ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3345.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3345/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. K. , zastoupeného Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 26, proti žalované M. Š. , zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 37/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2013, č. j. 15 Co 513/2012-432, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. května 2012, č. j. 18 C 37/2008-372, ve výroku I. vypořádal společné jmění manželů tak, že nemovité věci v tomto výroku specifikované přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků, a to v poměru ideálních polovin. Ve výrocích II. - IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č. j. 15 Co 513/2012-432, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku IV. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vůči státu a rozhodl, že náhrada nákladů řízení vůči státu se žalobci nepřiznává (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 149.992,- Kč k rukám jejího zástupce.
Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které je podle jeho názoru přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. Má za to, že se napadeným rozhodnutím odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle obsahu dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle jeho názoru měl odvolací soud rozhodnout tak, že právo na náhradu řízení účastníkům nepřizná. Dovolatel připustil, že ačkoliv ve sporných řízeních bývá rozhodováno o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci, nezbývá manželům – v případě, že se nedohodnou – nic jiného, nežli aby se obrátili k soudu se žalobou o vypořádání společného jmění manželů. Uvedl, že se soudní praxe obecných soudů přiklání k tomu, že o přiznání práva na náhradu nákladů řízení má být rozhodnuto tam, kde jeden z manželů nárokuje nepoměrně více, než mu skutečně náleží. Dovolatel v dovolání argumentoval, že aplikace §142 odst. 1 o. s. ř. je v konkrétním případě nepřiměřenou tvrdostí a soud měl využít svého moderačního práva podle §150 o. s. ř. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. ledna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v okolnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení ve sporu o vypořádání společného jmění manželů „vybočuje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně má žalobce za to, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neměl o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodnout podle §142 odst. 1 o. s. ř. s odkazem na plný procesní úspěch žalované v odvolacím řízení, ale měl rozhodnout podle §142 odst. 2 o. s. ř. tak, jak rozhodl soud prvního stupně. Případně měl odvolací soud rozhodnout podle §150 o. s. ř., neboť rozhodovací praxe soudů, včetně dovolacího soudu, ustanovení §150 o. s. ř. v těchto sporech aplikuje a jeho nevyužití v dané věci představuje pro žalobce „nepřiměřenou tvrdost“.
Podle §142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Použití §150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto sporech založeno.
Závěr upřednostňující procesní úspěch ve věci ovšem není v soudní praxi nikterak nový a sdílela jej v poměrech řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví již dřívější soudní praxe (k tomu srovnej např. : Z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném směru byla soudní praxe zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odborné literatuře (k tomu srovnej např. : Soukup, J. v : Handl, V., Rubeš, J. : Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Panorama : 1985, str. 644).
Pokud se dovolatel dovolával použití ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. pro rozhodnutí o náhradu nákladů řízení odvolacího řízení, je tato jeho námitka zjevně nedůvodná.
Aplikace ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. dopadá na případy, kdy měl účastník řízení plný procesní úspěch ve věci, zatímco použitelnost ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. je podmíněna částečným procesním úspěchem ve věci.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; žalovaná tedy měla v odvolacím řízení plný úspěch a podmínky pro aplikaci §142 odst. 2 o. s. ř. nebyly naplněny. Jestliže účastník řízení podává odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je mu obsah tohoto rozhodnutí znám, uplatňuje proti němu námitky a musí si být vědom toho, že v případě neúspěchu v odvolacím řízení ho bude stíhat povinnost k náhradě nákladů řízení. Tím spíše toto východisko platí pro dovolací řízení, směřuje-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jenž potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, neboť v takovém případě je v jeho neprospěch rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího; tím spíše si musí být vědom možné povinnosti k náhradě nákladů dovolacího řízení v případě, že dovolání nebude shledáno důvodným či přípustným.
Nedůvodná je i dovolací námitka, podle níž měl odvolací soud aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., neboť takovému postupu nasvědčuje i judikatura dovolacího soudu.
Dovolací soud totiž ve své judikatuře zcela ustáleně a bez jakýchkoliv pochybností vychází při rozhodování ve věcech vypořádání společného jmění manželů z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a reflektuje procesní úspěch účastníků v dovolacím řízení bez aplikace ustanovení §150 o. s. ř. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2008, sp. zn. 1681/2007, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 1357/2008, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 648/2012, všechny uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , a řadu rozhodnutí dalších). Dovolatel ostatně v dovolání ani žádným způsobem nenaznačuje a nekonkretizuje, v čem by měla spočívat nepřiměřená tvrdost postupu odvolacího soudu, jestliže o náhradě nákladů nerozhodl podle ustanovení §150 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu