ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3945.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3945/2018-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně KOVO – BOHDALOVICE, s. r. o. , IČO 61538752, se sídlem ve Velkých Hamrech, Bohdalovice 69, zastoupené JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Hrubá Horka 50, proti žalované M. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Darinou Čunderlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 23, o zřízení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 C 34/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2018, č. j. 29 Co 62/2018-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 15 C 34/2016-116, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala za náhradu zřízení služebnosti spočívající v právu užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalované, a to v rozsahu stavby č. p. XY, která se nachází na tomto pozemku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 29 Co 62/2018-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl, „aniž by vyřešil otázku hmotného práva a potažmo i práva procesního, přičemž při jejím řešení se odvolací soud řádně nevypořádal po právu právní otázkou meritorní povahy.“ Důvody dovolání vymezuje tak, že „uvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné zároveň s výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení věci.“ Žalobkyně odvolacímu soudu především vytýká, že v poměrech posuzované věci nerozhodl o zřízení jí požadované služebnosti, která je nezbytná pro pokračování v jejím podnikání. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu).
Pokud má být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).
Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V posuzované věci spatřuje dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud rozhodl, „aniž by vyřešil otázku hmotného práva a potažmo i práva procesního, přičemž při jejím řešení se odvolací soud řádně nevypořádal po právu právní otázkou meritorní povahy. “Dále uvádí, že „otázka hmotného práva nebyla odvolacím soudem správně zhodnocena, jak výše uvedeno, a to proto, že odvolací soud nezhodnotil po právu výjimečnost tohoto případu, kdy se jedná o zmírnění neúměrně přísné dikce zákona, o. z., kde rigidnost přísl. zák. ust. NOZ přesahuje v obecné rovině obdobné právo totalitních států“. Takto vymezená přípustnost dovolání neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. a ani z obsahu dovolání nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti uvedený v tomto ustanovení považuje žalobkyně za splněný. Obsahem dovolání je totiž pouhá polemika s právním posouzením provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné – odvolací soud měl rozhodnout o zřízení služebnosti požadované žalobkyní.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nevymezuje řádně v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit námitka žalobkyně o nesprávném poučení odvolacího soudu o dovolání (srov. §240 odst. 3 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu