ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3108.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3108/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. P. , bytem v P., zastoupené Mgr. Janem Špirkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 332/1, proti žalovaným: 1) Ing. M. P. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Veronikou Ordungovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Letohradská 756/52, 2) BEST HOME, s. r. o ., se sídlem v Praze 6, Křenova 439/19, IČO: 27366197, zastoupené JUDr. Kateřinou Šebkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 C 45/2009, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2010, č. j. 32 Co 71/2010-74, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2010, č. j. 32 Co 71/2010-74, ve výrocích II., III. a IV., a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 1. prosince 2009, č. j. 13 C 45/2009-54, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že pozemek ovocný sad, pozemek, ovocný sad, a pozemek, ovocný sad, to vše v obci a katastrálním území H. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“), jsou ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1).
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. prosince 2009, č. j. 13 C 45/2009-54, ve výroku I. určil, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1) a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný 1) nabyl předmětné nemovitosti na základě kupních smluv za trvání manželství, ovšem do katastru nemovitostí byl zapsán jako vlastník jen on sám. Kupní smlouvou ze dne 11. října 2006 pak předmětné nemovitosti prodal žalované 2) s tím, že část kupní ceny bude zaplacena před podpisem této smlouvy a část po té, co dojde ke vkladu do katastru nemovitostí ve prospěch žalované 2). Vklad vlastnického práva ve prospěch žalované 2) byl proveden s právními účinky ke dni 13. října 2006. Z dopisu ze dne 19. února 2008, který adresovala žalobkyně žalované 2), bylo zjištěno, že se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti této kupní smlouvy, uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovanou 2).
Soud prvního stupně konstatoval, že jsou splněny předpoklady podání určovací žaloby. Vyšel z toho, že předmětné nemovitosti spadají do společného jmění žalobkyně a žalovaného 1), neboť byly pořízeny žalovaným 1) za trvání manželství nejméně zčásti z prostředků tvořících společné jmění manželů. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně nedala k uzavření kupní smlouvy souhlas, neboť to tvrdila jak ona, tak žalovaný 1). Žalovaná 2) sice tvrdila, že souhlas byl dán konkludentně, toto tvrzení však i přes poučení soudu podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu neprokázala a neunesla k tomuto tvrzení důkazní břemeno. Soud prvního stupně zamítl návrhy žalované 2) na dokazování spočívající v účastnických výpovědích a předložením přehledů o příjmech ze strany žalobkyně a žalovaného 1, jakož i daňových přiznání a zpráv soudních exekutorů, neboť měl za to, že tyto dokumenty nemohou prokázat existenci souhlasu žalobkyně s prodejem předmětných nemovitostí. Protože žalobkyně včas uplatnila námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy, a to vůči žalovanému 1) ústně a vůči žalované 2) dopisem, je kupní smlouva neplatná ex tunc a předmětné nemovitosti jsou nadále ve společném jmění manželů.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2010, č. j. 32 Co 71/2010-74, zamítl návrh na přerušení řízení ze strany žalované 2) (výrok I. rozsudku), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku).
Odvolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení v souvislosti s předložením věci Ústavnímu soudu k rozhodnutí o neústavnosti §144 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“), jak navrhovala žalovaná 2). Ztotožnil se plně se skutkovými závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že žalobkyně namítla relativní neplatnost kupní smlouvy, a to jak v dopise zaslaném žalované 2), tak přímo v žalobě. K námitce žalované 2), že důkazní břemeno ohledně neexistence souhlasu leží na žalobkyni, která má povinnost označit důkazy a prokázat svá tvrzení, odvolací soud uvedl, že v této souvislosti žalovaná 2) neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala, že žalobkyně poskytla žalovanému 1) souhlas s prodejem předmětných nemovitostí. Jako mylnou označil odvolací soud námitku žalované 2), že není v silách kupujícího zjišťovat, zda jsou převáděné nemovitosti ve výlučném jmění osoby zapsané v katastru nemovitostí nebo zda jsou součástí společného jmění manželů. Lze se totiž např. na základě nahlédnutí do občanského průkazu prodávajícího domáhat vyjádření manžela k zamýšlenému právnímu úkonu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Otázku zásadního právního významu dovolatelka spatřuje v posouzení, ,,na kterém z účastníků řízení týkajícího se relativní neplatnosti právního úkonu, leží důkazní břemeno v případě, že na straně žalobce vystupuje jeden z manželů a na straně žalovaného druhý z manželů a třetí osoba, a to při prokázání neexistence souhlasu manžela s právním úkonem přesahujícím rámec obvyklé správy majetku a při prokázání, zda konkrétní majetková hodnota náleží do společného jmění manželů či nikoliv.“
Dovolatelka poukázala na praxi žalobkyně a žalovaného 1) jako manželů, kdy právní úkony uzavíral vždy žalovaný 1) bez výslovného souhlasu žalobkyně. K tomu uvedla, že žalobkyně nikdy nezpochybnila právní úkony, kterými žalovaný 1) předmětné nemovitosti koupil. Má za to, že je na žalobkyni, aby smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. k prokázání svých skutkových tvrzení označila důkazy, ze kterých by vyplynula neexistence jejího souhlasu s právním úkonem žalovaného 1). Jedinou výjimkou z této důkazní povinnosti je situace, kdy po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal neexistenci určité skutečnosti, o co však v daném případě nejde. V daném případě žalobkyně jako jediná byla schopna prokázat či vyvrátit existenci konkludentního souhlasu. Důkazní břemeno nelze ukládat třetí osobě ohledně skutečnosti, která se týká vnitřního vztahu mezi manžely, neboť třetí osoba nemá možnost uvést potřebné skutkové okolnosti a označit důkazy.
Dovolatelka dále označila za stále spornou skutečnost, zda vůbec patří předmětné nemovitosti do společného jmění manželů. Nalézací soudy svůj závěr o tom, že součástí společného jmění manželů jsou, postavily na aplikaci §144 obč. zák., který dovolatelka považuje za protiústavní. Právní domněnka uvedená v §144 obč. zák. podle názoru dovolatelky znamená přenesení důkazního břemene na každého, kdo tvrdí, že určitý majetek nabytý za trvání manželství není součástí společného jmění manželů. Tato domněnka však nemůže chránit manžele proti třetím osobám a ukládat třetí osobě důkazní povinnost za situace, kdy nemá možnost si ověřit skutečný právní stav mezi manželi. Dochází tak k zásahu do obecné zásady, že v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení, neboť vlastnickému právu jednoho účastníka je poskytována větší ochrana než vlastnickému právu druhého. Ani faktická realizace běžných právních vztahů totiž takové třetí osobě neumožňuje takové důkazní břemeno unést. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §144 obč. zák., případně aby rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně a žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřili.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. dubna 2010, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.).
Nalézací soudy vyšly z toho, že žalobkyně se v řízení domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem s tím, že tyto nemovitosti, prodané na základě kupní smlouvy žalovaným č. 1) žalované č. 2), tvořily součást společného jmění manželů – žalobkyně a žalovaného č. 1). Žalobkyně se dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy s odůvodněním, že k prodeji těchto nemovitosti nedala souhlas.
Za této situace v předmětné věci soudy posuzovaly mimo jiné otázku, na kterém z účastníků řízení týkajícího se relativní neplatnosti právního úkonu spočívá důkazní břemeno, jestliže na straně žalobce vystupuje jeden z manželů a na straně žalovaného druhý z manželů a třetí osoba, a to při prokázání „negativní skutečnosti“ – neexistence souhlasu manžela s právním úkonem přesahujícím rámec obvyklé správy majetku ve společném jmění manželů.
Protože řešení této otázky bylo pro posouzení věci podstatné a uvedená otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud výslovně řešena, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právní významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a zakládá tak přípustnost dovolání.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání je důvodné.
Podle §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle §40a o. z. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle §101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.
Podle §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Dovolací soud při řešení otázky důkazního břemene ve vztahu k vymezené otázce zásadního právního významu vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu (k tomu srovnej: Rosenberg, L. : Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuches und der Zivilprozessordnung, první vydání 1900, druhé, podstatně doplněné vydání 1992, citován v : Macur, J. : Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl., a 79).
Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a na důkazní břemeno usuzuje podle právních účinků tvrzených jednou nebo druhou procesní stranou. Podle teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla, podle něhož každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení. Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí právní normy. Předmětem dokazování jsou sice skutečnosti, ale v souvislosti s otázkami dělení důkazního břemena je nutno je posuzovat pouze jako bezprostřední předpoklady určitých právních účinků, resp. následků, které nastávají ve vlastním slova smyslu jako důsledky působení právních norem na lidské chování.
Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení pozdějí, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl.).
Občanský soudní řád v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. ukládá žalobci, aby v žalobě vylíčil rozhodující skutečnosti a označil důkazy, jichž se dovolává. Z návrhu musí být patrno, čeho se žalobce domáhá. Podle §120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Z této zákonné úpravy vyplývá, že zákonodárce předpokládá uplatnění základního abstraktního pravidla o dělení důkazního břemene, podle něhož má procesní strana dokazovat skutečnosti, jež odpovídají skutkovým znakům právní normy, která je straně příznivá. Jinak řečeno, každá procesní strana má dokazovat skutkový stav předpokládaný právní normou, na jejímž základě uplatňuje své právo. Bez této souvislosti s celou základní koncepcí civilního soudního řádu by uvedená ustanovení pozitivního práva ztrácela svůj smysl a význam. Označení důkazů je totiž prvním nezbytným krokem k tomu, aby procesní strana mohla dokazovat skutečnosti, ohledně kterých ji zatěžuje důkazní břemeno.
Podle ustanovení §79 odst. 2 o. s. ř. je žalobce povinen k návrhu připojit listinné důkazy, jichž se dovolává. Také u tohoto ustanovení se jedná o vytvoření předpokladů k tomu, aby žalobce mohl dokázat skutečnosti, na jejichž základě uplatňuje své právo, tedy skutečnosti, ohledně kterých nese důkazní břemeno.
Z těchto závěrů dovolací soud při formulací svých závěrů vychází.
Z ustanovení §40a ve spojení s ustanovením §145 odst. 2 druhá věta občanského zákoníku vyplývá, že manžel, který se dovolává relativní neplatnosti právního úkonu, jenž byl proveden v záležitostech nikoliv běžné správy majetku náležejícího do společného jmění manželů, a to pro absenci souhlasu s příslušným právním úkonem, pro sebe dovozuje příznivé účinky z této právní normy.
Tento příznivý účinek v poměrech souzené věci spočívá pro žalobkyni v tom, že majetek, jenž byl součástí společného jmění manželů a který byl napadeným právním úkonem (kupní smlouvou) vyveden z režimu společného jmění manželů, se v případě úspěšného dovolání se neplatnosti právního úkonu opětovně stane součástí zákonného majetkového společenství manželů.
Uvedená zákonná ustanovení předpokládají, že se dotčený manžel dovolá relativní neplatnosti právního úkonu s tím, že napadený právní úkon byl učiněn bez jeho souhlasu. Je-li nastoupení těchto účinků spojeno s kumulativním splněním obou předpokladů, je zřejmé, že důkazní břemeno ohledně nich spočívá v řízení na tom, kdo se těchto účinků dovolává.
Jestliže tedy žalobkyně v žalobě jako svůj stěžejní argument uplatnila námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy založenou na absenci jejího souhlasu, tj. namítla neplatnost právního úkonu pro určitý nedostatek náležitostí právního úkonu, který činí právní úkon neplatným, důkazní břemeno ohledně skutečností nasvědčujících tomu, že předpoklady platnosti právního úkonu nebyly splněny, tíží v řízení žalobkyni.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že proti tomuto závěru nelze důvodně argumentovat skutečností, že žalobkyně je v takovém případě povinna prokazovat tzv. negativní skutečnost. Takový argument je v zásadě poukazem na tzv. negativní teorii dělení důkazního břemene, která vychází z předpokladu, že dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje (např. Bekch, H.: Die Beweislast nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch, 1899 nebo Fitting, H. : Die Grundlagen der Beweislast, Zeitschrift für Zivilprozess 13, ročník 1889, str. 1 a násl.). Tato teorie je však současnou civilistickou doktrínou – s podrobnou argumentací – považována za překonanou se zdůrazněním, že, negativní skutečnosti lze řádně dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází a s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje „snad jen častější použití nepřímých důkazů.“ (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 34).
Jestliže tedy v předmětné věci nalézací soudy vyšly z právního názoru, podle kterého primárně v řízení tíží důkazní břemeno žalovaného ohledně prokázání skutečnosti, že žalobkyně souhlasila s uzavřením kupní smlouvy mezi žalovanými, spočívá jejich závěr na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolatelka dále spatřovala zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v posouzení otázky, „na kterém z účastníků řízení týkajícího se relativní neplatnosti právního úkonu, spočívá důkazní břemeno, když na straně žalobce vystupuje jeden z manželů a na straně žalovaného druhý z manželů a třetí osoba při prokázání, zda konkrétní majetková hodnota náleží do společného jmění manželů nebo je výlučným majetkem jednoho z manželů“.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka pojí vymezení této právní otázky s úvahou o neústavnosti ustanovení §144 obč. zák., podle kterého pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Podle jejího přesvědčení totiž nemůže být na třetí osobě důkazní břemeno k prokázání toho, že majetek nabytý za trvání manželství netvoří součást společného jmění manželů, ale důkazní břemeno musí tížit osobu, která tvrdí, že určitý majetek je součástí společného jmění manželů.
V procesní rovině je zjevné, že dovolatelka uplatňuje uvedenou argumentaci proto, že případný závěr, že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného jmění manželů, ale toliko výlučným vlastnictvím žalovaného č. 1), by otázku nesouhlasu žalobkyně s prodejem nemovitostí, a dovolání se z tohoto důvodu relativní neplatnosti kupní smlouvy, činil bezpředmětnou. V takovém případě by se totiž jednalo o výlučný majetek žalovaného č. 1), jenž by jím mohl disponovat bez ohledu na stanovisko žalobkyně.
Uvedená otázka důkazního břemene nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Nalézací soudy totiž v řízení nedospěly k závěru, že předmětné nemovitosti součást společného jmění manželů tvoří proto, že žalovaný č. 2) neprokázal, že by se jednalo o pořízení tohoto majetku za trvání manželství způsobem (§143 odst. 1 písm. a) obč. zák.), který by zakládal vyloučení tohoto majetku z nabytí do společného jmění manželů. Byť v řízení poukázaly i na ustanovení §144 obč. zák., pro závěr o tom, že předmětné nemovitosti součást společného jmění manželů tvoří, bylo určující zjištění, že byly za trvání manželství pořízeny z prostředků společné jmění manželů tvořících.
Soudy tak k závěru o zařazení uvedených aktiv do společného jmění manželů nedospěly na základě závěru o neunesení důkazního břemene žalovaným č. 2), ale na základě zhodnocení provedeného dokazování, kde uzavřely, že byly alespoň částečně pořízeny za prostředky tvořící společného jmění manželů. Otázka unesení, resp. neunesení důkazního břemene ve vztahu k dovolatelce tak nebyla pro rozhodnutí nalézacích soudů určující. Z těchto důvodů pak také nebylo nutné, aby dovolací soud předložil věc Ústavnímu soudu České republiky k posouzení souladu ustanovení §144 obč. zák. s ústavním pořádkem České republiky.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nalézací soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které byl povinen dovolací soud přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Žalovaný u jednání soudu prvního stupně konaného dne 1. prosince 2009 namítal, že žalobkyní uplatněná námitka relativní neplatnosti právního úkonu – kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými – je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně – ačkoliv věděla o „majetkových přesunech“ nezajistila správnost zápisu v katastru nemovitostí, ačkoliv jí takovou povinnost ukládá „katastrální zákon“.
Uvedená argumentace dovolatelky odráží přesvědčení, že žalobkyně mohla dosáhnout – ve vztahu k nabývacím titulům k předmětným nemovitostem – souladu mezi stavem skutečným a stavem evidovaným v katastru nemovitostí, tj. dosáhnout zápisu uvedených nemovitostí do katastru nemovitostí jakožto majetku tvořícího součást společného jmění. Pokud by tak učinila, bylo by žalovanému č. 2) zřejmé, že nemovitosti jsou součástí společného jmění a z této skutečnosti by při nabývání vycházel. Jestliže však tímto způsobem žalobkyně nepostupovala, ač jí v tom podle přesvědčení dovolatelky žádná skutečnost nebránila a následně se dovolává neplatnosti kupní smlouvy pro absenci souhlasu s touto smlouvou mimo jiné vůči žalovanému č. 2), který z údajů obsažených v katastru nemovitostí vycházel, je uplatněná námitka relativní neplatnosti v rozporu s dobrými mravy.
V této souvislosti dovolací soud dodává, že v obecné rovině výkon práva uplatnit relativní neplatnost právního úkonu může být poměřován korektivem vyplývajícím z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Uvedenou námitkou se však soudy obou stupňů v řízení a ve svých rozhodnutích žádným způsobem nezabývaly a nevypořádaly se s ní, čímž nedostály zákonným požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí z hlediska jeho náležitostí vyplývajících z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Tímto postupem pak zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu jeho napadení, když dovoláním nebyl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se přerušení řízení (proti takovému rozhodnutí ostatně ani není dovolání přípustné – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2423/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5231); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.), v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu