ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.374.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 374/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) Z. M., a B) Z. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. Š., a 2) A. Š., zastoupené žalovaným 1) jako obecným zmocněncem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 205/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2003, č. j. 18 Co 67/2003-494, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou 24. 6. 1997 u Okresního soudu v Tachově (dále „soud prvního stupně“) domáhali určení, že jsou jako manželé „vlastníky pozemkové parcely č. 104 – pastviny o výměře 151 m² v k. ú. K, obec P., okres T.“. Dále se domáhali, aby soud uložil žalovaným povinnost „vyklidit pozemkovou parcelu žalobkyně Z. M. č. 1596 - ostatní plochu, která je zapsána na listu vlastnictví č. 1148 pro k. ú. K., obec P. u Katastrálního úřadu v T., do 15 dnů od právní moci rozsudku“.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. března 2002, č. j. 3 C 205/97-409, zastavil „řízení o návrhu žalobců na vyklizení parcely č. 1596 v k. ú. K., která je ve vlastnictví žalobkyně č. 2“ a toto rozhodnutí nabylo právní moci 11. 5. 2002. Ohledně určení, že žalobci „jsou jako manželé vlastníky pozemkové parcely č. 104 - pastviny o výměře 151 m² v k. ú. K., obec P., okres T.“, pak rozsudkem ze dne 18. září 2002, č. j. 3 C 205/97-451, a to výrokem pod bodem I. rozhodl, že „návrh žalobců se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu čp. 16 se stavebními parcelami č. 11/1 a č. 11/2, a pozemkových parcel č. 107 a 108 v katastrálním území K., na základě kupní smlouvy uzavřené 11. 9. 1963 s Československým státem – Okresním národním výborem v T. Žalovaní se stali vlastníky sousedního domu čp. 17, posléze přečíslovaného na čp. 4, s příslušnými pozemky, mimo jiné i se sporným pozemkem - pastvinou č. 104, na základě kupní smlouvy z 9. 10. 1989. Přestože tento pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy z 11. 9. 1963, žalobci jej (podle jejich tvrzení) užívali v domnění, že jsou jeho vlastníky, neboť navazoval přímo na jejich dvůr. Soud dále vyšel ze zprávy Katastrálního úřadu v T. z 3. 9. 2002 z níž zjistil, že sporný pozemek evidovalo příslušné středisko Geodézie na bývalé vlastníky usedlosti čp. 17. Uzavřel, že žalobci vlastnické právo k němu nevydrželi, neboť nebyli v době před účinností novely občanského zákoníku (dále „ObčZ“), provedené zákonem č. 509/1991 Sb., jeho oprávněnými držiteli.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců (žalovaní podali odvolání toliko do výroku o nákladech řízení), rozsudkem ze dne 3. března 2003, č. j. 18 Co 67/2003-494, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a změnil jej ve výroku o náklech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a pokud jde o otázku vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku žalobci, ztotožnil se s jeho právním názorem. Podrobně se zabýval vývojem institutu vydržení vlastnického práva podle ObčZ ve znění platném v době rozhodné pro na daný případ, zejména ve světle jeho novelizace provedené zákonem č. 509/1991 Sb., a s odkazem na §130 a §134 ObčZ účinného po 1. 1. 1992, s přihlédnutím k provedeným důkazům, uzavřel, že žalobci vlastnické právo ke spornému pozemku nevydrželi. Tento závěr opřel též o zjištění, že k 1. 1. 1992 již žalobci museli vědět o tom, že drží cizí pozemek; tuto skutečnost opřel o výpovědi svědků F. P., J. S. a M. S.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Pokud jde o dovolací důvody, odkazují na §241a odst. 2 a 3 OSŘ, s tím, že jsou přesvědčeni, že předchozí řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a konečně, že vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pokud jde o vady řízení, namítají, že odvolací soud nereagoval na jejich požadavek zjistit skutečný stav věci. V průběhu řízení se totiž domáhali provedení šetření a ohledání na místě samém ke zjištění, že předmětná parcela přirozeně zapadá do areálu jejich zemědělské usedlosti, když bylo třeba zjistit vzájemnou polohu jednotlivých parcel, ale hlavně posoudit skutečné terénní poměry, a to zlom, který výrazně odděluje areály nemovitostí účastníků. Soud sice nařídil jednání na místě, ale neohledal skutečný stav, polohu drobných staveb, oplocení, terénní poměry. Na místě pouze vyslechl dva svědky, ale z příslušného protokolu si nelze učinit představu o místě samém, a to ani z geometrických podkladů, neboť ty neobsahují vrstevnice a stav terénu z nich nelze vyčíst. Ohledně namítaného nesprávného právního posouzení věci, to je ke stěžejní otázce, kterou je naplnění podmínek vydržení vlastnického práva, kterou odvolací soud řešil v napadeném rozsudku rozdílně, než jak ji řeší dovolací soud, dovolatelé uvádějí, že odvolací soud neposoudil správně okolnosti, z nichž nabyli přesvědčení, že sporná parcela je v jejich vlastnictví a že ji nabyli již při koupi svých nemovitostí v roce 1963. Ke svému přesvědčení totiž dospěli na základě řady skutečností, především ale na základě podrobné znalosti vlastnických a užívacích vztahů, které zde panovaly již od roku 1945. Až když soud druhého stupně naznačoval, že toto jejich přesvědčení se musí vztahovat k určité parcele, teprve v reakci na to reagovali uvedením konkrétních parcel. Vždy ale vnímali zemědělské usedlosti čp. 16 a čp. 17 jako celky, složené sice z více parcel, ale zasazené v terénu tak, že umožňovaly přirozené užívání jednotlivých usedlostí vlastníky. Dovolatelé nesouhlasí s tím, jak se jim odůvodněním napadeného rozsudku podsouvá, že by se domnívali, že parcela o výměře 151 m² je součástí parcely, mající v katastru výměru pouhých 124 m². Sporný prostor označený jako parcela č. 104 je ve skutečnosti organickou součástí zemědělské usedlosti žalobců a jeho výměra ve vztahu k celkové výměře usedlosti je nevýrazná. Nemohli tedy při zachování „náležité opatrnosti“ zjistit, že užívají pozemek o podstatně vyšší výměře. Jejich přesvědčení o vlastnických vztazích k usedlostem vyplývalo z toho, že rodiče žalobkyně původně přídělem získali zemědělskou usedlost, jejíž základ dnes vlastní žalovaný. Tato usedlost byla předmětem dědictví po matce žalobkyně a v pozůstalostním řízení žádná parcela č. 104 nefigurovala. Žalobci nemohli v žádném případě předpokládat, že by otec žalobkyně vlastnil pozemky ve větším rozsahu, než jak se staly předmětem dědického řízení. Dovolatelé konečně namítají, že odůvodnění napadeného rozsudku vychází ze svědeckých výpovědí J. S. a M. S., z nichž se dovozuje, že oprávněná držba žalobců netrvala ke dni účinnosti novely ObčZ, t. j. k 1. 1. 1992. Tyto výpovědi ale nejsou v souladu s ostatními důkazy. Žalobci trvají na tom, že se žalovaným jednali o případné směně pozemků až v roce 1995, kdy měla žalobkyně vyřízeny svoje restituční nároky. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní navrhují, aby dovolací soud vydal „rozsudek: Rozsudek odvolacího soudu se potvrzuje“. Předně poukazují na to, že soud prvního stupně žalobcům umožnil neomezenou lhůtu k odstranění vad řízení a namítají, že postup tohoto soudu při posuzování otázky osvobození žalobců od soudních poplatků je v hrubém rozporu s OSŘ. V dalším podrobně, veskrze negativně, reagují na argumentaci dovolatelů vztahující se k jednotlivým dovolacím důvodům. Uvádějí, že v otázce zaměření hranice v terénu žalobci klamali soudy a upozorňují na šetření prováděná v souvislosti s tím policejním orgánem.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v §241a odst. 2 a 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ ve znění novely č. 509/1991 Sb. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle §868 ObčZ , pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb., i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992, se však posuzují podle dosavadních předpisů. Vlastnické právo k pozemku podle ObčZ ve znění před novelou č. 509/19912 Sb., nebylo možno vydržet. Vlastnické právo k pozemku vydržením nabude osoba, která kdykoliv po 1. lednu 1992 splní podmínky vydržení, stanovené §134 ObčZ; při posuzování těchto podmínek je třeba přihlížet k době, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v držbě před 1. lednem 1992.
V dané věci žalobci požadovali určení vlastnického práva, které mohlo vzniknout nejdříve k 1. lednu 1992; proto bylo jeho vznik třeba posoudit podle občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb. Je třeba zabývat se otázkou, zda k 1. 1. 1992 splňovali podmínky vydržení, uvedené v §134 ObčZ, tedy zda byli k tomuto dni se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky věci a tudíž oprávněnými držiteli (§130 odst. 1 ObčZ). Odvolací soud vyšel z výpovědí J. S., M. S. a F. P., ze kterých se podává, že žalobci již před 1. 1. 1992 museli vědět o tom, že nejsou vlastníky sporné parcely. Dovolatelé sice namítají, že výpovědi svědků Š. a S. nejsou v souladu s ostatními důkazy, nic bližšího však neuvádějí a výslovně nezpochybňují zjištění učiněné z výpovědi svědka P. Podle konstantní judikatury může dovolací soud přezkoumávat hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení, jen je-li toto hodnocení zjevně nepřiměřené. Tak tomu v daném případě není, toto hodnocení je v rozporu pouze s tvrzením žalobců, což nemůže být důvodem k jeho zpochybnění. Proto dovolací soud vychází z toho, že k 1. 1. 1992 žalobci nebyli oprávněnými držiteli sporného pozemku a proto k němu nemohli nabýt vlastnické právo vydržením. Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobci mohli být oprávněnými držiteli sporného pozemku z hlediska porovnání výměr či situace v terénu; ani kladná odpověď na tuto otázku by totiž na výsledku řízení nic nezměnila.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu