ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3927.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3927/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. I. P. , a b) I. P. , zastoupených Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 10, proti žalovaným: 1) K. H. , a 2) Z. H. , zastoupeným Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, Kpt. Jaroše 3, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 331/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2010, č. j. 38 Co 265/2008-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Milana Poláka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. března 2004, č. j. 7 C 331/2002-154, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce A je vlastníkem a zemřelá manželka Z. P. byla ke dni 13. 4. 1998 vlastnicí rodinného domu č. p. 823 postaveného na pozemku parc. č. 869/13, zapsaného na LV č. 1710 pro k. ú. L.“, výrokem pod bodem II. zamítl „návrh žalobců, aby soud určil, že žalobce A je vlastníkem a zemřelá manželka Z. P. byla ke dni 13. 4. 1998 vlastnicí pozemku parc. č. 869/13, zastavěná plocha o výměře 169 m² a pozemku parc. č. 869/6, ostatn í plocha o výměře 670 m², zapsaných na LV 1710 pro k. ú. L.“, a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2010, č. j. 38 Co 265/2008-249, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že „se určuje, že rodinný dům č. p. 823, postavený na pozemku parc. č. 869/13, zapsaný na LV č. 1710 pro k. ú. L., byl ke dni 13. 4. 1998 v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce A/ Ing. P. P., r. č. 620602/1657 a jeho manželky Z. P., r. č. 625220/0570“ a výrokem pod bodem II. uložil žalovaným povinnost nahradit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů částkou 68.375,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]
Nevymezil-li účastník v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463).
V dané věcí dovolatelé právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, nevymezili. Podstata dovolání spočívá v polemice se skutkovým zjištěním, pro koho byla stavba pořízena a kdo byl stavebníkem. Dovolatelé polemizují s hodnocením důkazů a uplatňují tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., ke kterému nelze přihlédnout; dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení.
Nelze přisvědčit tvrzení, že soudy „nic nenamítaly“ proti tomu, že dovolatelé byli stavebníky; naopak rozsudky vycházejí ze zjištění, že stavebníky byli žalobce A) a jeho zemřelá manželka. Stavebníkem ve smyslu občanského práva totiž není ten, kdo se nějak podílí na stavebních pracích, ale ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1536).
Neobstojí ani námitka, že soudy nepostupovaly v souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001. Jeho právní věta totiž zní: „Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky“. Sami dovolatelé uvádějí, že existence dohody nevyšla najevo; bylo tedy na soudech v nalézacím řízení, aby na základě skutkových zjištění dospěly k závěru, zda mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen žalobce A) a jeho manželky. Tuto úvahu soudy řádně odůvodnily, není zjevně nepřiměřená a dovolací soud ji nemůže zpochybnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a úspěšní žalobci mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst.1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 6.500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 7.100,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu