ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.346.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 346/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalované V. H., zastoupené obecným zmocněncem J. Š., o návrhu na určení, že nemovitost není zatížena věcným břemenem a o vzájemném návrhu na určení, že nemovitost je zatížena věcným břemenem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 112/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2005, č. j. 7 Co 1866/2005-370, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že její nemovitost v žalobě uvedená není zatížená tam specifikovaným věcným břemenem; žalovaná se vzájemnou žalobou domáhala naopak určení existence tohoto věcného břemene. Poté, co rozsudky ve věci vynesené byly opětovně zrušeny soudem odvolacím i dovolacím, zůstala spornou zejména otázka, zda věcné břemeno zaniklo ve smyslu §135c odst. 5 občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ“).
Okresní soud v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. května 2005, č. j. 2 C 112/2004-346, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh žalobkyně na určení, že nemovitost zapsaná u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště P. na LV č. 153 pro obec V. a k. ú. P. a tam označená jako stavební parcela č. 11/2 – zastavěná plocha, zbořeniště o výměře 86 m² není zatížena věcným břemenem“ chůze, práva jízdy a služebností průhonu dobytka ve prospěch parcely č. 11/4 v k. ú. P. ve vlastnictví žalované. Výrokem pod bodem II. k protinávrhu žalované určil, „že nemovitost zapsaná u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště P. na LV č. 153 pro obec V. a k. ú. P. a tam označená jako stavební parcela č. 11/2 zastavěná plocha, zbořeniště o výměře 86 m2 je zatížena věcným břemenem práva chůze a jízdy ve prospěch nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště P. na LV č. 169 pro obec V. a k. ú. P. a tam označené jako stavební parcela č. 11/4 s domem čp. 62 P. ve vlastnictví žalované“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně uvedl, že od doby zřízení věcného břemene sice nastaly určité změny, zatížená parcela č. 11/2 však může i nadále sloužit k výkonu věcného břemene. Na této parcele totiž nedošlo k žádným změnám, s výjimkou některých změn provedených žalobkyní, jako je oplocení. Stejně tak nedošlo k takovým změnám na panující nemovitosti – parcele č. 11/4, pro které by právo odpovídající věcnému břemeni již nemohlo být vykonáváno.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2005, č. j. 7 Co 1866/2005-370, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k České republice. Změnil jej ve výroku o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastnicemi řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání a tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že soudy se sice zmínily o změnách dotčených nemovitostí, tyto změny však blíže nevymezily. Proto nebylo možné, aby odpovědně a kvalifikovaně stanovily, zda s ohledem na tyto změny nedošlo k zániku věcného břemene. Dovolatelka tvrdí, že oproti původnímu rozsahu a účelu věcného břemene došlo k trvalým změnám, a to jak na nemovitosti povinné, tak oprávněné. Odkazuje na listinné důkazy, zejména plány výstavby domů čp. 62 a čp. 47 a zápis ze stavebního řízení z roku 1932 a z nich dovozuje, že v době vzniku věcného břemene byl mezi oběma domy nezastavěný prostor, sloužící k obsluze hospodářských částí budov a tento prostor umožňoval průjezd nad oba domy. Se změnou využívání obou domů ale odpadla potřeba jejich vlastníků tento prostor využívat, proto došlo k zástavbě povinné stavební parcely tak, jak je v současnosti provedena. Došlo tedy k trvalým změnám, které způsobily zánik předmětného věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti; přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká (§151p odst. 2 ObčZ, viz též §135c odst. 5 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).
Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění (§151p odst. 2 ObčZ).
Obě citovaná ustanovení občanského zákoníku upravují důsledky změn (ať už poměrů či věcí, kterých se věcné břemeno týká), přičemž podle §151p odst. 2 ObčZ věcné břemeno v důsledku změn tam uvedených zaniká ze zákona, zatímco nastanou-li změny uvedené v
§151p odst. 2 ObčZ (a k takovým změnám patří i promlčení věcného břemene spolu se vznesenou námitkou promlčení), lze žádat soud, aby věcné břemeno zrušil. Ze srovnání obou ustanovení je zřejmé, že ne každá změna má za následek zánik věcného břemene ze zákona. Věcné břemeno zaniká, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti v případě, že jeho výkon je nadále pro trvalé změny (faktické nebo právní) nemožný. Je-li však výkon sice možný, ale neúčelný, případně došlo-li k jiné změně poměrů, která má za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud na návrh za náhradu věcné břemeno zrušit nebo omezit (v případě promlčeného práva lze zvážit s ohledem na §3 odst. 1 ObčZ odepření náhrady).
V dané věci žalobkyně, která nesla břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně toho, že nastaly takové změny, že výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni je nemožný, neprokázala, že by již nebylo možno právo chůze a jízdy vykonávat; opakovaně sice uvádí, že „došlo k zástavbě“ zatíženého pozemku, ale netvrdila a neprokázala, že by přes tento pozemek bylo nadále fyzicky nemožné procházet či projíždět. Přitom k těmto změnám nesmí dojít protiprávně, zejména povinný nesmí provést sám takové změny, které by nadále činily výkon práva oprávněného nemožným. Na existenci věcného břemene nemá vliv skutečnost, že je předmětný pozemek oplocený; kdyby totiž bylo možno věcné břemeno vykonávat (tedy kdyby nebylo promlčené), mohl by se oprávněný domáhat odstranění plotu, resp. vydání klíčů od brány. To, že soud prvního stupně konstatoval, že k určitým změnám došlo, avšak neuvedl k jakým, není vadou jeho rozhodnutí; je přece nepochybné, že za 100 let od zřízení služebnosti se panující i zatížená nemovitost nutně změnily, ovšem nejde-li o změny, které by měly za následek nemožnost výkonu práva, jsou nevýznamné a bylo by nadbytečné se jimi zabývat. Zrušení věcného břemene pro změnu poměrů pak nebylo předmětem řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalované takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu