ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3375.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3375/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce I. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o 4 052 680,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 293/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 58 Co 554/2011-142, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 58 Co 554/2011-142, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. května 2011, č. j. 25 C 293/2009-113, ve výrocích I. a III. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2011, č. j. 25 C 293/2009-113, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 697 982,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně z částky 2 080 115,10 od 6. 5. 2004 do zaplacení, z částky 770 413,- Kč od 9. 3. 2005 do zaplacení a z částky 847 454,30 Kč od 1. 4. 2011 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 354 697,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně od 1. 4. 2004 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2% ročně z částky 2 080 115,10 od 1. 4. 2004 do 5. 5. 2004, z částky 770 413,- Kč od 1. 4. 2004 do 8. 3. 2005 a z částky 847 454,30 Kč od 1. 4. 2014 do 31. 3. 2011 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.).
Dospěl k závěru, že žalobce byl jako vlastník domů č. p. 1121 a 1122 v Brně – městě v době od 1. 1. 2002 do 31. 5. 2005 omezen ve svém vlastnickém právu „existencí nájemního vztahu k 22 bytům v těchto domech, jehož obsahem byla povinnost žalobce strpět užívání bytu nájemcem za úplatu ve státem regulované výši, která nedosahovala skutečné tržní hodnoty této služby“. Žalobci nelze přičítat k tíži, že se proti nájemkyni bytu nedomáhal zvýšení nájemného, neboť uvedený nárok se v soudní praxi prosazoval jen obtížně a podrobně byl vymezen až plenárním stanoviskem Ústavního soudu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že při určení výše náhrady za popsané omezení je třeba vyjít z rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným s tím, že „lze předpokládat, že žalobce řádně plnil své povinnosti z nájemního vztahu vůči svým nájemcům a lze rovněž předpokládat, že žalobce měl se správou, údržbou a opravami svého domu, v němž jsou byty umístěny, obvyklé náklady“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2012, č. j. 58 Co 554/2011-142, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Při určení výše náhrady nelze přihlédnout k zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, neboť v předmětném období žádný předpis umožňující zvyšování nájemného neexistoval a výše zvýšeného nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., nedosahovala výši obvyklého nájemného sjednaného dohodou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřovala v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; uplatnila tak dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v tom, že Nejvyšší soud otázku „základu a rozsahu nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s regulovaným nájemným“ a otázku „promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s regulovaným nájemným“ dosud neřešil, přičemž soudy i senáty stejného soudu rozhodují ve věcech tohoto typu rozdílně. Konkrétně namítala, že se žalobkyně nedomáhala zvýšení nájemného, a nedbala tak dostatečně svých práv. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 423/08, podle něhož by nárok na náhradu vznikl vlastníkovi bytu jen v případě, kdyby soud nedostál své povinnosti rozhodnout o zvýšení nájemného ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05. Při úvaze o intenzitě omezení vlastnického práva je zapotřebí přihlédnout k poměru příjmů plynoucích z pronájmu nemovitosti k nákladům nezbytným na její údržbu. Intenzita omezení je dána rovněž poměrem bytů s regulovaným nájemným ke všem bytům a nebytovým prostorám v domě a způsobem nabytí nemovitosti. V řízení nebylo přihlédnuto k podnikatelskému riziku pronajímatele spočívajícímu v tom, že není jisté, že by se žalobci v případě neexistence regulace nájemného podařilo byty pronajmout. Nalézací soudy nezjišťovaly, jaké obvyklé náklady žalobce vynaložil na správu, údržbu a opravy domů a v jakém poměru byly tyto náklady k příjmům z pronájmu. Není možné poskytovat náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva. Za omezení vlastnického práva dané zákonem č. 107/2006 Sb. se náhrada neposkytuje. Nelze proto při určování výše náhrady překročit úroveň nájemného stanoveného podle zákona č. 107/2006 Sb. Náhradu nelze určit jako prostý rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným. Úvahy o výši náhrady založily nalézací soudy pouze na listinném důkazu (znaleckém posudku předloženém žalobcem) aniž by samy přikročily k zadání vypracování znaleckého posudku. Nesprávně nalézací soudy posoudily promlčení nároku za období od 1. 2. 2005 do 31. 12. 2005, který byl uplatněn rozšířením žaloby z 30. 3. 2004. Takto uplatněný nárok je promlčen a vznesenou námitku promlčení nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy. Sporná je „existence nároku“ na zákonný úrok z prodlení i jeho výše.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. dubna 2012 a protože dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Dovolatelka především zpochybnila nárok žalobce s ohledem na tvrzený princip tzv. subsidiarity nároku vůči uplatnění požadavku na zvýšení nájemného.
Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, při řešení otázky, zda je uplatnění nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podmíněno podáním žaloby na zvýšení nájemného proti nájemci, je třeba vyjít ze závěrů vyjádřených ve výroku II. stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (dále jen „plenární stanovisko“), podle něhož má uvedený nárok subsidiární charakter jen za dobu od podání žaloby na zvýšení nájemného. Možnost podat žalobu na zvýšení nájemného byla přitom efektivně připuštěna až nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, uveřejněným na nalus.usoud.cz, který „ svými účinky erga omnes – za popsaných mimořádných okolností – plní vlastně funkci zákona“ (odst. 12 plenárního stanoviska). Předchozí judikatura (včetně judikatury Nejvyššího soudu – srovnej např. rozsudek ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, citovaný v nálezu Pl. ÚS 20/05) totiž vycházela z názoru, podle něhož tehdy platná úprava zvýšení nájemného rozhodnutím soudu neumožňovala.
Z uvedených premis vyšel Ústavní soud při řešení případů obdobných projednávané věci, v níž se žalobce na nájemci zvýšení nájemného nedomáhal. V nálezu ze dne 2. července 2009, sp. zn. I. ÚS 680/08, dospěl k závěru, že „ možnost žalovat nájemce na zvýšení nájemného byla založena teprve nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (srov. bod 12 stanoviska). Nárok stěžovatelky na náhradu za omezení vlastnického práva za období do vyhlášení tohoto nálezu proto subsidiární charakter nemá.“ Stejný právní názor Ústavní soud zaujal rovněž v nálezu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 908/09, a ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. IV. ÚS 1431/09, a lze proto považovat v daném směru judikaturu Ústavního soudu k této otázce za ustálenou. Naopak dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 423/08, podle něhož „ z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odpovědnost státu je zde [ve věci nároku na náhradu za období od 20. března 2003 do 31. prosince 2003] vyvozována subsidiárně“, je zjevným vybočením z ustálené judikatury, jež navíc popírá smysl plenárního stanoviska.
V projednávané věci se žalobce domáhala náhrady za omezení vlastnického práva za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2005. Nález Pl. ÚS 20/05 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen až dne 2. června 2006, a proto je námitka subsidiarity nároku pro projednávanou věc nepřípadná.
Dovolatelka dále namítala rozsah intenzity omezení vlastnického práva žalobce.
Podle názoru dovolacího soudu je třeba při posuzování intenzity omezení vlastnického práva třeba vyjít z premis, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva totiž nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví. V případě regulace nájemného je potřebná intenzita dána zvláště tehdy, nedosahuje-li regulované nájemné po delší dobu ani nákladů na údržbu a opravy domu a přiměřeného zisku zajišťujícího návratnost vložených investic v rozumné době, přičemž omezení vlastníka není státem kompenzováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013).
Ústavní soud v plenárním stanovisku dovodil, že samotná protiústavní povaha regulace nájemného neznamená, že v každém jednotlivém případě dosáhla intenzita omezení takové míry, že bylo porušeno právo vlastníka domu na pokojné užívání jeho majetku. Argumentace, že intenzita omezení vlastnického práva je dána již samotnou dlouhodobou nečinností zákonodárce, je proto nepřípadná. Naopak je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda vlastník domu byl regulací nájemného tak omezen, že tím bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek.
Ústavní soud ve svých nálezech vychází bez dalšího ze skutečnosti (kterou zřejmě považuje za obecně známou), že regulované nájemné (ve výši, která se ustálila po nálezu Pl. ÚS 8/02 a až do 1. ledna 2007 se neměnila) obecně nedosahovalo hranice nákladů na údržbu a opravy domů a přiměřeného zisku, zatímco u bytů, u nichž docházelo k uzavírání nových nájemních smluv, dosahovala výše nájemného částek několikanásobně vyšších. Činilo-li proto tzv. regulované nájemné v daném místě a čase nikoliv významnou část obvyklého nájemného, lze považovat omezení vlastnického práva obecně za intenzivní.
Jestliže má však náhrada za omezení vlastnického práva odrážet poměry jednoho konkrétního případu (odst. 22 plenárního stanoviska), musí soudy přihlédnout rovněž k tomu, jak velká část vlastníkova domu byla regulovaným nájemným zatížena. Jednalo-li se pouze o malou část podlahové plochy, zatímco ze zbývajících bytů, popř. nebytových prostor, vlastník dosahoval příjmů v podobě „tržního nájemného“, které mu zajišťovalo dostatečný výnos pro pokrytí nákladů na údržbu a opravy domu a přiměřený zisk, nelze v zásadě považovat omezení jeho vlastnického práva za intenzivní a je třeba k této skutečnosti také přihlédnout. Obdobnou argumentaci lze použít i v případě, kdy byl vlastník věci regulací nájemného omezen pouze krátkodobě – za krátké období však lze řádově považovat období několika měsíců, nikoli více jak jednoho a půl roku, jak tomu bylo v projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013).
V poměrech projednávané věci lze považovat za splněnou podmínku intenzity omezení jak z hlediska výše regulovaného nájemného, tak z hlediska doby trvání omezení.
Z hlediska podílu bytů s regulovaným nájemným na celkové ploše domu odvolací soud uzavřel, že byty s regulovaným nájmem představovaly 4/5 plochy domu. I z tohoto pohledu je nutné považovat omezení vlastnického práva za intenzivní.
Prostřednictvím dalších námitek poukazovala dovolatelka na tzv. podnikatelské riziko vlastníka.
Podle názoru dovolacího soudu nemá způsob nabytí bytového domu jeho vlastníkem přímý vliv na existenci ani rozsah nároku na náhradu za omezení jeho vlastnického práva regulací nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013). Žalobce mohl legitimně očekávat, že stát (tj. žalovaná) bude postupovat ústavně konformně a v přiměřené době přijme úpravu předpisů o regulaci nájemného v podobě, která zajistí návratnost nákladů na údržbu a opravy nemovitosti a přiměřený zisk. Obdobné legitimní očekávání lze ostatně vztáhnout i na vlastníky, kteří bytové domy s regulovaným nájemným nabyli dříve i později.
Dovolatelka dále zpochybnila způsob určení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobce.
Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody (srov. odst. 13 a 14 plenárního stanoviska), a proto se neuplatní zásada plné náhrady ve smyslu §442 obč. zák. Předeslanou úvahou byl zjevně veden i Ústavní soud, když v odst. 22 plenárního stanoviska zdůraznil, že „ výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.“ Určení výše nároku ponechal Ústavní soud na soudech obecných.
Podle názoru dovolacího soudu náhrada nepřísluší za každé omezení vlastnického práva, nýbrž jen za omezení dostatečně intenzivní; v případě regulace nájemného primárně tedy jen za takové omezení, které neumožňuje vlastníkům pokrýt ani náklady na údržbu a opravy domů a přiměřený zisk umožňující návratnost vložených investic v odpovídajícím časovém horizontu. Jen k takto vymezené úrovni nájemného se ostatně mohlo vztahovat legitimní očekávání vlastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013).
Výchozím pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše náhrady tak při splnění požadavku intenzity zásahu do vlastnického práva žalobce bude jednak hledisko opodstatněně vynaložených nákladů na údržbu a opravy nemovitosti a jednak hledisko přiměřeného zisku pronajímatele umožňující i návratnost investic v reálně adekvátním období. Je ovšem zřejmé, že tato východiska bude vždy nutné poměřovat konkrétními zjištěními v individuálních poměrech každého případu.
Jestliže má náhrada za omezení vlastnického práva odrážet poměry jednoho konkrétního případu, neobejdou se soudy při úvaze o výši této náhrady bez zjištění konkrétní výše nákladů na údržbu a opravy domů žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013).
Vzhledem k tomu není správný postup nalézacích soudů, jestliže pouze uvedly, že „lze rovněž předpokládat, že žalobce měl se správou, údržbou a opravami svého domu, v němž jsou byty umístěny, obvyklé náklady“, aniž by konkrétní výši těchto nákladů jakkoliv zjišťovaly.
Výrok I. plenárního stanoviska („ zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.“ ) presumuje předpoklad, že výše nájemného stanovená podle zákona č. 107/2006 Sb. odpovídá požadavkům ústavnosti. Nejvyšší soud z toho dovozuje, že za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, kterou za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna 2007. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, kdy by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. ledna 2007.
Jestliže totiž nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, jeví se tomuto východisku jako přiměřený závěr, že výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. ledna 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Je třeba proto vzít v potaz, že i s účinností zákona č. 107/2006 Sb. zůstala zachována míra regulace výše nájemného, k jejímuž ukončení došlo k 31. prosinci 2010, resp. u bytů mimo jiné v Brně k 31. prosinci 2012 (§3 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.), přičemž postup vedoucí k odstranění této regulace byl nastaven – ve smyslu §3 odst. 2 tohoto zákona – možností pronajímatele jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. lednem 2007 a následně vždy k 1. lednu (§3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), tj. postupem, který měl zajistit postupné omezení v možnosti ujednání o výši nájemného na straně jedné, na straně druhé měl také zohledňovat možné sociální dopady pro ty skupiny nájemníků, kde se okamžitá a jednorázová deregulace jevila jako sociálně a společensky nepřijatelná.
Vzhledem k uvedenému není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého „náhrada za nucené omezení vlastnického práva v té době by měla vycházet z rozdílu mezi nájemným získaným a nájemným, jehož by se pronajímateli dostalo nebýt neústavní regulace. S ohledem na deformovaný trh v té době a převažující poptávku proto nepochybně mohlo být vyšší než v době, kdy bylo možné zvyšovat nájemné podle zák. č. 107/2006 Sb.“ Naopak za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, kterou za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna 2007. Jestliže odvolací soud toto kritérium zcela pominul, nesprávně věc posoudil v otázce určení výše nároku a hlediscích rozhodných pro určení výše této náhrady.
Ke otázce promlčení uplatněného nároku dovolací soud odkazuje na závěr vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněném pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena.
Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 59/2004).
Jestliže odvolací soud shledal námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, neboť „předmětem řízení je odškodnění za omezení vlastnického práva, k němuž došlo v důsledku dlouhodobé nečinnosti Parlamentu ČR a odpovědnost nese stát“ a přihlédl k tomu, že námitku promlčení uplatňuje organizační složka státu s tím, že nepřijetím zákonem předvídané právní úpravy stát vytvořil situaci, kdy se „pronajímatelé i sami nájemci bytu ocitli v nejistotě, nesrozumitelnosti a nepředvídatelnosti právního stavu“, jakož i k tomu, kdy žalobce svůj nárok uplatnil, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.
Dovolatelka dále v dovolání nesouhlasí s tím, že jí byla rozhodnutími nalézacích soudů uložena povinnost k zaplacení úroků z prodlení. Svůj nesouhlas ve vztahu k příslušenství odůvodňuje tím, že základ nároku, resp. jeho výši, považuje za sporný a proto prodlení „nemůže vzniknout dříve, než se rozhodnutí o žalovaném nároku stane vykonatelným“. Taková námitka nemůže být důvodná. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva totiž nevzniká pronajímateli až rozhodnutím soudu o povinnosti státu náhradu zaplatit, ale vzniká již v důsledku protiústavní regulace nájemného a s tím spojené existence nemožnosti dosáhnout výběru přiměřeného nájemného. Rozhodnutí soudu tedy není vzhledem k nároku na náhradu rozhodnutím konstitutivním, ale rozhodnutím, které pouze deklaruje již existující a splatný nárok. Vzhledem k tomu není možné spojovat okamžik prodlení s placením náhrady na vydání (vyhlášení) deklaratorního rozhodnutí soudu, nebo dokonce s jeho vykonatelností.
Z předchozí argumentace však plyne, že odvolací soud věc nesprávně posoudil v hlediscích rozhodných pro určení výše náhrady, kterými jsou výše nákladů na údržbu a opravy domů žalobce a výše nájemného, kterou za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna 2007, a tedy i v otázce určení výše žalovaného nároku. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak žalovaná uplatnila právem.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu jeho napadení; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v rozsahu vyplývajícím z výrokové části rozsudku dovolacího soudu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. ve spojitosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu