ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3202.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3202/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) J. S., b) M. S., c) K. A., d) Ing. J. A., e) H. M., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) h. m. P., P., 2, zastoupenému advokátem, 2) S. s. h. m. P., s. s., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemku a uvedení v předešlý stav, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 483/98, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007, č. j. 16 Co 316/2007-355, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007, č. j. 16 Co 316/2007-355, se ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně uvést do původního stavu pozemek parc. č. 591/17, o výměře 7055 m2, orná půda zapsaný na LV č. 418, parc. č. 591/18, o výměře 4349 m2, orná půda a parc. č. 590/5, o výměře 1082 m2, trvalý trávní porost zapsané na LV č. 976, vše v katastrálním území D. M., o. P. v částech, které jsou vymezeny v příloze 5 znaleckého posudku Ing. P. V. ze dne 29. 8. 2003, č. 75-7/2003, jež je nedílnou přílohou rozsudku, a pozemky parc. č. 591/1, o výměře 7672 m², orná půda a parc. č. 590/1, o výměře 418 m², trvalý trávní porost zapsané na LV č. 445, vše v katastrálním území D. M., o. P., v částech, které jsou vymezeny v přílohách 3.1 a 3.2 znaleckého posudku Ing. P. V. ze dne l. 12. 2004, č. 95-12/2004, jež je nedílnou přílohou rozsudku tak, aby půda splňovala kulturu a zařazení do bonitovaných půdně ekologických jednotek 2.48.14, 2.48.13 a 2.48.11, podle vyhlášky M. f. č. 279/1997 Sb., a takto vyklizené a upravené pozemky žalobcům A), B), C), D), E) předat“, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítají.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 2. 10. 1998 se původní žalobci J. S., D. S. a M. A. domáhali, aby bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně vyklidit pozemky č. 591/10, 597/11, 598/3 a 590/3, v k. ú. D. M., obec P. a uvést je do původního stavu. Žalobci uvedli, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků, do 30. 9. 1994 byl druhý žalovaný nájemce pozemků. Pozemky byly pronajaty za účelem provozování zemědělské činnosti. Žalobci zjistili, že na pozemcích je v důsledku rozhodnutí R. h. m. P. o zřízení skládky komunálního odpadu ukládán tuhý komunální odpad. První žalovaný tak zasáhl do vlastnického práva žalobců, když bez jejich souhlasu uložil na pozemcích komunální odpad a druhý žalovaný jako nájemce pozemků bez souhlasu žalobců tuto činnost prvnímu žalovanému umožnil. Užíval tedy pronajaté pozemky v rozporu se sjednaným účelem užívání a po ukončení pronájmu je podle názoru žalobců povinen tyto pozemky uvést do „původního stavu“. V průběhu řízení došlo ve smyslu §95 odst. 1 OSŘ ke změně žaloby (nesprávně označeno jako „upřesnění výroku rozsudku“). V důsledku úmrtí žalobkyně M. A. pak soud prvního stupně podle §107 odst. 2 OSŘ rozhodl, že v řízení bude pokračováno s jejími dědici. Podle §107a odst. 2 OSŘ dále soud prvního stupně rozhodl, že namísto původního žalobce D. S. vstupuje do řízení nabyvatel práva ing. M. S. Soud prvního stupně rovněž rozhodl, že podle §112 odst. 1 OSŘ se ke společnému projednání spojuje věc sp. zn. 15 C 483/98 a věc 14 C 210/2003 žalobkyně H. M. proti žalovaným 1) a 2) pro vyklizení pozemků a uvedení pozemků do původního stavu s tím, že tyto věci spolu skutkově souvisí.
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2007, č. j. 15 C 483/98-318, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „1. a 2. žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně z částí pozemku parc. č. 591/17, o výměře 7055 m2, orná půda zapsaného na LV č. 418 a z části pozemků parc. č. 591/18, o výměře 4349 m2, orná půda a parc. č. 590/5, o výměře 1082 m2, trvalý trávní porost zapsaných na LV č. 976, vše v katastrálním území D. M., obec P., odstranit movité věci, které tvoří navezený tuhý komunální odpad, včetně přehrnové vrstvy zeminy s příměsí plastů, částeček skla, kamenů a jiných materiálů z původního povrchu zemského, a to mechanickým rozebráním a odvozem z částí prostorů těchto pozemků, které jsou vymezeny v příloze č. 5 znaleckého posudku Ing. Petra Vyskočila ze dne 29. 8. 2003, č. 75-7/2003 a jež je nedílnou přílohou rozsudku, a to z prostoru označeného jako díl „a“, který je částí pozemku parc. č. 591/17 v množství 17150 m³, z prostoru zobrazeného jako díl „b“, který je částí pozemků parc. č. 591/17 a parc. č. 591/18 v množství 500 m³ a z prostoru zobrazeného jako díl „c“, který je částí pozemků parc. č. 591/17, 591/18 a 590/5 v množství 9900 m³ a uvést pozemky v těchto částech do původního stavu tak, aby půda splňovala kulturu a zařazení do bonitovaných půdně ekologických jednotek 2.48.14 a 2.22.13 podle vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., a takto vyklizené a upravené pozemky žalobcům A), B), C) a D) předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „1. a 2. žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně z části pozemků parc. č. 591/1, o výměře 7672 m², orná půda a parc. č. 590/1, o výměře 418 m², trvalý trávní porost zapsaných na LV č. 445, vše v katastrálním území D. M., obec P., odstranit movité věci, které tvoří navezený tuhý komunální odpad, včetně přehrnové vrstvy zeminy s příměsí plastů, částeček skla, kamenů a jiných materiálů z původního povrchu zemského, a to mechanickým rozebráním a odvozem z částí prostorů těchto pozemků, které jsou vymezeny v příloze č. 3.1 a 3.2 znaleckého posudku Ing. P. V. ze dne 1. 12. 2004, č. 95-12/2004 a jež je nedílnou přílohou rozsudku, a to z prostoru označeného jako díl „a“ o výměře 3037 m2, který je částí pozemku parc. č. 591/1 v množství 7300 m³ a z prostoru zobrazeného jako díl „b“ o výměře 2845 m2, který je částí pozemků parc. č. 591/1 a parc. č. 590/1 v množství 4800 m³ a uvést pozemky v těchto částech do původního stavu tak, aby půda splňovala kulturu a zařazení do bonitovaných půdně ekologických jednotek 2.48.11 podle vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., a takto vyklizené a upravené pozemky žalobkyni E) předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku“. Výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou vlastníky resp. podílovými spoluvlastníky pozemků v k. ú. D. M. Ke dni nabytí účinnosti zákona číslo 229/1991 Sb. měl k pozemkům právo užívání druhý žalovaný, po účinnosti zákona žalobci (jejich právní předchůdci) uzavřeli s druhým žalovaným nájemní smlouvu za účelem provozování zemědělské činnosti na pozemku. V roce 1996 žalobci zjistili, že R. h. m. P. rozhodnutím ze dne 26. 6. 1991 zřídila v lokalitě skládku tuhého domovního odpadu. Od srpna 1995 do března 1996 probíhala tzv. rekultivace skládky navezením zeminy, čímž lokalita změnila svůj tvar a došlo k navýšení nivelety o cca 2 metry. Prvý žalovaný jako vlastník odpadu a druhý žalovaný jako nájemce tak hrubě porušili práva vlastníka pozemku, kdy v rozporu s nájemní smlouvou (jejím účelem) a bez souhlasu vlastníka pozemek prakticky trvale znehodnotili.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. 16 Co 316/2007-355, změnil rozsudek soudu prvního stupně „jen tak, že lhůta k předání vyklizených a upravených pozemků se stanoví vždy do dvanácti měsíců od právní moci rozsudku“; v dalších částech výroku pod body I. a II. o věci samé a ve výroku o nákladech řízení pod body III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Druhý žalovaný jako nájemce pozemků je v souvislosti s ukončením nájemního vztahu podle §682 ObčZ podle názoru odvolacího soudu povinen odstranit z pozemků movité věci, které tvoří navezený tuhý komunální odpad (rekultivovanou skládku), a „uvést pozemky v těchto částech do původního stavu“. Prvnímu žalovanému byla tato povinnost uložena solidárně s druhým žalovaným podle §126 odst. 1 ObčZ. Poněvadž žalovaní neoprávněně zasáhli do vlastnického práva žalobců, jsou povinni škodlivé následky tohoto zásahu odstranit. Druhý žalovaný je přitom jako nájemce povinen vrátit pozemek žalobcům ve stavu, v jakém jej převzal k pronájmu. Odvolací soud zdůraznil, že běží o bezprecedentní porušení vlastnického práva žalobců. Soud se neztotožnil s námitkou žalovaných, že skládka byla umístěna na více pozemcích a žalobní petit není ve vztahu k spoluvlastníkům jen části pozemků vykonatelný pro technickou obtížnost. Ani vysoké náklady, ani technická obtížnost totiž nemohou zakládat oprávnění žalovaných tak hrubým způsobem porušit vlastnické právo žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolání je podle nich přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovoláními je pak uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, t. j. nesprávnost právního posouzení věci. První žalovaný považuje za otázku zásadního právního významu, zda mu jako obci lze solidárně s bývalým nájemcem uložit povinnost k odstranění navezených movitých věcí z pozemků uvedením pozemků do „původního stavu“ ve smyslu §682 ObčZ a zda soud může povinnost uložit, přestože je „fakticky nerealizovatelná“. První žalovaný dále zdůrazňuje, že významná část navážky se v lokalitě nacházela již před účinností předpisů (veřejnoprávní povahy), které cituje v odůvodnění rozhodnutí odvolací soud, a považuje za sporné, zda pro něj vůbec rozsudkem deklarovaná povinnost ve vztahu k pronajímateli, resp. nájemci, z těchto norem veřejnoprávní povahy vyplývá. Rovněž druhý žalovaný v dovolání namítá, že mu byla rozsudky soudů obou stupňů uložena povinnost, kterou „nelze v žádném případě realizovat“ a za otázku zásadního právního významu považuje, zda soud může uložit povinnost odstranit část skládky tuhého odpadu, ačkoliv takové řešení údajně nelze technicky realizovat. Za prvořadou otázku tak dovolatelé považují posouzení povinnosti nájemce pozemků jak ve vztahu k žalobcům jakožto pronajímatelům, tak i ve vztahu k obci. Oba dovolatelé navrhují, aby byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 OSŘ.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. ) OSŘ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 OSŘ].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Poněvadž rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen, dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst.1 písm. c) OSŘ. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 OSŘ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaní v podaných dovoláních vymezují právní otázky 1) zda je dán ve vztahu k prvnímu žalovanému hmotněprávní podklad k uložení povinnosti vyklidit pozemky 2) zda je dán ve vztahu k oběma žalovaným hmotněprávní podklad k uložení povinnosti uvést tyto pozemky do původního stavu 3) materiální vykonatelnosti takového rozhodnutí. Všechny tyto otázky přitom byly pro posouzení věci soudem určující. Poněvadž druhá otázka byla řešena soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem, stalo se rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci práva se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo použil správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil, případně správně použitý práv ní předpis nesprávně aplikoval na daný skutkový stav. Nesprávné právní posouzení však může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 571/99 ze dne 29. června 2000, publikované v ASPI pod identifikačním číslem JUD23971CZ).
Vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení Občanského zákoníku o náhradě škody, nelze vlastnickou žalobou požadovat uvedení věci do předešlého stavu, popřípadě odstranění následku neoprávněného zásahu spočívající v uvedení do předešlého stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, uveřejněný pod číslem C 1076 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Rozhodující pro právní posouzení věci je otázka, zda lze uplatnit nárok na uvedení věci do původního stavu negatorní (zápůrčí) žalobou podle §126 odst. 1 ObčZ i v případě, že lze požadovat odčinění následků neoprávněného zásahu žalobou vycházející z §442 odst. 2 ObčZ, podle kterého škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu (naturální restituce). Dovolací soud dospěl k závěru, že vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení Občanského zákoníku o náhradě škody, nelze požadovat uvedení do předešlého stavu podle §126 odst. 1 ObčZ, případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu. Negatorní žaloba původně sloužila jen k popření tvrzeného práva služebnosti; tak také byla koncipována v §523 OZO z roku 1811, ve kterém nebylo zmínky o povinnosti žalovaného odstranit následky neoprávněného zásahu. Právní věda i judikatura chápaly žalobu negatorní v širší míře, jako prostředek ochrany proti jakémukoliv neoprávněnému zásahu, tedy i proti takovému, který nespočíval v osobování si služebnosti nebo výkonu jeho obsahu. Povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu nebyla opírána o §523 OZO, ale o ustanovení o náhradě škody, někdy též o possesorní žalobu z rušené držby podle §346 OZO. I dnes je třeba postupovat tam, kde jiné normy umožňují uvedení věci v předešlý stav, resp. odčinění újmy podle těchto speciálních norem a jen tam, kde by takového předpisu nebylo a vzniklou újmu by nebylo možno odčinit jinak, lze za pomoci extenzívního výkladu §126 ObčZ přiznat vlastníkovi právo domáhat se odčinění následku zásahu. Možnost uvedení poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, a proto není důvod v tomto ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické žaloby.
Z uvedeného je zřejmé, že domáhá-li se vlastník uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle §442 odst. 2 ObčZ. Tím, že žalobci požadovali, vedle odstranění určitých movitých věcí navezených v rozporu s právem na jejich pozemky, uvedení těchto pozemků do původního stavu v určité kvalitě, tedy úpravu jejich povrchu po odstranění navážky odpadů, uplatnili i nárok na náhradu škody. Takto, resp. v této části jimi žalobou uplatněný nárok, nelze dobře opřít ani o §126 odst. 1 ObčZ ani o §682 větu za středníkem ObčZ. Odvolací soud tedy použil při posuzování shora vymezené problematiky jiný právní předpis, než který měl použít. Omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav přitom zakládá nesprávné právní posouzení věci.
Z uvedených důvodů nelze shledat právní názor odvolacího soudu správným a nezbývá než rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně „uvést do původního stavu pozemky parc. č. 591/17, o výměře 7055 m2, orná půda zapsaný na LV č. 418, parc. č. 591/18, o výměře 4349 m2, orná půda a parc. č. 590/5, o výměře 1082 m2, trvalý trávní porost zapsané na LV č. 976, vše v katastrálním území D. M., obec P. pozemky v částech, které jsou vymezeny v příloze 5 znaleckého posudku Ing. P. V. ze dne 29. 8. 2003, č. 75-7/2003, jež je nedílnou přílohou rozsudku a pozemky parc. č. 591/1, o výměře 7672 m², orná půda a parc. č. 590/1, o výměře 418 m², trvalý trávní porost zapsané na LV č. 445, vše v katastrálním území D. M., obec P., v částech, které jsou vymezeny v přílohách 3.1 a 3.2 znaleckého posudku Ing. P. V. ze dne l. 12. 2004, č. 95-12/2004, jež je nedílnou přílohou rozsudku tak, aby půda splňovala kulturu a zařazení do bonitovaných půdně ekologických jednotek 2.48.11, 2.48.14 a 2.48.13 podle vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb. a takto vyklizené a upravené pozemky žalobcům A), B), C), D, E) předat“ a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušit (§243 b odst. 2 OSŘ) a věc vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první OSŘ).
S ostatními dovolacími námitkami týkajícími se nedostatku materiální vykonatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzeného rozhodnutím odvolacího soudu, a pasivní legitimace prvního žalovaného v řízení, pokud mu bylo uloženo odstranit movité věci z pozemků žalobců, se dovolací soud neztotožňuje. Jak z obsahu spisu vyplývá, vymístění rekultivované skládky na pozemcích žalobců je otázkou ekonomické a technické náročnosti, nikoliv materiální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí. Teze dovolatelů, že bylo možno na pozemky žalobců tuhý komunální odpad navézt, ale tento odpad z pozemků odvézt nelze, odporuje logice věci a nemá podklad v obsahu spisu. Soudy obou stupňů pak správně dovodily i otázku pasivní legitimace prvního žalovaného. Mezi účastníky je nesporné, že na pozemcích je uložen komunální odpad vzniklý na území H. m. P., tedy ve správním obvodu prvního žalovaného (konkrétně jde o nadsítný odpad kompostárny). V daných souvislostech není směrodatné, že jako původce resp. vlastník odpadu je první žalovaný definován zákonem č. 238/1991 Sb., č. 125/1997 Sb. respektive č. 185/2001 Sb., o odpadech, tedy normami veřejnoprávními. Veřejnoprávní předpis totiž může obsahovat současně i některé soukromoprávní prvky, např. ustanovení o nabývání vlastnictví, čímž je do vztahů účastníků inkorporován nepominutelný veřejnoprávní prvek. Lze proto uvažovat pouze o veřejnoprávních obsahových prvcích jinak ryze soukromoprávního vztahu účastníků, když občanskoprávní vztah nemůže existovat v rozporu s normami veřejného práva. Právo vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva zasahuje, pak poskytují výlučně předpisy práva soukromého a nejinak je tomu i v projednávané věci.
Vlastnictví komunálního odpadu a s tím spojená povinnost nabyvatele odpadu tedy paušálně přechází na obec, o níž se důvodně předpokládá, že bude mít ke splnění povinností vyplývajících ze zákona o odpadech lepší ekonomické předpoklady. Nabytí vlastnického práva obcí je pak jinou skutečností, předvídanou zákonem (§132 odst. 1 ObčZ), na jejímž základě vlastnické právo vzniká ex tunc, a to originálním způsobem.
Vzhledem k tomu, že dovolání do zbývající části rozhodnutí odvolacího soudu není opodstatněné, dovolací soud je podle §243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ zamítl.
Soudy obou stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 OSŘ). V novém rozhodnutí o věci odvolací soud neopomene rozhodnout také o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu