ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3321.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3321/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. Z. a b) V. Z. , obou bytem v N. D., zastoupených JUDr. Pavlem Krupkou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Palachova 14, proti žalovanému P. J. , bytem v N. D., zastoupenému Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 86/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. května 2011, č. j. 9 Co 495/2010-403, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. května 2011, č. j. 9 Co 495/2010-403, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. června 2010, č. j. 14 C 86/2005-358, zamítl žalobu na určení, že žalobci mají ve svém společném jmění manželů část kamenné hraniční zdi v k. ú. N. D. u D. v délce 14,95 m, která stojí na hranicích parc. č. 874, začíná u parc. č. 814/1 a vede jižním směrem. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobci mají ve společném jmění manželů mimo jiné budovu s pozemky v k. ú. N. D. u D. a žalovaný má ve výlučném vlastnictví budovu s pozemky v k. ú. N. D. u D. Hranici mezi pozemky účastníků tvoří kamenná zeď, jejíž celá délka činí zhruba 90 m a výška 2,5 m. Žalovaný má v úmyslu postavit na svém pozemku sklad zahradnického náčiní a k jeho stavbě hodlal využít část hraniční kamenné zdi. Obrátil se proto na příslušný stavební úřad se žádostí o vydání stavebního povolení. Žalobci s využitím části hraniční zdi nesouhlasí a tvrdí, že jsou jejími vlastníky, což žalovaný popírá. V průběhu stavebního řízení proto žalobci vznesli ohledně jimi tvrzených vlastnických práv k části zdi námitky, s nimiž je stavební úřad odkázal na soud. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci existenci svého vlastnického práva k části sporného úseku zdi neprokázali. Z jimi předložených listinných důkazů sice vyplývá, že znalec Ing. Brofta zeď ocenil jako příslušenství věci hlavní ve znaleckém posudku vyhotoveném za účelem ocenění restitučních nároků uplatněných právními předchůdci žalobců (objednatelkou byla V. P.), v dohodě o vydání věci podle zákona o půdě a v následně uzavřené kupní smlouvě mezi V. P. a žalobci však již zeď není žádným způsobem specifikovaná. Nepředložili tedy žádný konkrétní důkaz o tom, že jim svědčí právní titul k nabytí vlastnického práva ke sporné části zdi. Vlastnické právo ke sporné části zdi nemohli ani vydržet, neboť tvrzení, že zeď oni i jejich právní předchůdkyně užívali, svědci nepotvrdili. Žalovanému se naopak podařilo prostřednictvím svědeckých výpovědí F. a J., a zejména výpovědí J. H. prokázat, že na jeho pozemku stála původně hospodářská stavba, jejíž jedna zeď byla tvořena spornou částí hraniční zdi, a stavba a zeď spolu tvořily jeden celek. O vlastníku zbourané stavby přitom nebyly žádné pochybnosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 5. května 2011, č. j. 9 Co 495/2010-403, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že část kamenné hraniční zdi v k. ú. N. D. u D. v délce 14,95 m, která stojí na hranicích parc. č. 874 a začíná u parc. č. 814/1 a vede jižním směrem, mají ve společném jmění manželů žalobci. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vlastnictví ke sporné části zdi se žalobcům prokázat podařilo. Konkrétně poukázal na znalecký posudek Ing. Brofta, který v rámci oceňování příslušenství nemovitostí pro restituční řízení ocenil též hraniční kamennou zeď v celé její délce. Rovněž v dohodě o vydání nemovitostí, uzavřené mezi právními předchůdci žalobců a Zemědělským družstvem Roudnice nad Labem, je hraniční kamenná zeď uvedena a obsah dohody koresponduje se znaleckým posudkem. Vlastnictví hraniční kamenné zdi na žalobce přešlo kupní smlouvou ze dne 25. 9. 2000, kterou byly převáděny nemovitosti zapsané tehdy na LV č. 372, a podle které koupili žalobci nemovitosti s „veškerým příslušenstvím a součástmi“. Hraniční kamenná zeď je „nemovitostí“ a patří mezi příslušenství převáděného nemovitého majetku. Zeď byla postavena za účinnosti Obecného zákoníku občanského, podle jehož §858 byl vlastník povinen pečovat „o nutné uzavření svého prostranství po pravé straně svého hlavního vchodu a o oddělení od cizího prostranství“. Protože zeď leží po pravé straně hlavního vchodu žalobců, lze důvodně předpokládat, že původní vlastníci usedlosti zeď vystavěli s ohledem na zákonem vyslovenou povinnost. Jestliže se žalovaný bránil tím, že sporná část zdi tvořila v minulosti část jeho hospodářské budovy, rozlišil odvolací soud tři situace, za kterých mohlo dojít „k současné existenci zdi a této budovy“. V případě, že „v linii hraniční zdi“ k ní byla na pozemku žalovaného přistavěna budova, nemělo následné odstranění budovy vliv na další existenci zdi ani osobu jejího vlastníka. V případě, že „vlastník usedlosti žalovaného vystavěl stavbu (budovu) dříve, než byla postavena hraniční zeď, která na ni pouze navázala“ a v případě, že „stávající hraniční zeď byla právním předchůdcem žalovaného využita jako stěna nově stavěné budovy“, byla sporná část zdi součástí bývalé hospodářské budovy žalovaného. Poté, co budova demolicí zanikla, stala se zbývající stěna budovy součásti hraniční zdi, protože již neměla samostatný hospodářský význam. Šlo o „přírůstek k této hraniční zdi, která – jak vyplývá z provedených důkazů – je ve vlastnictví majitele usedlosti č. p. 7, tedy žalobců“. Odvolací soud zdůraznil, že sám žalovaný prohlásil, že ohledně zbylé části hraniční zdi není mezi účastníky stran vlastnického práva sporu. Nad rámec uvedl, že vlastnictví ke sporné části zdi nemohl žalovaný ani vydržet, neboť vlastnictví lze vydržet pouze k samostatné věci, nikoli pouze k její části.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a odůvodnil je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Souhlasil se závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně i s jejich odůvodněním. Uvedl, že bylo prokázáno, že sporný úsek hraniční zdi je oproti jejímu zbytku viditelně „uskočen“, že byl původně součástí stavebního objektu (chléva), který patřil k usedlosti a jako takový byl původními vlastníky a následně i žalovaným držen, užíván a udržován, a je tak v současné době „výlučným vlastnictvím žalovaného“. Žalobci neprokázali svá tvrzení, že jsou vlastníky sporného úseku zdi. I kdyby byl sporný úsek zdi původně ve vlastnictví majitelů usedlosti č. p. 8 (což žalovaný dále popírá), stal by se žalovaný jeho vlastníkem na základě vydržení, neboť „oprávněná držba v dobré víře a údržba“ právními předchůdci žalovaného i samotným žalovaným „trvala mnoho desítek let“. Vlastnické právo žalobců nemůže být odvozeno ze závěrů znaleckého posudku Ing. Miloše Brofta a nemohlo na žalobce přejít ani kupní smlouvou, ve které nedošlo ke specifikaci příslušenství převáděných nemovitostí. Nemohlo dojít ani k „přírůstu“ sporné části zdi k jejím jiným částem. Po demolici chléva zachoval žalovaný dvě nosné zdi, které obě stojí na pozemku žalovaného a tvoří přirozené oplocení jeho usedlosti. Stěna „směrem k nemovitostem žalobců“ měla být následně využita žalovaným při stavbě přístřešku. Žalovaný se při shora formulovaných závěrech odvolal na provedené důkazy - znalecký posudek znalce Mlejneckého, výpověď svědka H., výsledky místního šetření a dobové fotografie. Nesouhlasil s hodnocením výpovědí svědků J. J., V. F., J. H. a J. Z. jako výpovědí nevěrohodných. Svědek J. je sice otcem žalovaného, v nemovitosti č. p. 8 se ale narodil a velkou část života v ní žil. Rovněž svědek F. je obeznámen se všemi okolnostmi, neboť jde o bývalého uživatele nemovitostí žalobců, který je užíval po dobu 30 let a rovněž v době, kdy byla prováděna demolice hospodářské stavby, při níž „vznikla“ sporná část zdi. Odvolací soud ani dostatečně neodůvodnil, proč je nevěrohodný svědek Z. Dále poukázal na vyjádření znalce Ing. Jana Kuncla, který ve statickém posouzení skladu zahradnického náčiní N. D. jednoznačně uvedl, že sporná část zdi je zbylá část původní budovy, na které ležely stropy a krovy. Konstatoval, že původní vlastníci sousedního objektu jeho vlastnictví ke spornému úseku hraniční zdi vždy respektovali. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto. Souhlasí se závěry odvolacího soudu i s jeho právním posouzením věci a mají za to, že odvolací soud z provedených důkazů správně zjistil skutkový stav. Tvrzení žalovaného se neopírá o žádné relevantní důkazy. Nesouhlasí s jeho tvrzením, že odvolací soud považoval výpovědi některých svědků za nevěrohodné. Odvolací soud pouze konstatoval, že svědci vyjadřují svůj názor na předmět sporu bez faktické znalosti věci. Ke svědecké výpovědi J. H. uvedli, že jeho svědectví je nevěrohodné, neboť mimo jiné tvrdil, že sporná část hraniční zdi je postavená z části z cihel a z části z kamene, zatímco z místního šetření a fotodokumentace je zřejmé, že celá zeď je z opuky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Odvolací soud dospěl k závěru, že „sporná zeď“ je ve vlastnictví žalobců, protože buď tvořila součást hraniční zdi vystavěné právními předchůdci žalobců, ale netvořila nikdy součást hospodářské budovy žalovaného, takže ani odstranění této budovy nemělo žádný vliv na existenci zdi a vlastnické vztahy k ní, nebo zeď v minulosti byla součástí budovy žalovaného, ale po demolici budovy se stala součástí hraniční zdi, na kterou navazovala. Vlastnictví k hraniční zdi nabyli žalobci na základě kupní smlouvy, když hraniční zeď byla příslušenstvím smlouvou převáděných nemovitostí.
Dle dovolacího soudu je však pro určení vlastnického práva k předmětné zdi rozhodující jednoznačný závěr o tom, zda zeď v minulosti tvořila součást budovy žalovaného či nikoliv. Dovolací soud totiž nesdílí závěry odvolacího soudu o „přírůstku“ zdi, jestliže ta v minulosti tvořila jednu z nosných zdí budovy ve vlastnictví žalovaného, k hraniční zdi oddělující nemovitosti účastníků.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2125/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1468, vyslovil, že „sama skutečnost, že zanikl dům, jehož součástí dříve zeď byla, nemůže vést k závěru, že by sporná zeď „přirostla“ k sousednímu domu, jehož by se stala součástí. V případě, že po zániku domu jako samostatné nemovité věci z domu zůstane zeď, která má samostatný hospodářský význam (např. slouží k ohrazení pozemku), je zeď věcí a zůstává ve vlastnictví vlastníka domu. Nemá-li zeď samostatný hospodářský význam, stává se součástí pozemku, na kterém je postavena a vlastník pozemku ji nabývá přírůstkem. Jen v případě, že zeď by nadále mohla sloužit výlučně domu na sousedním pozemku, by bylo možno uvažovat o přírůstku k tomuto domu“. Obdobně v posuzovaném případě je nutné zkoumat, zda zeď po zániku budovy, jejíž součástí zeď dříve byla, má nadále samostatný hospodářský význam. Odvolací soud uzavřel, že zeď samostatný hospodářský význam nemá, neboť „podle své povahy k hraniční zdi náleží a byla-li by od ní oddělena, došlo by tím ke znehodnocení funkce hraniční zdi“. Odvolací soud však zcela pominul, že sporná zeď sama slouží k ohrazení pozemku žalovaného, když podle závěrů posudku znalce Ing. Jiřího Mlejneckého vypracovaného dne 1. června 2007 (které odvolací soud vůbec nehodnotil) „patří zeď k parcele st. 45“, tedy leží na pozemku ve vlastnictví žalovaného. Zdi může být využito, a žalovaný o takové využití usiluje, při stavbě na pozemku žalovaného. Proto v případě, že zeď v minulosti tvořila jednu z nosných zdí budovy ve vlastnictví žalovaného, nemůže být po zániku budovy součástí navazující hraniční zdi, která dle znaleckého posudku Ing. Jiřího Mlejneckého leží na pozemcích žalobců. Zeď je v takovém případě věcí a zůstává ve vlastnictví vlastníka původní budovy, které byla součástí.
Protože odvolací soud neučinil jednoznačné závěry o tom, zda sporná zeď v minulosti tvořila součást budovy žalovaného či nikoliv, je právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení této otázky neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem a dovolání je důvodné. Proto nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit, včetně závislého výroku o nákladech řízení, a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu