ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.3148.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 3148/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyň: a) městské části P., zastoupené advokátem, b) obce h. m. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) E. A., zastoupené advokátem, 2) J. J., zastoupenému advokátem, za účasti ing. R. K., O. K., J. K. a M. K. jako vedlejších účastníků na straně žalobkyň, zastoupených advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 35/2001, o dovoláních žalobkyň a), b) a vedlejších účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č. j. 19 Co 344/2004-117 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2005, č.j. 19 Co 344/2004-170, takto:
I. Dovolání vedlejších účastníků se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně a) se zamítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č.j. 19 Co 344/2004-117, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2005, č.j. 19 Co 344/2004-170, se v části výroku ve věci samé, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. května 2004, č.j. 12 C 35/2001-78, ve vyhovujícím výroku ve vztahu k žalovanému 2) a bylo ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným 2) rozhodnuto, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně b) je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny domu čp. 24 a pozemku parc. č. 33 v k. ú. J. a dále ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 11. 4. 2004, č. j. 12 C 35/2001-78, výrokem pod bodem I. tak, že se určuje, že vlastníkem domu č. p. 24, stojícího na parcele č. 33 a parcely č. 33 v obci P., k. ú. J. je žalobkyně b). Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „H. m. P. bylo vlastníkem domu č. p. 24 postaveného na pozemku parcela č. 33 a pozemku parcela č. 33 v obci P., k. ú. J. i ode dne 22. 7. 1999 do dne předcházejícího dni, ve kterém na základě tohoto rozsudku nastanou právní účinky vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru vedeného Katastrálním úřadem pro H. m. P., pracoviště P.“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že obě žalobkyně mají podle §80 písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve prospěch žalobkyně b) ke shora označeným nemovitostem, neboť jako podíloví spoluvlastníci nemovitostí jsou zapsáni v katastru žalovaní [žalovaná 1) třemi čtvrtinami a žalovaný 2) jednou čtvrtinou] a žalobkyně potřebují rozhodnutí soudu k vyznačení změny vlastnictví v katastru nemovitostí. Neshledal však již naléhavý právní zájem ohledně určení vlastnického práva i za dobu „ode dne 22. 7. 1999 do dne předcházejícího dni, ve kterém na základě tohoto rozsudku nastanou právní účinky vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru vedeného Katastrálním úřadem pro H. m. P., pracoviště P.“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 214/95 Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 4. 1999, č. j. 18 Co 78/99-92, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 8. 12. 1998, č. j. 15 C 214/95-75, a žalobkyni a) t. j. městské části P. uložil podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „restituční zákon“) uzavřít s žalovanou 1) dohodu o vydání domu č. p. 24 s pozemkem parc. č. 33 v obci P., k. ú. J. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 7. 1999. Dne 20. 7. 1999 žalovaná 1) podepsala listinu nazvanou „Dohoda o vydání věci“ a připojila ji k pravomocnému rozsudku, jímž byl nahrazen projev vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání domu čp. 24 a parcely č. 33. Dne 22. 7. 1999 žalovaná 1) podala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 6. 8. 1999, č. j. V 6-1913/99, byl povolen vklad jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí. Kupní smlouvou z 6. 9. 1999 uzavřenou mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) prodala žalovaná 1) žalovanému 2) jednu ideální čtvrtinu uvedených nemovitostí. Dnem 15. 9. 1999 bylo vloženo spoluvlastnické právo žalovaného 2) k jedné ideální čtvrtině předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 364/2000, byly rozsudky soudů obou stupňů (vyjma výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu i v té části, aby dohoda o vydání věci obsahovala i další náležitosti a ujednání), zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 13 Co 268/2001, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 4. 2001, č. j. 15 C 225/2000-134, jímž byla žaloba o vydání domu čp. 24 s pozemkem parc. č. 33 zamítnuta. Oba soudy tehdy dospěly k závěru, že žalované 1), která byla naturalizována v USA v roce 1947 a jíž zůstalo zachováno občanství České republiky, se dostalo odškodnění majetkové křivdy podle mezivládní dohody mezi ČSSR a USA z 29. 1. 1992 a nelze jí tak přiznat újmu za majetkovou křivdu podle restitučního zákona. V nyní projednávané věci vycházel soud prvního stupně z názoru, že zrušením rozsudku odvolacího soudu, na základě něhož se žalovaná 1) stala vlastnicí předmětných nemovitostí, Nejvyšším soudem v dovolacím řízení, pozbyla žalovaná 1) vlastnické právo od samého počátku a nemohla je převést na žalovaného 2).
Městský soud v Praze jako odvolací soud k odvolání žalovaného 2) rozsudkem z 6. 10. 2004, č. j. 19 Co 344/2004-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve vztahu k žalovanému 2) tak, že zamítl obě žaloby o určení, že žalobkyně b) je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny domu čp. 24 a pozemku parc. č. 33 v k. ú. J. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud věc posoudil podle §243d odst. 2 OSŘ, podle něhož, jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Dovodil, že žalovaný 2) nebyl účastníkem řízení o restitučním nároku vedeném pod sp. zn. 15 C 225/2000. Současně dovodil, že žalobkyně a) tj. Městská část P. nebyla aktivně legitimována v řízení o určení vlastnického práva žalobkyně b) tj. obce h. m. P. k předmětným nemovitostem a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, publikovaný pod R 30, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě žalobkyně a vedlejší účastníci.
Vedlejší účastníci v dovolání navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Spatřovala je v tom, že odvolací soud jí nepřiznal aktivní legitimaci v řízení o určení vlastnického práva jiného subjektu k věcem, s nimiž jí přísluší hospodařit. Postavení h. m. P. upravuje zákon č. 131/2000 Sb., o h. m. P., ve znění pozdějších předpisů. H. m. P. je obcí ve smyslu čl. 13 Ústavy ČR. Z §3 zákona vyplývá, že území h. m. P. se člení na městské části, které ve vymezeném rozsahu spravují záležitosti h. m. P. Městské části jsou ve stanoveném rozsahu oprávněny hospodařit se svěřeným majetkem h. m. P. Městská část v daném rozsahu vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. I když městská část h. m. P. není subjektem vlastnického práva k věci ale jen subjektem, jemuž náleží právo hospodařit se svěřeným majetkem jiného subjektu, lze jí přiznat v rámci ochrany tohoto práva oprávnění podat žalobu na určení, že vlastníkem věci, se kterou hospodaří, je h. m. P. Dále spatřovala nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §243d odst. 2 OSŘ neposuzoval, zda byl žalovaný 2) při nabytí spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem v dobré víře. Poukazovala na to, že při uplatňování restitučního nároku střídavě zastupovali žalovanou 1) žalovaný 2), JUDr. M. L. a JUDr. R. J. Všichni měli sídlo advokátní kanceláře na téže adrese. JUDr. M. L. a JUDr. R. J. tam dosud advokátní kancelář mají a mají i stejné číslo telefonu do kanceláře. Na kupní smlouvě, kterou žalovaný 2) nabyl spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, je za žalovanou 1) podepsán JUDr. L. a je zde razítko kanceláře JUDr. J. Lze předpokládat, že žalovaný 2), JUDr. R. J. a JUDr. L. měli spolu uzavřenou smlouvu o sdružení nebo alespoň o spolupráci. Za tohoto předpokladu pak s ohledem na čl. 12 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. října 1996 č. 1/1967 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex) a ze kterého vyplývá pro spolupracující advokáty povinnost „vzájemně se přiměřeně informovat o právních službách, které poskytují, a to v rozsahu nutném k vyloučení konfliktu zájmů“, žalovanému 2) muselo být známo, že v restitučním sporu bylo podáno dovolání a že probíhá dovolací řízení. Tyto okolnosti lze hodnotit i tak, že při jejich naplnění byla kupní smlouva uzavřena v rozporu s dobrými mravy a je z toho důvodu neplatná. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně b) rovněž uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Spatřovala je v tom, že odvolací soud aplikoval §243d odst. 2 OSŘ, který na daný případ nedopadá. Ustanovení §243d OSŘ lze použít jen v těch případech, kdy ze soudního rozhodnutí vzniká účastníku řízení přímo (originárně) určité právo, se kterým účastník řízení dále nakládal (zejména je převáděl na jiné osoby), avšak následně bylo původní pravomocné rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno. Dovolacím soudem zrušené rozhodnutí ukládalo pouze povinnost k uzavření dohody o vydání věci (což s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu č. IV. ÚS 702/2000) nelze pokládat ani za nahrazení projevu vůle povinné osoby nýbrž za nástroj k zajištění podpisu dohody. I kdyby však bylo namístě pokládat následně zrušený rozsudek odvolacího soudu za nahrazení projevu vůle povinné osoby ve smyslu §161 odst. 3 OSŘ, nejde o takové soudní rozhodnutí, kterým by se nabývalo vlastnické právo. Namítala, že ani v restitucích nelze překročit zásadu, že není žádného hmotněprávního rozdílu mezi smlouvou uzavřenou dobrovolně nebo nuceně nahrazením projevu vůle a odkázala na články Chalupa, L.: K nabytí vlastnictví pravomocným rozhodnutím státního orgánu, a K výroku soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle občanského zákoníku, publikované v Právních rozhledech 8/1999 a v Právních rozhledech 11/1998. Dovolávala se i způsobu zápisu vlastnického práva žalované 1) do katastru nemovitostí vkladem. Z toho všeho dovozovala, že pokud žalovaná 1) nenabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemohla (při respektování zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám) převést ideální jednu čtvrtinu uvedených nemovitostí na žalovaného 2). Poukazovala i na to, že nebyla prokázána existence dobré víry u žalovaného 2). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání navrhl, aby byla dovolání žalobkyň a vedlejších účastníků jako neopodstatněná zamítnuta.
Pokud dovolání podali vedlejší účastníci na straně žalobkyň, bylo podáno těmi, kdo k jejich podání nebyl oprávněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 3/2004). Nejvyšší soud proto jejich dovolání podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. b) OSŘ odmítl.
Dovolání obou žalobkyň, jež byla podána včas a řádně zastoupenými účastnicemi řízení, jsou podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustná. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 OSŘ a dospěl k závěru, že z obou dovolání není důvodné dovolání žalobkyně a).
V přezkoumávané věci obsahuje zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu vydaný pouze ve vztahu k žalovanému 2) rozhodnutí o dvou samostatných žalobních požadavcích (byť se shodným žalobním návrhem) uplatněných odlišnými subjekty. Obsahuje rozhodnutí o žalobním požadavku žalobkyně a), jímž se tato žalobkyně domáhala určení, že žalobkyně b) je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny označených nemovitostí, a dále obsahuje rozhodnutí o žalobním požadavku žalobkyně b), jímž se tato žalobkyně domáhala určení, že ona je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny označených nemovitostí. Dovolací soud tedy přezkoumal každý z obou výroků samostatně (§242 odst. 1 OSŘ) a pouze ve vztahu k žalovanému 2).
Pokud jde o výrok, jímž bylo rozhodnuto o žalobě žalobkyně a) vůči žalovanému 2), dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že žalobkyně a) není v řízení o určení vlastnického práva k věcem, za jejichž vlastníka se považuje obec h. m. P. a s nimiž žalobkyni a) přísluší jen hospodařit, aktivně legitimována.
Podle §3 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, o h. m. P., se h. m. P. člení na městské části.
Podle §3 odst. 2 tohoto zákona městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem h. m. P. vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.
Podle §19 odst. 1 věty první městským částem se svěřují do správy věci z majetku h. m. P., které jim byly svěřeny do hospodaření podle právních předpisů vydaných hlavním městem Prahou platných ke dni účinnosti tohoto zákona.
Podle §34 odst. 3 uvedeného zákona městské části nakládají za podmínek stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem h. m. P. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem h. m. P. práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem.
Podle §34 odst. 5 téhož zákona městské části mohou nabývat věci do vlastnictví h. m. P.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že městské části ke svěřenému majetku h. m. P. vykonávají ve stanoveném rozsahu jen právo hospodaření. Vlastnické právo k takto svěřenému majetku však zůstává jmenované obci. Za této právní úpravy se i nadále uplatní názor Nejvyššího soudu vyslovený již v rozsudku ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, že „je-li městská část toliko subjektem, majícím právo hospodaření se svěřeným majetkem jiného subjektu, lze jí přiznat v rámci ochrany tohoto práva např. žalobu zápůrčí, vindikační, nikoliv právo aktivní věcné legitimace k podání určovací žaloby“. Obdobný názor zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2003, publikovaném v časopisu Právní rozhledy sešit 10, ročník 2004, kde uvedl: „V řízení o žalobě na určení vlastnictví k nemovitosti, ohledně níž je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsáno hlavní město Praha, není jeho městská část pasivně legitimována“. Tam uvedený názor lze vztáhnout i na situaci, kdy se městská část teprve uchází o to, aby jiný subjekt (obec h. m. P.) byl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Rozhodnutí odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a) k dané určovací žalobě je v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a tedy i v souladu s hmotným právem.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně a) podle §243b odst. 2, věta prvá, OSŘ zamítl.
Naproti tomu dovolání žalobkyně b) je důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §243d odst. 1 OSŘ (ve znění do 31. 12. 2000) jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci. Podle odst. 2 téhož ustanovení právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.
Z textu ustanovení §243d odst. 2 OSŘ zejména ze slov „právní vztahy někoho jiného“ a z dalších slov „být dotčeny“, lze dovodit, že zmíněné ustanovení dopadá na rozhodnutí (posléze zrušená v dovolacím řízení a nahrazená opačným rozhodnutím), která projevila své účinky na hmotněprávní postavení účastníka řízení, od něhož odvozuje nabytí svých práv v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení jiná osoba, jíž je ochrana nabytých práv ve smyslu §243d odst. 2 OSŘ určena. Významné proto je, že předmětné rozhodnutí zasáhlo do hmotněprávní sféry účastníka řízení a to se promítlo do práv a povinností třetí osoby. Předpokládaný zásah jsou způsobilá vyvolat ta rozhodnutí, jimiž se založila, změnila nebo zrušila účastníkova subjektivní práva a povinnosti, tedy rozhodnutí konstitutivní povahy oproti rozhodnutím, která jen deklarují již existující práva a povinnosti a kterými se hmotněprávní postavení účastníka řízení nemění (srov. též článek J. Spáčila: „Lze ztratit vlastnictví na základě rozhodnutí, vydaného v řízení, jehož účastníkem vlastník nebyl?“, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, sešit 1, ročník 2000 a článek J. Bureše a L. Drápala: „Dovolání podle Občanského soudního řádu - 3. díl“, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, sešit 2, ročník 1994, strana 47-52“). V posléze zmíněném článku se uvádí: „Právní postavení fyzických nebo právnických osob, jež nejsou účastníky řízení, které bylo ovlivněno předchozím (zrušeným) rozhodnutím odvolacího soudu (soudu prvního stupně), zůstává nezměněno bez ohledu na to, jaký dopad má nové rozhodnutí na práva a povinnosti účastníků řízení“.
Z hlediska aplikace §243d odst. 2 OSŘ je tedy rozlišujícím kriteriem, zda je rozhodnutí, jež bylo v dovolacím řízení zrušeno a posléze nahrazeno novým opačným rozhodnutím, rozhodnutím konstitutivní či deklaratorní povahy. Nejvyšší soud již stanoviskem občanskoprávního kolegia ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 7-8, ročník 1993 pod č. 34, zaujal názor, že pravomocný rozsudek, jímž soud vyhověl žalobě o uložení povinnosti organizaci (povinné osobě) uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., nebo zákona č. 87/1991 Sb., nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující k uzavření této dohody v navrženém znění (§161 odst. 3 OSŘ). Stejně tak i v rozsudku ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, uveřejněném pod C 944, svazek 13, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“) zopakoval, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení (§161 odst. 3 OSŘ), že účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného a že rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena. Rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto směru je již dlouhodobě ustálena (viz i dřívější rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, publikovaný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR č. IV., s. 862). Pravomocný rozsudek nahrazující dohodu o vydání věci je tak nepochybně rozhodnutím konstitutivní povahy, neboť zakládá pro účastníka řízení jiné hmotněprávní postavení, než jaké předtím měl.
V dané věci Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 4. 1999, č. j. 18 Co 78/99-92, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 8. 12. 1998, č. j. 15 C 214/95-75, a žalobkyni a) t. j. městské části P. uložil podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „restituční zákon“) uzavřít s žalovanou 1) dohodu o vydání domu č. p. 24 s pozemkem parc. č. 33 v obci P., k. ú. J. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 7. 1999. I kdyby tento rozsudek neměl za následek přechod vlastnického práva k vydávaným nemovitostem, založil (konstituoval) pro žalovanou 1) přinejmenším obligační vztah, na základě něhož žalovaná 1) docílila vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a následně část svého vlastnictví převedla na žalovaného 2), a to vše ještě předtím, než byl rozsudek zrušen v dovolacím řízení. Její hmotněprávní postavení z rozsudku tak každopádně ovlivnilo hmotněprávní postavení žalovaného 2). Neuplatní se proto výhrada dovolatelky, jež argumentačně vychází z článků L. Chalupy: K nabytí vlastnictví pravomocným rozhodnutím státního orgánu, Právní rozhledy 8/99 a K výroku soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle občanského zákoníku, Právní rozhledy 11/98, o rozlišování nabývání vlastnického práva originárním anebo derivativním (odvozeným, prostředečným) způsobem, neboť nabytí vlastnického práva k vydávaným nemovitostem žalovanou 1) přímo z rozsudku není podmínkou ochrany práva žalovaného 2) podle ustanovení §243d odst. 2 OSŘ. Postačilo, že zmíněný rozsudek konstituoval obligačněprávní vztah, jenž se promítl do navazujícího hmotněprávního postavení žalovaného 2).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je standardní i v tom, že i po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, byla městská část – vedle obce h. m. P. – věcně pasivně legitimována v restitučním sporu o vydání nemovitostí, s nimiž hospodařila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1128/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 369/97 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, sešit 9, ročník 2001). Toto hmotněprávní postavení mělo oporu ve specifických poměrech zákona č. 418/1990 Sb., o h. m. P., a Statutu h. m. P. Výše označená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vycházela mimo jiné ze zjištění, že podle článku 3 obecně závazné vyhlášky h. m. P. o hospodaření s majetkem h. m. P., vydané na základě §16 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 367/1990 Sb.“) zastupitelstvem h. m. P. dne 28. 4. 1994, pod č. 23/1994 Sbírky obecně závazných vyhlášek h. m. P., mají městské části při hospodaření se svěřeným majetkem h. m. P. všechna práva a povinnosti vlastníka, není-li ve Statutu h. m. P. nebo v této vyhlášce stanoveno jinak. Postavení městských částí h. m. P. doznalo změn zákonem č. 131/2000 Sb., o h. m. P., jenž nabyl účinnosti 10. 11. 2000, avšak na závěry shora vyslovené tyto změny neměly vliv. Jestliže tedy obec vybavila městskou část takovým právním postavením, jež z ní ve sporu o vydání věci činí – s přihlédnutím k tomu, že v něm hrozí ztráta vlastnického práva obce – věcně pasivně legitimovanou osobu (jak již dovodily výše uvedené rozsudky dovolacího soudu), a podle něhož každá z nich může být samostatnou nositelkou povinnosti vydat věc popřípadě uzavřít dohodu o vydání věci, pak je obec rozhodnutím soudu o uložení této povinnosti městské části – s přihlédnutím k tomu, že sama vybavila městskou část zvláštním právním důvodem nakládání s majetkem, který s sebou nese změnu vlastnictví v poměrech obce h. m. P. – vázána. Použití ustanovení §243d odst. 2 OSŘ ve vztahu k žalovanému 2) tedy nebylo vyloučeno.
Je však opodstatněná dovolací výhrada, že žalovanému 2) nelze poskytnout ochranu ve smyslu §243d odst. 2 OSŘ (ve znění do 31. 12. 2000), protože měl vědomost o probíhajícím dovolacím řízení a nebyl při nabytí spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné čtvrtiny v dobré víře. Ze znění §243d odst. 2 OSŘ platného v době vzniku kupní smlouvy vyplývá, že zákon neváže ochranu třetích osob na vědomost o podaném dovolání ani na vědomost o vadách rozhodnutí, které by mohly vést k jeho zrušení v dovolacím řízení, což vyplývá i z pojetí dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem a jeho podání nemá vliv na právní účinky napadeného rozhodnutí. Ustanovení §243d odst. 2 OSŘ doplňuje ochranu třetích osob poskytovanou v některých případech nabytí od nevlastníka již hmotným právem (srov. §486 OZ, §446 ObchZ). Smyslem ustanovení je, že nové (opačné) rozhodnutí nezakládá samo o sobě neplatnost převodu v mezidobí (z důvodů nabytí nevlastníkem). Neposkytuje však ochranu úkonům neplatným z jiných důvodů (§37 a násl. OZ).
Nejvyšší soud se otázkou ochrany práv jiné osoby odlišné od účastníka řízení (§243d odst. 2 OSŘ), na kterou oprávněná osoba převedla věc, která jí byla vydána na základě pravomocného restitučního rozsudku, jenž byl posléze dovolacím soudem zrušen, zabýval v rozsudku ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněném na internetových stránkách www. nsoud.cz. V něm uvedl: „Ustanovení §243d odst. 2 OSŘ poskytuje třetím osobám ochranu pro případ nabytí věci od nevlastníka a z tohoto důvodu nemůže být pro rozpor se zákonem podle §39 ObčZ neplatná smlouva, kterou byla věc na třetí osobu převedena v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem. Z toho vyplývá, že ochrana podle §243d odst. 2 OSŘ nedopadá na případy neplatnosti takové smlouvy podle §37, §38 a §39 ObčZ pro obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy“. Lze tedy zkoumat, zda převod nebyl v rozporu s §39 OZ z důvodu obcházení zákona či rozporu s dobrými mravy. Právě takovou skutečnost žalobkyně b) uplatnila, když v řízení namítala, že žalovaný 2) měl vědomost o probíhajícím dovolacím řízení a že byl advokátem žalované 2), čímž naznačuje neplatnost kupní smlouvy ze dne 6. 9. 1999 pro obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud se však posouzením neplatnosti předmětné kupní smlouvy z výše uvedených hledisek nezabýval; jeho právní posouzení tedy není správné.
Z právě uvedeného důvodu dovolací soud podle §243b odst. 2, věta za středníkem, OSŘ rozsudek odvolacího soudu ve výroku týkajícím se určení vlastnictví mezi žalobkyní b) a žalovaným 2) a v závislých výrocích o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) OSŘ] zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu