ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.332.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 332/2022-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně Vzdělávací institut Praha s.r.o. , identifikační číslo osoby 28868684, se sídlem v Praze 5, Švédská 107/39, zastoupené JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Švédská 107/39, proti žalované Městské části Praha 5 , identifikační číslo osoby 00063631, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o zřízení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 270/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 36 Co 158/2021-352, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám zástupkyně žalované Mgr. Moniky Jiráskové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2021, č. j. 31 C 270/2017-299, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení ve prospěch každého vlastníka pozemku par. č. 3367 a par. č. 3368,v k. ú. Smíchov, obec Praha, list vlastnictví 14196 Katastrální úřad pro hlavní. město. Praha, Katastrální pracoviště Praha, služebnosti nezbytné cesty zakládající právo chůze a jízdy všemi vozidly přes pozemky par. č. 3366, par. č. 3364, jehož součástí je budova – č. p. 107, a pozemek par. č. 3361, list vlastnictví 2787, vše v katastrálním území Smíchov, obec Praha, zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha (výrok I). Dále zamítl žalobu i v části na určení náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 36 Co 158/2021-352, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech za řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Žalující společnost se domáhala povolení nezbytné cesty přes pozemky ve vlastnictví hlavního města Prahy a ve správě žalované. Soudy žalobu zamítly jednak proto, že areál žalované, přes který měla cesta vést, tvoří prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup (§1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále též jen „o. z.“), a také proto, že žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. V dovolání žalobkyně polemizuje pouze se závěrem, že si způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti; dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, a je tak v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011. Překvapivosti spatřuje v tom, že soud prvního stupně vedl strany ke smírnému řešení sporu, hledání kompromisu a ustanovil ve věci znalce. Ten byl pro nedodání posudku této povinnosti zproštěn a byl ustanoven znalecký ústav, který následně z důvodu vytíženosti požádal vedení soudu o zproštění, a byl ze zpracování znaleckého posudku také zproštěn. Jinak řečeno, překvapivost rozhodnutí spatřuje v tom, že soud zvažoval možnost, že žalobě bude možno vyhovět, což lze dovodit z toho, že nařídil vypracování znaleckého posudku, avšak nakonec rozhodl i bez tohoto posudku, což žalobkyni překvapilo.
Právně významná „překvapivost“ rozhodnutí však spočívá v něčem jiném. Podle zmíněného rozhodnutí platí: „Za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (…) Účastník řízení ostatně nemůže být zaskočen (překvapen) samotnou skutečností, že se soud v procesu zjišťování skutkového stavu věci přikloní na základě hodnocení provedených důkazů ke skutkové variantě odpovídající tvrzením protistrany.“ Judikatura pak rozvádí uvedený pojem takto: „Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a řada dalších rozhodnutí). Jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, a řada dalších rozhodnutí).
I kdyby tak o překvapivé rozhodnutí šlo, založilo by pouze vadu řízení, která je relevantní jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). O takové rozhodnutí však nešlo.
Žalovaná se v řízení před soudem prvního stupně bránila námitkou, že požadovaná cesta má vést přes její budovu a tedy přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, a tím, že žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu hrubou nedbalostí; tuto obranu, kterou soudy uznaly za oprávněnou, žalobkyně od počátku znala a mohla se proti ní bránit. O překvapivé rozhodnutí tak nemohlo jít.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015).
V této věci soudy zamítly žalobu ze dvou rovnocenných důvodů, z nichž každý by postačil k zamítnutí žaloby (nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, a žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti). Dovolání však napadá jen druhý z těchto důvodů a již proto nemůže být přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. K výši přiznané náhrady viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu