ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3446.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3446/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A. N., O. – P., zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, proti žalované D. Ř., O. - P., zastoupené JUDr. Annou Antlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 2650/20, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 58/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. července 2011, č. j. 8 Co 428/2012-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 1.800,- Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. Miloše Slabého.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 7. prosince 2011, č. j. 17 C 58/2011-24, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce notebook v hodnotě 6.000,- Kč a do výlučného vlastnictví žalované blíže specifikované movité věci včetně osobního automobilu Audi Avant A4 TDi 1,9 v celkové hodnotě 387.700,- Kč. Pod bodem II. výroku přikázal žalobci k úhradě dluhy vzniklé za trvání manželství, a to vůči České spořitelně, a.s., ze smlouvy o úvěru č. 3347414863 ze dne 14. srpna 2007 ve výši 170.000,- Kč a vůči otci žalobce ze smlouvy o půjčce z roku 2005 ve výši 50.000,- Kč. Pod bodem III. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání jeho podílu do tří dnů od právní moci rozsudku částku 481.481,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. července 2011, č. j. 8 Co 428/2012-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů a k pravomocnému rozhodnutí o jeho vypořádání došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl o žalobě na vypořádání zaniklého společného jmění manželů rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. poté, co se žalovaná po výzvě ve smyslu §114b o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila k žalobě.
Obdobnou věcí se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7138 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2010, pod pořadovým č. 25 a publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2009 , mimo jiné uvedl, že: 1. Rozsudek pro uznání lze vydat i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. 2. Usnesení (výzvu k vyjádření) podle §114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, že žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu ve výzvě k vyjádření a v následném vydání rozsudku pro uznání. Z pohledu žalobních tvrzení je dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností, které činí žalobu projednatelnou. 3. Odvolání proti rozsudku pro uznání založené na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné. Důkazní návrhy, nabízené v odvolacím řízení soudu k prokázání skutečnosti, že uznaný nárok ve skutečnosti není dán, jsou bezcenné. 4. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít (bez dalšího) z fikce uznání nároku.
Neobstojí proto tvrzení dovolatelky, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žaloba byla „neurčitá a trpěla vadami“, jestliže vady žaloby spatřuje v tom, že neobsahovala ocenění veškerých věcí, ocenění bylo několikanásobně nadsazené, do vypořádání byly zahrnuty i věci, které již nebyly ve vlastnictví účastníků, vědomě uváděla nepravdy o úvěrové situaci, a dále že neobsahovala veškeré potřebné důkazy k posouzení ocenění majetku. Těmito námitkami totiž nejsou tvrzeny vady žaloby, ale dovolatelka pouze polemizuje se správností žalobních tvrzení a namítá nedostatek důkazů. Zpochybňuje tím uznaný nárok ze skutkového hlediska, což v případě vydání rozsudku pro uznání nemůže být úspěšné.
Případná pak není ani námitka dovolatelky, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze z povahy věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť jde o věc typově složitou, ani námitka, že odvolací soud neodůvodnil, zda v konkrétním případě bylo možno využít výzvy podle §114b o. s. ř. Jak již bylo výše uvedeno, lze rozsudek pro uznání vydat i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V dané věci přistoupil soud prvního stupně k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že takový postup odůvodňovala povaha věci. Povaha věci pak odůvodňuje vydání usnesení ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení tehdy, jestliže se jedná o věc typově, skutkově či právně obtížnou, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Podle názoru dovolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, jestliže v daném případě realizoval přípravu jednání skutkově obtížné věci prostřednictvím usnesení vydaného v režimu §114b odst. 1 o. s. ř.
Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že jestliže žalovaná nesplní v soudem určené lhůtě povinnost, kterou jí soud uložil v usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., má se za to, že žalobou uplatněný nárok uznala, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává „ve skutečnosti“, jestliže účinky fikce nastaly. Jde o zákonnou fikci uznání nároku uplatněného žalobou, která je v této podobě sankcí za nečinnost žalované. Pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala, resp. „vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu“.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady za jeho zastoupení advokátkou (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 1.500,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy1.800,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 29. října 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu