ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3718.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3718/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně B. S. , bytem v H., zastoupené JUDr. Milanem Orságem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Žerotínova 1114, proti žalované Obci Hovězí , se sídlem v Hovězí 2, o uložení povinnosti nechat zaměřit pozemek a viditelně označit hranice pozemku, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 210/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2011, č. j. 8 Co 143/2011- 120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č. j. 9 C 210/2010-97, ve znění opravného usnesení ze dne 23. června 2011, č. j. 9 C 210/2010-125, zamítl žalobu, aby „soud uložil žalované Obci Hovězí povinnost pozemek nechat zaměřit a hranice viditelně označit,“ a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 8 Co 143/2011-120, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a uvedla, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 ( viz. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) – dále o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť povinnost, která by měla být žalované jako vlastnici předmětného pozemku uložena, nemá oporu v hmotném právu. Žalobkyně v dovolání uvedený právní názor nezpochybňuje, ale dovozuje, že povinnost by měla být žalované uložena z toho důvodu, že ona způsobila protiprávní stav – postavila cestu nejen na svém pozemku, ale i na pozemku žalobkyně. Podání žaloby na ochranu vlastnického práva by pro žalobkyni znamenalo značné náklady, neboť by musela svůj pozemek nechat zaměřit. Byla to žalovaná, kdo svůj pozemek před provedením stavby nezaměřil, a zasáhl do vlastnického práva žalobkyně; měla by proto také žalovaná snášet náklady na odstranění tohoto stavu.
Jestliže žalobkyně sama uznává, že povinnost, kterou by měl soud žalované uložit, nemá oporu v hmotném právu, jsou nadbytečné její další úvahy o tom, že i tak by mělo být žalobě vyhověno; není tu ustanovení hmotného práva, o které by bylo možno vyhovující rozsudek opřít. Jádrem problému je určení, kudy vede hranice pozemku. Touto otázkou se dovolací soud již zabýval, a nezbývá než opakovat, že musí být řešena žalobou na určení vlastnického práva. Vznikne-li mezi vlastníky sousedních nemovitostí spor o hranice pozemku či parcely, je třeba sporný pozemek (jeho část) vymezit geometrickým plánem; vlastnictví takto identifikovaného pozemku může být předmětem soudního řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, a judikaturu tam citovanou). Žalobkyně by se též mohla domáhat ochrany negatorní žalobou na zdržení se stavební činnosti na jejím pozemku, příp. žalobou podle §135c občanského zákoníku; uplatněný žalobní petit však nemá oporu ve hmotném právu a nebylo možno mu vyhovět.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou odvolacího soudu, řešící spory o průběhu hranice mezi pozemky, a dovolání není přípustné. Dovolání proti výroku proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není rovněž přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu