ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3081.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3081/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. H. , proti žalované Ing. L. H. , zastoupené Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, o uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 315/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 29 Co 277/2013-86, takto:
Výrok II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 29 Co 277/2013-86, se r u š í a věc se v r a c í Městskému soudu v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 4 C 315/2008-57, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zajistit do čtrnácti dnů od právní moci rozsudku přístup k účtu domu 0413207173/0800 vedeného v pobočce ČS Vítězné nám. 9, 160 42 Praha 6, účet patřící Ing. L. H., (výrok I.), dále ve zbytku žalobního návrhu řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady soudního řízení ve výši 82 800,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud I. stupně tím, že podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu přiznal procesně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení, a to za zastoupení advokátem složenou z paušální odměny za zastoupení žalované podle §8 a §17 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce svým rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 29 Co 277/2013-86, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. (výrok I.), změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. tak, že žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.), a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III.). K výroku II. odvolací soud uvedl, že jej změnil za použití §150 občanského soudního řádu, když důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v blízkém příbuzenském poměru účastníků a v současném zdravotním stavu žalobce. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) bylo rozhodnuto podle §150 občanského soudního řádu a §224 odst. 1 občanského soudního řádu z týchž důvodů, které vedly odvolací soud ke změně nákladového výroku rozsudku soudu I. stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva vztahující se k náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná namítá, že podání žaloby nevyvolala, v řízení byla procesně úspěšnou, naopak žalobce opakovaně měnil žalobní nárok, činil řízení nepřehledným a časově i finančně náročným, přičemž pro samotného žalobce, jenž nebyl právně zastoupen a je v důchodu, nebyl proces významnějším finančním ani jiným břemenem. Na podporu svých tvrzení odkazuje na rozhodnutí vydaná soudem I. stupně pod sp. zn. 21 C 83/2008 a odvolacím soudem pod sp. zn. 13 Co 222/2009 ve věci její žaloby proti žalobci, kdy se rovněž jednalo o určovací žalobu, přičemž tehdy byla žalované přiznána náhrada nákladů v plném rozsahu podle §142 občanského soudního řádu. Podle žalované dospěl odvolací soud k napadené části rozhodnutí překvapivě, když svůj názor v řízení nedal najevo a neumožnil jí, aby se proti tomuto názoru mohla jakkoliv bránit. K příbuzenskému poměru účastníků žalovaná uvádí, že sice účastníci řízení jsou sourozenci, vedou však spolu dlouhodobě řadu soudních či jiných sporů, jež jsou vyvolány žalobcovým jednáním. Navíc jednání žalobce v žádném případě neodpovídá tomu, jak by se měl bratr k sestře chovat. Rozporuje také lékařskou zprávu na č. l. 82, která obsahuje řadu nepravdivých tvrzení, a působí proto dojmem účelově vyrobeného dokumentu. Závěrem proto dovozuje, že v předmětném řízení nebyly dány ani prokázány důvody zvláštního zřetele hodné pro uplatnění §150 občanského soudního řádu, a proto navrhuje, aby dovolací soud napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. října 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz )].
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz )].
Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení otázky náhrady nákladů řízení se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a odepřel jí náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, tak i před soudem odvolacím. Jelikož v posuzovaném případě soud I. stupně přiznal žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 82 800,- Kč a tuto částku měl odvolací soud žalované v rámci odvolání v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu odepřít, shledal Nejvyšší soud, že jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 a §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
K aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Ústavní soud mimo jiné dovodil, že s ohledem na principy rovnosti účastníků řízení musí být účastníkům řízení dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz )] a že s ohledem na jen výjimečné prolomení zásady úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněné a musí zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V posuzovaném případě pochybil odvolací soud již v tom, že účastníky řízení neseznámil se svým záměrem v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle §150 o. s. ř. a nedal jim příležitost se k moderačnímu právu vyjádřit, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně neobstojí ani v rovině právní.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že svůj závěr o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. opřel toliko o poukaz „blízký příbuzenský poměr účastníků“ a „současný zdravotní stav žalobce“. Jestliže odvolací soud při úvaze o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nepřihlédl ke všem shora vymezeným skutečnostem, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.
Samotný – nijak nekonkretizovaný do poměrů souzené věci – poukaz na příbuzenský poměr a zdravotní stav pak nemůže být důvodem pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. ostatně již proto, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jaký konkrétní zdravotní stav má být a proč by právě příbuzenský vztah mezi účastníky měl být důvodem hodným zvláštního zřetele představujícím výjimečnou okolnost zakládající důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
V této souvislosti dovolací soud poukazuje na to, že ani argumenty, které použil odvolací soud, nejsou jím aplikovány důsledně. Pokud odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na tom, že účastníci řízení jsou sourozenci, zcela pominul nespornou okolnost, že mezi účastníky řízení panují po delší dobu velmi napjaté vztahy, které opakovaně musí řešit obecné soudy. Jinými slovy, příbuzenský vztah, jenž je založen na dlouhodobých vzájemných neshodách bez dalších okolností (spočívajících např. v tom, že by tento stav vyvolala svým jednáním výlučně žalovaná) v žádném případě nemůže být důvodem pro uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. Rovněž nepřiléhavý je poukaz na zdravotní stav žalobce. Bez ohledu na to, že tato okolnost není odvolacím soudem nijak blíže rozvedena, poukazuje dovolací soud na to, že žalobce byl schopen se po celé řízení zastupovat sám, disponuje plnou procesní způsobilostí a stav žalobce zjevně ve vedení řízení vůči žalované nikterak neomezuje. Navíc samotná možná skutečnost, že žalobce trpí určitými psychickými problémy, sama o sobě neospravedlňuje závěr, že by žalobce neměl nést důsledky svého jednání (zahájení soudního řízení) a že by naopak tyto důsledky měly postihnout žalovanou tím způsobem, že by měla nést náklady řízení, které nevyvolala a v němž byla zcela procesně úspěšnou.
V souvislosti s uvedenými dvěma důvody, na nichž odvolací soud založil aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., pak dovolací soud podotýká, že v dalším řízení se ve vztahu k nim bude nutno zabývat i podrobnými tvrzeními, která ve vztahu k nim uplatnila dovolatelka v dovolání.
Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu spočívají ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., postupoval ve shodě podle §243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. a napadené výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věty první o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda se
nátu