ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3405.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3405/2017-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně TRANSELCO CZ, s. r. o. , se sídlem Tupadly 59, identifikační číslo osoby: 25733117, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, proti žalovanému O. Z. , zastoupenému Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, o vzájemném návrhu žalovaného o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 165/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, č. j. 30 Co 141/2016-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. 5 C 165/2015-66, zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby soud nahradil projev vůle žalobkyně uzavřít se žalovaným kupní smlouvu, podle které by žalovaný od žalobkyně nabyl vlastnické právo k ideálním dvěma šestinám specifikovaných pozemků za kupní cenu 535 000 Kč (výrok I.). Žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 281 659,50 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 30 Co 141/2016-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 85 171,90 Kč (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. 1. 2017. V poslední den lhůty určené k podání dovolání, tj. dne 27. 3. 2017, žalovaný u soudu prvního stupně podal dovolání. V něm avizoval, že „dovolání dodatečně doplní o plnou moc advokáta, kterého za účelem svého zastoupení v dovolacím řízení vyhledává.“ Dne 12. 5. 2017 a opakovaně dne 29. 5. 2017 soud prvního stupně žalovaného vyzval, aby mu ve lhůtě 30 dnů sdělil, kterého advokáta si k zastupování v dovolacím řízení zvolil. V pořadí druhá výzva byla žalovanému doručena do datové schránky dne 8. 6. 2017. Podáním doručeným do datové schránky dne 9. 6. 2017 Mgr. Petr Vlach, advokát, se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, soudu prvního stupně sdělil, že převzal zastoupení žalovaného v dovolacím řízení a současně založil do spisu plnou moc. Dále oznámil, že se seznámil s textem dovolání, které vypracoval žalovaný, a prohlásil, že se s uplatněnými dovolacími argumenty, jakož i s dovolacími důvody ztotožňuje, a v celém rozsahu na ně odkazuje.
Dovolatel po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů a připomenutí důvodů, pro něž soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku tyto důvody aproboval, v dovolání označil za nesprávný závěr nalézacího soudu, že se další spoluvlastnice nemovitého majetku, D. B.-M., při vypořádání nároku s žalobkyní vzdala předkupního práva i s účinky vztahujícími se k dovolateli. Dále nesouhlasil se závěrem, že jím ohlášené platební podmínky realizace předkupního práva neodpovídají kupní ceně, za níž spoluvlastnický podíl na nemovitém majetku nabyla žalobkyně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení o vzájemném návrhu žalovaného bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 17. 8. 2006 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že byla dodatečně splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání nemá vady, které by bránily jeho věcnému projednání (§241a odst. 1 až 3 a §241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Žalovaným včas podané dovolání evidentně postrádá obligatorní náležitosti dovolání, stanovené §241a odst. 2 o. s. ř. (zejména údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ovšem též důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem tato nesprávnost spočívá – k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz , a též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod č. 460/2017 Sb.). O tyto náležitosti nebylo dovolání doplněno ani poté, kdy byl dovolatelem odstraněn nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci obligatorního zastoupení dovolatele advokátem. Zvolenému zástupci přitom běžela třicetidenní lhůta k odstranění nedostatků dovolání a jeho doplnění o esenciální náležitosti počalo běžet v souladu s výzvou soudu prvního stupně dnem následujícím po doručení opakované výzvy, tj. dnem 9. 6. 2017. Původně odstranitelné vady dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. staly dne 11. 7. 2017 vadami neodstranitelnými.
Jelikož o uvedené náležitosti dovolatel dovolání v zákonem stanovené lhůtě nedoplnil, a absence uvedených (obligatorních) náležitostí dovolání je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož žalovaný napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku II.), jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a proti té části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. S účinností od 1. 1. 2013 lze dovolání samostatně podat též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaný v dovolání zjevně nedostál, neboť se omezuje toliko na vágní tvrzení duplicitního uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení i za tu fázi řízení, v níž bylo jednáno a rozhodnuto o původní žalobě.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu