ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3194.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3194/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. J. F. , zastoupeného JUDr. Lenkou Zrnovskou, advokátkou se sídlem v Liberci 4, Revoluční 66, proti žalované H. F. , zastoupené JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci 2, Valdštejnská 381/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 326/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. března 2009, č. j. 29 Co 990/2008-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. března 2009, č. j. 29 Co 990/2008-60, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. září 2008, č. j. 12 C 326/2005-37, ve výrocích II. až IV., se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně výroky II. a III. shora označeného rozsudku vypořádal společné jmění manželů („SJM“) náležející účastníkům. Každému z něj do výlučného vlastnictví přikázal jeden osobní automobil „s tím, že vzájemný vypořádací podíl ohledně těchto automobilů činí 0,- Kč“. Žalované dále jako jediné oprávněné přikázal „pohledávku proti právním nástupcům zemř. Z. K. ... z titulu bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve zhodnocení nemovitosti – budovy čp. 39 ... tedy práva v celkové hodnotě 262.475,- Kč s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 131.237,- Kč.“ Výrokem IV. rozhodl soud o nákladech řízení.
Spornou byla žalobcem uplatněná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení. Soud rozhodl na základě zjištění, že účastníci za trvání manželství investovali společné prostředky do stavební úpravy domu otce žalované, dnes již nežijícího Z. K. V tomto domě účastníci spolu s rodiči žalované bydleli. Pokud žalovaná existenci pohledávky zpochybnila tvrzením o dohodě o investicích učiněných oproti bezplatnému užívání domu, soud konstatoval, že tvrzení o dohodě popřela i svědkyně Karásková, matka žalobkyně, která uvedla, že o dohodě nic neví. Závěr o existenci pohledávky opřel soud také o zástupcem žalované sepsanou a žalobcem nepodepsanou dohodu o vypořádání SJM, v níž bylo uvedeno, že žalovaná nabývá do vlastnictví hodnotu veškerých investic ze SJM do domu jejích rodičů. Takto zjištěnou pohledávku soud přikázal nikoliv oběma účastníkům, nýbrž pouze žalované, přestože ji považoval ze zřejmě promlčenou, což odůvodnil tím, že žalovaná po rozvodu v domě bydlí a posléze zdědila jeho ideální polovinu. S námitkou žalované, že pohledávka je v rozporu s dobrými mravy, protože účastníci v domě bezplatně 17 let bydleli, se soud vypořádal poukazem na výpověď matky žalované, že s manželem měli na údržbu domu dostatek peněz, a proto „mladým“ rádi vypomohli, neboť ti měli peněz málo. Za odporující dobrým mravům by naopak soud považoval, kdyby se žalobci ze společné investice do domu částečně vlastněného žalovanou nic nedostalo.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem shora označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že proti skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně nemá výhrady. Dodal, že by odvolací námitky žalované posuzoval jinak, kdyby účastníci investovali do domu osoby, která k nim není v příbuzenském poměru, a kdyby v době rozhodování žádný z nich nebyl spoluvlastníkem domu. V takovém případě by v první řadě přicházelo v úvahu přikázání pohledávky rovným dílem oběma účastníkům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odmítá způsob, jakým byla vypořádána žalobcem tvrzená a zřejmě promlčená pohledávka. Nesouhlasí s názorem, že v rozporu s dobrými mravy by bylo přikázání pohledávky oběma účastníkům rovným dílem. Má naopak za to, že soudy při posuzování věci z hlediska dobrých mravů měly zohlednit skutečnost, že žalobce požaduje vrácení investic vložených do domu, ač po dobu 17 let bydlel v uvedeném domě zcela bezplatně a po dobu dalších 7 let přispíval jen z části na úhrady inkasa. Soudy tak aplikovaly zásadu dobrých mravů výlučně ve prospěch žalobce, čímž porušily „rovnost dobrých mravů“. Dále žalovaná soudům vytkla, že nevzaly v úvahu dobu, kdy žalovaná spoluvlastnický podíl na domu nabyla. Zatímco manželství účastníků bylo rozvedeno v červnu 2004, žalovaná spoluvlastnictví nabyla až v prosinci 2006. Rozhodným pro vypořádání SJM byl přitom den právní moci rozsudku o rozvodu. Dále žalovaná namítla, že soudy nepřihlédly k tomu, že její spoluvlastnický podíl na domu činí jen jednu polovinu, tudíž nemůže být zavázána nahradit žalobci celou hodnotu jeho investice. Nicméně žalobkyně se rovněž domnívá, že soudy se nedostatečně vypořádaly s jejím tvrzením o neexistenci pohledávky. Zopakovala, že s žalobcem a jejím otcem byla uzavřena neformální dohoda, že účastníci budou v domě bezplatně bydlet a oproti tomu se budou podílet na investicích do domu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není zásadně právně významné. Zároveň podal argumentaci proti názoru žalované o porušení „rovnosti dobrých mravů“.
Podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl s účinností od 1. 7. 2009 změněn občanský soudní řád, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval, zda je dovolání přípustné. Přitom zjistil, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, a dovolání je tudíž podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné. Proto rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podle §242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska důvodů uplatněných v dovolání, přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je podle §241a odst. 2 písm. b) důvodné, neboť rozsudky obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Rozpor rozsudku odvolacího soudu, a stejně tak i rozsudku soudu prvního stupně s hmotným právem spočívá v neodůvodněném odklonu od východiska, že podíly obou manželů na majetku patřícím do SJM jsou stejné, stanoveného pro vypořádání SJM v §149 odst. 2 věta první občanského zákoníku (obč. zák.). Tento rozpor zároveň představuje nesprávné právní posouzení věci, a zakládá tak důvodnost dovolání.
Jestliže soudy rozhodnutí o pohledávce odůvodnily tím, že žalovaná je spoluvlastníkem domu, do nějž bylo investováno, pohlížely na situaci v podstatě tak, jako by ze společného majetku účastníků byly vynaloženy prostředky na oddělený majetek žalované (tedy jako by šlo o situaci, na níž dopadá §149 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Toto hledisko a z něj vycházející postup soudů, tedy nepřikázání pohledávky rovným dílem oběma účastníkům, lze v daném případě v zásadě akceptovat [je v souladu s rozsudkem dovolacího soudu z 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, uveřejněným pod č. C 2529 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“)].
Toto hledisko ovšem neodůvodňovalo odhlédnutí od skutečnosti, že žalovaná se stala vlastníkem jen ideální poloviny domu. Do jejího majetku tedy byla ze společného investována pouze polovina vynaložených investic, a proto pouze o polovině investic, resp. pohledávky z nich vycházející, mohlo být rozhodnuto tak, jak bylo; druhá polovina měla být přikázána účastníkům rovným dílem. To znamená, že žalované mohly být přikázány jen tři čtvrtiny pohledávky, žalobci jedna čtvrtina a žalované mohlo být na vyrovnání uloženo zaplatit částku odpovídající pouze čtvrtině hodnoty pohledávky. Pokud soudy rozhodly jinak, znamená to, že podle jejich rozhodnutí se mělo žalované dostat ze společného majetku méně než žalovanému.
Postup při výpočtu je následující: při vypořádání investic ze společného majetku na oddělený majetek jednoho z manželů náleží druhému z manželů pouze polovina hodnoty investic, protože na investice je při vypořádání SJM třeba pohlížet tak, že šlo o prostředky z poloviny jednoho, z poloviny druhého. To vyplývá z §149 odst. 2 věta druhá obč. zák. Na stavební úpravy domu tedy žalovaná vynaložila nejprve polovinu celkových investic a k tomu by vynaložila ještě druhou polovinu na výplatu tzv. vypořádacího podílu žalobci. Tím by nesla investice zcela. Prospěch z těchto investic však má jen poloviční, neboť vlastní jen ideální polovinu domu. S tím, že by mohla získat prospěch i z pohledávky, v tomto řízení nelze počítat, neboť jak soudy zjistily, pohledávka je podle všeho promlčená (v judikatuře je přitom tato znevýhodňující skutečnost zohledňována, srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky z 29. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 6/89, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/1991). Rovnoměrný výsledek by proto byl dosažen jedině tehdy, pokud by žalované bylo uloženo zaplatit žalobci čtvrtinu celkové hodnoty investic.
Uvedené ovšem platí jen za předpokladu, že pohledávka z titulu investic skutečně existuje. Takový závěr však zatím nelze učinit. Pokud jej učinily soudy obou stupňů, spočívají jejich rozsudky na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci. Soudy patrně převzaly názor žalobce – výslovně nevyjádřily žádný – že investice účastníků do domu otce žalované byly uskutečněny bez smlouvy jakožto právního důvodu, a právním důvodem pohledávky je proto bezdůvodné obohacení. Takovýto závěr však není samozřejmý. Aby k němu soudy mohly dospět, musely by jednání účastníků a otce žalované posoudit podle ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech, zejména podle §35 odst. 1, což neučinily.
Bezdůvodnému obohacení totiž většinou předchází plnění (srov. §451 odst. 2 obč. zák.). To je poskytováno a přijímáno zpravidla na základě vůle poskytujícího a přijímajícího. Vůle existovala nepochybně i v daném případě. Soudy proto nemohly učinit závěr o absenci smlouvy (právního důvodu) bez toho, že by zjistily, jakou vůli ohledně investic vůči sobě zúčastnění projevili, a že by jejich projevy posoudily podle ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech. Takové posouzení nelze nahradit odkazem na výpověď matky žalované, že nebyla uzavřena žádná dohoda, jež se podle protokolu jeví být spíše laickým právním názorem (svědkyně sice uvedla, že neví nic o dohodě ohledně společného užívání, přesto je zjevné, že účastníci nebydleli v domě otce žalované svévolně, nýbrž na základě nějaké, byť konkludentní dohody). Vyjít nelze ani z neurčitého tvrzení či spíše právního hodnocení žalobce, že investicemi vzniklo bezdůvodné obohacení, které žalobce uvedl přesto, že sám v žalobě naznačil právní důvod investic, totožný s tím, který uvedla žalovaná („v průběhu manželství jsme postupně investovali z prostředků SJM do nemovitostí otce žalované, prováděli jsme úpravy a opravy s tím, že nemovitosti budeme užívat společně s našimi dětmi“).
Podobně Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze 17. 9. 1971, sp. zn. 2 Cz 52/71 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/1972), uvedl: „Soud prvního stupně ... nezabýval se však - a to ani s přihlédnutím k tvrzení odpůrce, že s matkou měli dohodnuto, že částkami vynakládanými na adaptaci domku měla být kryta náhrada za to, že v tomto domku užívali byt - otázkou, z jakého důvodu byly uvedené peněžité prostředky poskytovány, zejména zda nešlo o darování, půjčku či o plnění z jiného právního důvodu, případně zda důvod, pro který bylo plněno, později neodpadl. Teprve po náležitém zjištění všech těchto skutečností mohl totiž soud prvního stupně posoudit, zda a v jaké výši vznikla a trvá pohledávka účastníků proti matce odpůrce a zda je možno k ní přihlížet v souvislosti s vypořádáním jejich bezpodílového spoluvlastnictví.“
Z rozsudků obou nižších soudů vyplývá zjištění, že otec žalované umožnil účastníkům, aby bezúplatně bydleli v jeho domě. Pokud soudy nezjistí, že bydlení v domě a investice do něj se děly bez vůle některé ze stran, měly by učinit závěr, že zde byla konkludentně uzavřena smlouva. Žalovaná přitom tvrdila, že důvodem investic do domu bylo bydlení. Pokud nebude zjištěn jiný důvod, bude třeba uzavřít, že šlo o investice provedené z tohoto důvodu, tedy proto, že účastníci dům užívali, a tudíž investicemi zlepšovali i vlastní bydlení; nelze ani přehlédnout, že tak fakticky částečně kompenzovali výhodu bezplatného bydlení. V okamžiku, kdy skončila možnost účastníků v domě bydlet, by potom odpadl právní důvod investic. Až v tom okamžiku by tedy mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení otce žalované, ovšem jen potud a v té míře, pokud investice účastníků nebyly kompenzovány hodnotou plnění (bydlení), které se jim dostalo.
Při vypořádání tohoto bezdůvodného obohacení by proto bylo třeba s obohacením otce žalované porovnat užitek, kterého se účastníkům dostalo bezúplatným bydlením. Soudy by tak měly zjistit na jedné straně rozsah, v němž byla nemovitost investicemi zhodnocena oproti předchozímu stavu (nikoliv rozsah investic, jak se nesprávně domnívaly; srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1975, oddíl A.III.), na druhé straně dobu bezúplatného bydlení účastníků v domě otce žalované (včetně doby, kdy hradili část tzv. inkasa) a hodnotu tohoto bydlení. Spravedlivé vypořádání vztahu totiž musí vycházet ze zásady ekvivalence. Není přitom rozhodující skutečnost, zohledněná nalézacími soudy, že rodiče žalované měli na rozdíl od účastníků dostatek peněz; finanční situace účastníků nemění nic na tom, že se jim dostalo určitého užitku.
Protože rozhodnutí nalézacích soudů o vypořádání SJM spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud je podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil, a to s ohledem na §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. v celém rozsahu, tedy i ve výroku o vypořádání spoluvlastnictví k automobilům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru pod č. C 5768). Podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně, případně pak i soud odvolací, podle §226 odst. 1 a §243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu