovšem připouští, že vjezd na pozemek žalobce parcelní číslo 92 (zastavěná plocha a nádvoří, které je využíváno jako odstavná plocha) by byl možný jen za provedení demoličních zásahů do stávajících staveb. Tato okolnost však nemůže být bez dalšího důvodem ke zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaného, zejména když žalobce se možnosti vjezdu na zahradu a nádvoří sám zbavil v době, kdy realizoval přístavbu domu (hospodářské stavení a dílnu). Není také možné přehlédnout fakt, že zatímco pro žalobce by zřízení práva nezbytné cesty představovalo značnou ekonomickou výhodu (ušetřil by za stavební úpravy vlastních nemovitostí a zlepšil zázemí pro podnikání svého syna), pro žalovaného by naopak znamenalo významný zásah do jeho vlastnického práva, jenž by nebyl ničím vyvážen. Cena věcného břemene vyčíslená znalcem na 2.400,- Kč ročně je v současných tržních podmínkách částkou symbolickou, nehledě na to, že pozemek žalovaného, který je trvalým travním porostem, by pravidelným projížděním osobních vozů byl prakticky trvale znehodnocen. To, že žalovaný pozemek sám k žádnému účelu nevyužívá, nic nemění na skutečnosti, že by šlo o zásah nepřiměřený a že na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby trpěl omezení svého vlastnického práva způsobem požadovaným žalobcem, nadto z důvodu, který ve vztahu mezi dvěma fyzickými osobami není pro zřízení věcného břemene relevantní.
Požadavek žalobce na zřízení věcného břemene se jeví jako odporující dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalobce přestavbu někdejšího hospodářského stavení na opravárenskou dílnu zahájil nejen bez stavebního povolení (jež mu bylo uděleno dodatečně v květnu 1998), ale i bez toho, aby měl právně ošetřenou možnost dostatečné příjezdové cesty vozidel do prostoru autodílny, ačkoliv si byl nepochybně vědom toho, že předmětný pozemek není jeho vlastnictvím a že s ním tudíž nemůže ve svých záměrech počítat, obzvlášť za situace, kdy mu bylo známo negativní stanovisko žalovaného k užívání jeho pozemku. Jeho argumentace, že pozemek žalovaného užíval „odjakživa“ je nepřípadná a z právního hlediska bezvýznamná už jenom proto, že se tak dělo bez souhlasu vlastníka pozemku. Jeho nynějšímu požadavku na to, aby jeho situace, kterou si přivodil sám, aniž by se vůbec pokusil ji vyřešit v rámci vlastních možností, byla řešena na úkor vlastnických práv žalovaného, nemohlo být vyhověno, protože za uvedených okolností by zřízení věcného břemene k pozemku žalovaného znamenalo právně potvrdit faktický stav, který mnoho let odporuje dobrým mravům.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Poukazuje především na to, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené dokazování, když se nezabýval skutečnostmi, které byly zjištěny soudem prvního stupně, když z jeho rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že si žalobce může sice zajistit přístup k pozemku parcelní číslo 36/3, to však neplatí o vjezdu na tento pozemek, když žalovaný pozemku parcelní číslo 1100/1 nedává ani základní péči. Faktický stav je takový, že skutečně pozemek žalovaného využíval žalobce k vjezdu na pozemek parcelní číslo 36/3 takzvaně odjakživa a takto činili i právní předchůdci žalobce. Na pozemek parcelní číslo 36/3 nebyl nikdy v minulosti zřízen vjezd jiným způsobem a především ani nemohl být tento vjezd jiným způsobem zřízen. Přístavba a rekonstrukce nemovitosti, na základě které byla vybudována autodílna, totiž neznamenala zúžení pozemku, resp. neznamenala v žádném případě zrušení možnosti vybudovat vjezd na pozemek parcelní číslo 36/3. Původní stavby žalobce byly situovány tak, že tento vjezd nikdy nemohl být zřízen jinde.
Předmětný pozemek žalovaného využíval i syn žalobce v souvislosti s jeho podnikatelskými aktivitami, nicméně syn je oprávněným uživatelem nemovitosti žalobce a je nezbytné, že žalobce potřebuje mít zachován vjezd především pro sebe, ale i z jiných důvodů (hasiči, záchranná služba apod.).
Odvolací soud rovněž pomíjí skutečnost, že předmětný pozemek žalovaného musí využívat k přístupu a k vjezdu na své pozemky soused, který má nemovitosti situovány mezi nemovitostmi žalobce a nemovitostmi žalovaného, takže žalovaný musí strpět přístup a příjezd k nemovitostem toho souseda. Žádný z právních předchůdců žalovaného nevyslovil nesouhlas s užíváním pozemku žalobcem, či jeho právními předchůdci. Za situace, kdy nebylo možné zřídit vjezd na předmětný pozemek ani před přestavbou a přístavbou nemovitostí v roce 1998 a nebylo možné řešit vjezd jinak ani dříve, a po celou dobu bez jakéhokoliv vyslovení nesouhlasu užíval předmětný pozemek k vjezdu žalobce a jeho právní předchůdci, nelze spravedlivě požadovat na žalobci, aby řešil příjezd a vjezd jiným způsobem.
Odvolací soud se ani nezabýval skutečností, že Okresní soud Praha–východ pravomocně rozhodl o tom, že žalobce vydržel vlastnické právo k předzahrádce u jeho domu, která je rovněž umístěna na předmětném pozemku žalovaného.
S ohledem na nutnost využívání pozemku žalovaného zmíněným sousedem, který je vlastníkem nemovitostí, které se nacházejí mezi nemovitostmi žalobce a žalovaného, je rovněž nepochybné, že žalovaný nemůže takovému užívání zamezit, nemůže využívat předmětný pozemek k jiným účelům, neboť v takovém případě pro tohoto souseda neexistuje možnost jiného přístupu a jiného příjezdu.
Odvolací soud se nevypořádal s hodnocením důkazů a s právním hodnocením všech skutečností. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření označil dovolání žalobce za nedůvodné; rozsudek odvolacího soudu je postaven na právním základě, kterého se žalobce v žalobě dovolával. Žalobce zpochybňuje hodnocení důkazů a žádá dovolací soud jako další „odvolací instanci“, aby provedl znovu hodnocení důkazů a jiným způsobem. Žalovaný ve svém vyjádření rozsáhle popsal sousedské vztahy se žalobcem a to i do daleké minulosti. Tvrzení žalobce v dovolání označil za lživé a závěrem uvedl, že celé dovolání je nepodložené a navrhl jeho odmítnutí.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Podle §151o odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Právo nezbytné cesty lze podle §151o odst. 3 obč. zák. zřídit jen pro přístup ke stavbě; pro přístup k pozemku lze zřídit věcné břemeno jen ve správním řízení podle §170 odst. 2 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006, ASPI). Dovolací soud proto dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba na zřízení práva cesty k pozemkům, jako zjevně bezdůvodné odmítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud se poté zabýval dovoláním v části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na zřízení práva nezbytné cesty k domu č. p. 70 na stavebním pozemku parcelní číslo 92 v uvedeném katastrálním území a obci a shledal je důvodným.
Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že „přístup vlastníka ke stavbě lze tedy zajistit z jeho pozemku parcelní číslo 1100/2“ a uzavřel: „Žalobce si tedy může ke své nemovitosti k budově (zajistit přístup ze svého pozemku, není tedy potřeba zřizovat zvláštní věcné břemeno pro vchod k nemovitosti žalobce, je však nutné řešit vjezd žalobce na pozemek č. 36/3“; poté se, nad rámec oprávnění, které mu dává §151o odst. 3 obč. zák., zabýval zřízením vjezdu na pozemek. Z rozsudku soudu prvního stupně však není zjevné, zda žalobce má zajištěn jen vstup do své budovy, nebo i příjezd motorovými vozidly, zda je příjezd vozidly nutný k řádnému užívání stavby k účelu, ke kterému je zkolaudována a zda lze po žalovaném vzhledem ke všem okolnostem věci spravedlivě požadovat, aby průjezd trpěl. Žalobce sice všechny potřebné skutečnosti netvrdil, soud prvního stupně jej však nepoučil o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.; tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce o zřízení nezbytné cesty nežádá pro vlastní osobní potřebu a kvůli vyřešení vjezdu vlastního osobního vozidla na pozemek parcelní číslo 36/3, ale že důvodem jeho žádosti je zajištění zázemí pro podnikání jeho syna J. B. mladšího, který přístavbu u jeho rodinného domu užívá jako autoopravnu. Potřeba cesty je tedy zdůvodněna nutností zajistit, aby před pozemek žalovaného na zahradu žalobce mohla vjíždět auta, která jeho syn opravuje. Takové skutkové zjištění soud prvního stupně neučinil. Odvolací soud sice dokazování doplnil, ovšem z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, o jaké konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů toto skutkové zjištění opírá. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. „soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že soud nemůže opřít skutkové zjištění o blíže neupřesněné důkazy; pokud tak učinil, jsou jeho závěry o skutkovém stavu nepřezkoumatelné a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Ovšem samotná skutečnost, že nezbytná cesta nemá sloužit žalobci, ale jeho synovi, který budovu užívá, ještě bez dalšího neznamená, že by nebylo možno ji zřídit. Podle §123 obč. zák. „vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním“. Je tedy právem vlastníka umožnit užívání i jiným osobám, zejména rodinným příslušníkům. Nicméně má-li být nezbytná cesta zřízena jen nebo převážně proto, aby byla vytvořeny lepší podmínky k podnikání pro třetí osobu, byť i blízkou vlastníkovi, pak není úvaha odvolacího soudu o tom, že v konkrétní věci není namístě za tímto účelem nezbytnou cestu zřídit, zjevně nepřiměřená, a dovolací soud ji tak nemůže zpochybnit. V dané věci bude možno věc zvážit i z hledisek, kterými se odvolací soud zabýval, tedy zda lze vzhledem k okolnostem této věci spravedlivě žádat, aby vlastnické právo žalovaného bylo omezeno, teprve po řádném zjištění důvodů, které vedly k žalobě na zřízení práva nezbytné cesty k budově.
Ani to, že žalobce sám zavinil to, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení práva nezbytné cesty. Zákon totiž pro tento případ zřízení práva cesty přímo nevylučuje; je třeba vzít v úvahu, že ve veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky. Jde tu nejen o zájem na tom, aby vlastnické právo vlastníka stavby mohlo být vykonáváno, ale i o veřejný zájem na řádné údržbě stavby a na minimalizaci účinků neužívané a neudržované stavby na okolí. V takovém případě je však třeba vzít do úvahy, zda jde o zřízení dosud neexistujícího přístupu ke stavbě nebo jen o zlepšení stávajícího přístupu a také přihlédnout k okolnostem, za kterých stavba zůstala bez přístupu.
Odvolací soud též uvedl, že žalobce má možnost zřídit stavebními úpravami průjezd sám; žalobce ovšem tvrdil, že by vypracování průjezdu a projektu bylo příliš nákladné. K otázce, kdy lze zřídit právo cesty i v případě, že žalobce může úpravami své budovy zřídit příchod sám, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, poř. č. 32, ve kterém se uvádí: „Věcné břemeno cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku“. Předpokladem porovnání nákladů a újmy vzniklé vlastníkovi pozemku je především zjištění výše potřebných nákladů; pokud odvolací soud vyšel z toho, že vjezd si může žalobce zřídit sám, aniž by zjistil náklady potřebné na jeho zřízení (za situace, kdy žalobce tvrdil, že by byly nepřiměřeně vysoké), je jeho rozhodnutí předčasné a i v této části tak spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat). Právo nezbytné cesty v zásadě nelze zřídit jen za účelem parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy. Pokud by v dalším řízení bylo zjištěno, že nezbytnou cestu lze zřídit, pak – pokud jde o výši náhrady – dovolací soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008, publikovaný v Právních rozhledech, roč. 2011, č. 8.
K dovolání je též třeba podotknout, že ke zřízení nezbytné cesty nepostačuje jen nutnost umožnit vjezd záchranné službě, hasičům a policii. Složky integrovaného záchranného systému, kterými jsou Hasičský záchranný sbor České republiky, jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje jednotkami požární ochrany, zdravotnická záchranná služba a Policie České republiky (§4 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů), mají v nezbytných případech zajištěn příjezd přes cizí pozemky na základě zákona (např. §27 zákona č. 239/2000 Sb., §19 a násl. zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, §128 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je v té části, ve které nebylo odmítnuto, důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se zřízení práva cesty k budově č. p. 70 a v navazujících výrocích o nákladech řízení zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu