ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.328.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 328/2018-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Salesiánské provincie Praha , identifikační číslo osoby 00406929, se sídlem v Praze 8, Kobyliské náměstí 1, zastoupené Mgr. Dominikou Bielou, advokátkou se sídlem v Brně, Vídeňská 1018/18, proti žalovaným 1) R. S. , a 2) L. S. , oběma zastoupeným JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 550/61, o vyklizení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 80/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2017, č. j. 44 Co 146/2017-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) dne 5. 10. 2016, č. j. 41 C 80/2015-95, rozhodl o tom, že žalovaní jsou povinni vyklidit a žalobci předat nezatížený stavbou pozemek parc. č., zapsaný na listu vlastnictví, v katastrálním území Ž., obec B., a to do 50 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 44 Co 146/2017-129, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku podali žalování dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalovaní postavili na sporném pozemku garáž, a to na základě smlouvy o jeho dočasném užívání, uzavřené v roce 1978 s Římskokatolickým farním úřadem v Komíně; v roce 1990 tento úřad převedl vlastnické právo na Salesiánskou inspektorii sv. Jana Boska; spor mezi účastníky byl nyní i o to, zda nynější žalobce je právním nástupcem uvedené inspektorie a je vlastníkem pozemku.
Dovolatelé formulují právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou takto: Svědčí žalobci v dané věci aktivní legitimace, je-li zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku na základě potvrzení o změně názvu, vydaném Ministerstvem kultury ze dne 17. 2. 1994, a to za situace, kdy podle usnesení vlády ze dne 6. 1. 1999 nebylo ministerstvo kultury oprávněno taková potvrzení vydávat? K tomu připojuje další (v odvolacím řízení neuplatněná) skutková tvrzení, zpochybňující právní nástupnictví žalobce po Salesiánské inspektorii sv. Jana Boska.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16, nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolatelé polemizují s více závěry soudů v nalézacím řízení; otázku, která má založit přípustnost dovolání, však vymezují jen v souvislosti s vlastnickým právem žalobce a jeho právním nástupnictvím; proto se dalšími skutečnostmi uplatněnými v dovolání nebylo možno zabývat.
Jediným nyní způsobilým dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). V souladu s tím je dovolání přípustné jen pro vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“; skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání, a dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízen vázán. Důvod přípustnosti dovolání, vymezený dovolateli, je ve skutečnosti polemikou se skutkovým zjištěním, založeným na hodnocení důkazů, že žalobce je právním nástupcem Salesiánské inspektorie sv. Jana Boska. Tvrdí, že evidence žalobce jako vlastníka v katastru nemovitostí je založena jen na potvrzení Ministerstva kultury; takové skutkové zjištění však soudy neučinily. Již proto je dovolání nepřípustné. Lze též odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1363/2004, a usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 802/2004, ze kterých se podává, že otázka „právní kontinuity“ je otázkou skutkovou.
Nad rámec uvedeného se dodává: Potvrzení ministerstva kultury – bez ohledu na usnesení vlády, které není obecně závaznou právní normou – je jen jedním z důkazů kontinuity žalobce s právním předchůdcem, a není pro soud závazné (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06). Nicméně za situace, kdy je žalobce jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, platí presumpce jeho vlastnického práva (srov. §980 odst. 2 o. z.); ten, kdo je popírá, musí svá tvrzení také dokázat. Žalovaní sice vlastnické právo žalobce zpochybnili, soud však jejich tvrzení o tom, že jsou tu skutečnosti vylučující nabytí vlastnictví, v rámci hodnocení důkazů nepřisvědčil; samotné hodnocení důkazů pak nelze v dovolacím řízení napadnout.
Soudy primárně neklasifikovaly nárok žalobce jako nárok věcněprávní, ale jako obligační nárok na plnění ze smlouvy (zcela zjevně viz str. 3 rozsudku odvolacího soudu dole); odvolací soud dovodil povinnost pozemek vyklidit z ustanovení občanského zákoníku o splnění závazku, založeného nájemní smlouvou ze 17. 9. 2009. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaní užívali pozemek na základě smlouvy s žalobcem a že měli povinnost pozemek vyklidit, nastanou-li ve smlouvě předvídané okolnosti. Proto není podstatné, zda pronajímatel, který je držitelem pozemku (žalovaným patří jen jeho detence), je též jeho vlastníkem, nejde totiž vlastnický nárok, ale o plnění ze smlouvy.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud však poznamenává, že nepřehlédl vyjádření žalobce k dovolání, ani to, že se v tomto vyjádření nijak nezabývá přípustností dovolání a nereaguje na konkrétní argumentaci v dovolání uvedenou; náklady na ně vynaložené tedy nejsou vynaloženy na „účelné uplatňování nebo bránění práva“ (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu