ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3261.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3261/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně PhDr. H. T. , bytem v P., zastoupené JUDr. Martinem Krejzou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 21, proti žalovanému Ing. L. Š. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, o 71.995 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 218/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 29 Co 439/2008-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2008, č. j. 12 C 218/2007-42, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 71.995 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. ledna 2009, č. j. 29 Co 439/2008-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností (§241a odst. 3 a odst. 4 o. s. ř. a §243a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, jako C 2878 uvedl, že není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním.
Odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně ze dvou na sobě nezávislých důvodů. Jedním z nich je, že při rozhodování o tom, zda má být smlouva o vedení správy společného domu vypovězena, nebylo dosaženo potřebné většiny hlasů počítaných podle velikosti spoluvlastnických podílů. Odvolací soud rozhodl v souladu se svým skutkovým zjištěním, že žalobkyně v době tohoto rozhodování ještě nebyla spoluvlastnicí předmětného domu, čímž uvedená většina nebyla dána. Toto skutkové zjištění je pro dovolací soud závazné (viz §241a odst. 3 o. s. ř.), a to i v případě, kdy by bylo chybné.
Právní názor odvolacího soudu pak s ohledem na jeho soulad s uvedeným zjištěním, jehož správnost dovolací soud přezkoumat nemůže, odpovídá zákonu. V tomto ohledu se tedy nejedná o řešení právní otázky zásadního významu a není tu pak nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání. Uvedené zjištění dovolacího soudu ve spojení s výše citovanou judikaturou pak logicky vede dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání v této věci.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalovanému náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobkyni právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2012
JUDr. František Balák
předseda senátu