ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4033.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 4033/2019-685
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Š. F. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti žalovanému M. S. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 61/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2018, č. j. 72 Co 258/2018-630, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 713,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalovaného JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění účastníků řízení („SJM“). Do vypořádání zahrnula pohledávku za rodiči žalovaného v celkové výši 5 000 000 Kč, které měly být ze SJM účastníků poskytnuty rodičům žalovaného postupně po částkách 4 200 000 Kč, 350 000 Kč a 450 000 Kč, a to na koupi pozemku st. par. č. XY, na kterém se nachází budova č. p. XY, v katastrálním území XY.
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 15. 12. 2017, č. j. 15 C 61/2010-554, vypořádal společné jmění účastníků řízení (výrok I.), rozhodl o vypořádacích podílech (výrok II.) a nákladech řízení (výrok III.).
Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovaný tyto finanční prostředky poskytl svým rodičům a že by tato částka jakožto pohledávka za rodiči žalovaného spadala do vypořádání.
Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 16. 11. 2018, č. j. 72 Co 258/2018-630, změnil rozsudek soudu prvního stupně co do výše vypořádacího podílu, který žalovaný musí uhradit žalobkyni (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v průběhu řízení „alternativně“ uvedla, že „stejný objem finančních prostředků“, tj. částka celkem 5 000 000 Kč „mohla být“ poskytnuta rodičům žalovaného na rekonstrukci nemovitosti (nikoliv tedy na její zakoupení). Toto nové (alternativní) tvrzení uvedla po uplynutí tříleté lhůty týkající se pohledávky ve výši 5 milionů Kč, nebylo proto možné (s odkazem na judikaturu dovolacího soudu) takovou pohledávku vypořádat.
Podle odvolacího soudu je pro zjištění skutkového stavu ohledně pohledávky rozhodující zjištění, zda účastníci řízení vůbec byli schopni takovou částku poskytnout; soud prvního stupně se s touto otázkou náležitě nevypořádal, byť jinak dospěl ke správnému skutkovému závěru. Žalobkyně měla prokázat, že účastníci řízení v roce 2005 disponovali částkou ve výši 4 200 000,- Kč; to však prokázáno nebylo, ačkoliv bylo zjištěno, že příjmy (ale i výdaje) účastníků byly v dané době nadstandardní. Odvolací soud přihlédl k částkám, které mohli účastníci v rozhodné době získat prodejem automobilů, a dospěl k závěru, že by pokud by uvedené částky poskytli, museli by za předchozí období vyjít v průměru z částky 18 170,- Kč měsíčně; tak tomu však vzhledem k jejich nadprůměrným výdajům nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a vymezuje ji následovně:
1) Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - od rozsudku ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3554/2008, a to při řešení otázky: „Zda lze do vypořádání společného jmění zahrnout toliko část navržené pohledávky k vypořádání.“
2) Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to: „Zda lze v případě majetkového práva (pohledávky) označené jako položky k vypořádání ze společného jmění zahrnout k vypořádání toliko dílčí část takových majetkových práv (pohledávek), které byly vynaloženy ze společných prostředků účastníků.”
3) Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009), a to při řešení otázky: „Zda může skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí znemožnit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru.“
4) Napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, „zda při prokázaném skutkovém stavu peněžních prostředků ve společném jmění, může být dostatečným podkladem k přijetí právně kvalifikačního závěru o existenci položky k vypořádání ze společného jmění, toliko úvaha soudu o výši měsíční částky spojené s běžným hospodařením v manželství.“
5) Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - od rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99 - při řešení otázky: „Zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění k úvaze, v jaké finanční výši se nacházely v roce 2005 finanční prostředky náležející do společného jmění účastníků, resp. pochybnosti odvolacího soudu k hospodaření účastníků s rozpočtem 18.200,- Kč měsíčně, nejsou v extrémním rozporu s ostatními provedenými důkazy, či zda nejsou v rozporu přímo s pravidly logického myšlení, jakož neodporují obecné zkušenosti (jsou zjevně nepřiměřené).“
6) Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4376/2016, při řešení otázky: „Zda musí být majetková hodnota označená k vypořádání jako pohledávka v konkrétní výši za konkrétní třetí osobou specifikována i právním titulem na základě kterého se zakládá.“
Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání argumentuje zejména tím, že žalobkyní vymezené důvody přípustnost dovolání nejsou relevantní, neboť napadený rozsudek na vymezených otázkách nezávisí a předložené dovolací důvody nejsou způsobilé, neboť výhrady dovolatelky směřují do skutkového stavu. Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o již zrušená ustanovení o. s. ř. a její argumentace spočívá jen v tvrzení nesprávného nebo neúplného zjištění skutkového stavu odvolacím soudem.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Především se uvádí, že poměrně rozsáhlé dovolání obsahuje řadu námitek, vycházejících ze staršího znění občanského soudního řádu, který dovolací řízení upravoval odlišně od současné úpravy, a dovolání obsahuje celou řadu výtek, které se často vzájemně překrývají; dovolací soud se zaměřil jen na tvrzení, o které žalobkyně opírá přípustnost dovolání. Není-li totiž dovolání z hlediska tvrzených důvodů přípustné, pak se nelze zabývat uplatněným dovolacím důvodem.
„Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných“ (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013).
Ke skutkovým námitkám, tvořícím převážný obsah dovolání (které se neúspěšně některé z nich snaží podat jako námitky právní), se uvádí: Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Ke skutkovému stavu, ze kterého vyšel odvolací soud, se uvádí: Odvolací soud se neodchýlil od zjištění soudu prvního stupně, že existence pohledávky za rodiči žalovaného nebyla prokázána; jen uvedl, že přes tento správný skutkový závěr důvody, které uvedl soud prvního stupně, „postrádají potřebnou srozumitelnost a přesvědčivost“. Poté provedl rozbor finanční situace účastníků v době, kdy měly být peníze poskytnuty, a dospěl ke skutkovému zjištění, že účastníci v roce 2005 částkou 4 200 000 Kč nedisponovali (a tudíž ji nemohli rodičům žalovaného poskytnout). Na toto zjištění navazuje právní závěr, že tvrzenou pohledávky nelze vypořádat. Odvolací soud tak vyšel ze zjištěného skutkového stavu, který hodnotil z hlediska norem upravujících vypořádání SJM.
K vypořádání pohledávek ve výši 350 000 Kč a 450 000 Kč.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že posuzoval otázku, zda účastníci byli vzhledem k jejich finančním poměrům schopni poskytnout rodičům žalovaného částku 5 000 000 Kč, a že dospěl k záporné odpovědi; přitom „celková pohledávka“ v uvedené výši se „skládala ze tří plnění“ (dílčích pohledávek) ve výši 4 200 000 Kč, 350 000 Kč a 450 000 Kč. Soud se měl tedy zabývat každou z těchto dílčích pohledávek zvlášť; pokud tak neučinil, postupoval podle názoru dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3554/2008, ve kterém se uvádí: „Uvedená pohledávka není ničím jiným než majetkovým právem - aktivem ve smyslu §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., jež se stala součástí společného jmění účastníků, jestliže alespoň část uvedených investic byla vynaložena ze společných prostředků účastníků, tj. ze zdrojů jejich společného jmění“. O to však v této věci nejde – citované rozhodnutí jen deklaruje, že pokud byla alespoň část prostředků na pořízení určité majetkové hodnoty vynaložena ze společného jmění, je i tato hodnota jeho součástí.
Pro případ, že by uvedený rozpor s judikaturou nebyl dán, a to není, dovolatelka tvrdí, že otázka, zda lze do vypořádání zahrnout jen část pohledávky, nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena. I toto vymezení přípustnosti je nepřesné – pokud byly poskytnuty tři půjčky celkem ve výši 5 000 000 Kč, nejde tu o tři části jedné pohledávky, ale o tři pohledávky, jejichž osud je samostatný.
Problém je však v tomto: Odvolací soud považoval odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, že se poskytnutí uvedených částek nepodařilo prokázat, za málo srozumitelné a nepřesvědčivé, nicméně se samotným závěrem o neprokázání plnění v odpovídající výši souhlasil. Zvážil, že majetkové poměry účastníků neumožňovaly poskytnout rodičům žalovaného půjčku ve výši 4 200 000 Kč. Žalobkyně však tvrdila, že půjčka byla poskytnuta na třikrát, a to ve výši 4 200 000 Kč, 350 000 Kč a 450 000 Kč; později změnila právní kvalifikaci této pohledávky jako plnění za jiného, tedy na bezdůvodné obohacení. Tyto částky měly být údajně v hotovosti vybrány z bezpečnostní schránky u banky ve dnech 26. 5. 2005, 15. 6. 2006 a 15. 11. 2006 (viz str. 12 rozsudku soudu prvního stupně nahoře), tedy s časovým odstupem.
Soud prvního stupně podrobně zhodnotil provedené důkazy k těmto pohledávkám (str. 6 a násl. rozsudku) a uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by účastníci rodičům žalovaného tyto částky poskytly; k tomu dovolací soud dodává, že ze spisu je zřejmé, že žalobkyně se ocitla v důkazní nouzi; žalovaného důkazní břemeno o tom, že částka poskytnuta nebyla, netížilo.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že nebylo prokázáno, že by ze společného jmění účastníků byla poskytnuta rodičům žalovaného částka odpovídající tvrzením žalobkyně.
Odvolací soud k této otázce uvedl: „Odvolací soud rovněž sdílí závěr soudu prvního stupně, že údajnou pohledávku účastníků za rodiči žalovaného z titulu půjčky určené na nákup jejich nemovitostí ve výši 5 000 000 Kč, kterou v řízení žalobkyně včas označila, nebylo možné do navrženého vypořádání zahrnout. (Poznámka dovolacího soudu – zjevně se tím míní, že existence tvrzeného plnění nebyla prokázána.) V této souvislosti odvolací soud považuje za nutné připomenout, že ve svém předchozím kasačním rozhodnutí zdůraznil, že řešení otázky existence zmíněné pohledávky je nutné založit na širším základě, tedy v prvé řadě vypořádat se s tím, zda účastníci řízení vůbec byli schopni ze svých společných prostředků zmíněnou částku rodičům žalovaného poskytnout. Žalobkyni lze přitom přisvědčit v názoru, že se soud prvního stupně s touto otázkou náležitým způsobem nevypořádal. Důvody, které v této souvislosti uvedl na podporu svého závěru o neprokázání zmíněné pohledávky, skutečně postrádají potřebnou srozumitelnost a přesvědčivost. Nicméně závěr jako takový je správný“.
Odvolací soud tedy převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně poskytnutí částek v celkové výši 5 000 000 Kč neprokázala. Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, proč měl za to, že závěry soudu prvního stupně postrádají „potřebnou srozumitelnost a přesvědčivost“; bylo totiž na žalobkyni, aby poskytnutí této částky, resp. dílčích částek, ze kterých se skládala, prokázala, a to se jí nepovedlo. Dovolací soud poznamenává, že i kdyby bylo prokázáno, že poměry účastníků umožňovaly tvrzenou půjčku, resp., některou z tvrzených půjček, poskytnout, nebyl by to přímý ani dostatečný nepřímý důkaz, že ji také poskytli. Zjištění, že účastníci neměli na poskytnutí sporných částek dostatek prostředků, sice odůvodňuje závěr o tom, že je poskytnout nemohli, ovšem opačné zjištění by ještě samo o sobě nevedlo k vyhovění požadavku žalobkyně. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že prostředky poskytnuty byly, tu leží na žalobkyni.
I když se tedy odvolací soud zabýval majetkovými poměry účastníků jen v tom ohledu, zda bylo v majetkových možnostech manželů poskytnout částku 4 200 000 Kč, nemění to nic na skutkovém zjištění, že poskytnutí tvrzených částek žalobkyně neprokázala. I když se dovolatelka snaží s této zjevně skutkové otázky učinit problém právní, ve skutečnosti polemizuje v dovolacím řízení nepřípustně se skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení. Taková polemika nemůže založit přípustnost dovolání.
K identifikaci pohledávky uplatněné k vypořádání:
Dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4376/2016) při řešení otázky: „Zda musí být majetková hodnota označená k vypořádání jako pohledávka v konkrétní výši za konkrétní třetí osobou specifikována i právním titulem na základě kterého se zakládá.“
Jde o tyto skutečnosti: Žalobkyně tvrdila, že rodičům žalovaného byla ze SJM poskytnuta částka (resp. částky) ve výši celkem 5 000 000 Kč, a to na koupi domu. Později v řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že šlo o prostředky vynaložené na „koupi, příp. rekonstrukci nemovitosti v XY“. Soud prvního stupně uvedl, že se nezabýval tvrzeními ohledně rekonstrukce sporné nemovitosti proto, že nemá za prokázané „základní tvrzení ze strany žalobkyně“, tedy že by rodičům žalovaného byla poskytnuta nějaká částka ze SJM účastníků. Odvolací soud však opřel skutečnost, že tímto novým tvrzením se nebylo možno zabývat proto, že pohledávka z rekonstrukce byla uplatněna až po třech letech od zániku SJM.
Identifikací pohledávky se Nejvyšší soud zabýval v souvislosti s postoupením pohledávky, a to v rozsudku ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, jehož závěry lze přiměřeně použít i pro identifikaci pohledávky v řízení o vypořádání SJM. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Nezbytné obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky tvoří kromě označení účastníků (postupitele a postupníka) identifikace postupované pohledávky, která musí obsahovat označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Identifikaci je možné provést i uvedením právní skutečnosti, z níž postupovaná pohledávka vznikla.
Určí-li však účastníci ve smlouvě o postoupení pohledávky pohledávku jinými údaji a tato identifikace je z pohledu požadavku na určitost postupované pohledávky dostatečná, není nutné právní důvod vzniku postupované pohledávky v předmětné smlouvě uvádět“.
Pro individualizaci pohledávky není v zásadě podstatné, jak byly poskytnutí prostředky vynaloženy, ale právní důvod a skutkové okolnosti vzniku pohledávky. To, jak byly peníze vynaloženy, by mohlo být pro identifikaci významné jen, pokud by způsob užití byl označen již ve smlouvě pohledávku zakládající.
I zde však platí, že žalobkyně poskytnutí uvedených částek neprokázala, pak ovšem bylo nadbytečné zabývat se včasností uplatnění tvrzeného vnosu, bez ohledu na to, o jaké skutečnosti by se opíral. Úvaha odvolacího soudu o opožděném uplatnění tvrzené pohledávky byla za této situace nadbytečná a napadené rozhodnutí, vycházející z toho, že poskytnutí sporných částek nebylo prokázáno, by obstálo i bez ní. Proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
K ostatním námitkám skutkové povahy:
Žalobkyně dále tvrdí, že v této souvislosti odvolací soud „aplikoval právní normu při absenci (relevantní části) skutkového stavu, kdy skutkový stav nebyl v jeho rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn“. Jde o to, že odvolací soud konstatoval, že příjmy účastníků za dobu trvání manželství činily 7 196 352 Kč; od této částky pak odečetl náklady na pořízení vozidel mimo jiné zn. XY, XY a XY, a také tvrzenou půjčku ve výši 4 200 000 Kč, a konstatoval, že pokud by půjčka takto byla poskytnuta, museli by účastníci vystačit v průměru s částkou 18 170 Kč. Tak tomu však nebylo, protože mezi nimi nebylo sporu o tom, že měli nadstandardní výdaje. Nicméně odvolací soud neučinil skutkové zjištění ohledně ceny, za kterou účastníci tyto vozy prodali, a od celkových příjmů účastníků odečetl částky, za které je účastníci pořídili, a uvedl, že, pokud šlo o částky získané prodejem, „logicky se jedná o částky nižší, než za které byla vozidla předtím pořizována“. Jinak řečeno: Odvolací soud má za to, že i kdyby byla vozidla zakoupena za (nižší) cenu, za kterou byla později prodána, nedostačovaly by při poskytnutí půjčky ve výši 4 200 000 Kč k provozu domácnosti účastníků jejich příjmy; přitom byla prodejní cena ojetých vozidel „logicky“ nižší, než byla cena, za kterou ji účastníci koupili.
Dovolatelka patrně vytýká, že odvolací soud neuvedl, o jaké částky se mělo jednat. Odvolací soud však – i když to výslovně neuvedl – vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně ohledně ceny, za kterou byla vozidla prodána (str. 11 rozsudku uprostřed) a pokud jde o vůz zn. XY, vyšel z vlastního skutkového zjištění (bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Poté vzal za základ částky, za které byla vozidla prodána s tím, že je skutečností obecně známou (§121 o. s. ř., odvolací soud to zjevně vyjádřil slovem „logicky“), že cena vozidel v čase klesá. Opět řečeno jinak: Odvolací soud vyšel z toho, že i kdyby účastníci koupili vozidla za cenu, za kterou je později prodali, což je nepravděpodobné a kupní cena byla zřejmě vyšší, ani potom by jim jejich příjmy po poskytnutí půjčky nestačily.
I když by přesvědčivosti odůvodnění prospěl odkaz na to, odkud odvolací soud uvedené údaje čerpal, nelze učinit závěr, že právní závěr učinil bez potřebného skutkového zjištění; dovolatelka tak ve skutečnosti nepřípustně napadá hodnocení důkazů, resp. tvrdí, že rozhodnutí spočívá na skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání a nezakládá ani způsobilý dovolací důvod. Ostatně i zde platí to, co bylo řečeno výše; ani pokud by uvedené úvahy nebyly správné a majetkové poměry účastníků by poskytnutí peněz umožňovaly, nebyl by to důkaz o tom, že také poskytnuty byly.
To se týká i dalších námitek; dovolatelka tvrdí, že „spatřuje nesprávnost právního posouzení v tom, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu v provedeném dokazování“, a proto soud nesprávně hodnotil důkazy. Protože je nespokojena se skutkovým závěrem ohledně toho, zda byla tvrzená půjčka poskytnuta, odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení důkazů; nicméně skutkový závěr odvolacího soudu ohledně majetkových poměrů účastníků byl učiněn na základě přiměřeného a logického hodnocení majetkových poměrů účastníků a není tu nic, co by nasvědčovalo svévoli při hodnocení důkazů či extrémnímu rozporu s provedenými důkazy.
K významu zjištění majetkových poměrů manželů pro posouzení, zda mohli poskytnout finanční plnění dalším osobám:
Dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky: „Zda při prokázaném skutkovém stavu peněžních prostředků ve společném jmění, může být dostatečným podkladem k přijetí právně kvalifikačního závěru o existenci položky k vypořádání ze společného jmění, toliko úvaha soudu o výši měsíční částky spojené s běžným hospodařením v manželství“.
K tomu dovolací soud uvádí : Nejde o otázku hmotného práva, ale o hodnocení důkazů a skutkový závěr z něj vyplývající; takto položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání a nenaplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Lze jen zopakovat to, co bylo řečeno výše s tím, že „dostatečným podkladem k přijetí právně kvalifikačního závěru o existenci položky k vypořádání ze společného jmění toliko úvaha soudu o výši měsíční částky spojené s běžným hospodařením v manželství“ být nemůže, stejně jako nemůže být „dostatečným podkladem“ zjištění, že majetkové poměry poskytnutí peněz umožňovaly. K takovému závěru by bylo třeba i dalších důkazů a zjištění, které však žalobkyni, zatížené důkazním břemenem, nesvědčí.
Ke tvrzenému rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1546/99 a sp. zn. 25 Cdo 205/2013.
Podle dovolatelky též napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99) při řešení otázky: „Zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění k úvaze, v jaké finanční výši se nacházely v roce 2005 finanční prostředky náležející do společného jmění účastníků, resp. pochybnosti odvolacího soudu k hospodaření účastníků s rozpočtem 18.200,- Kč měsíčně, nejsou v extrémním rozporu s ostatními provedenými důkazy, či zda nejsou v rozporu přímo s pravidly logického myšlení, jakož neodporují obecné zkušenosti (jsou zjevně nepřiměřené). V souvislosti se skutkovými námitkami odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013.
K tomu se uvádí: Uvedená rozhodnutí vycházela ze starší právní úpravy, zakládající dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 1. 1. 2013). Takový dovolací důvod účinná úprava nezná, a právní věty, na které žalobkyně odkazuje, jsou nyní nevýznamné. Již jen na okraj se uvádí, že ani v dovolání žalobkyně neuvádí nic, co by popíralo závěr odvolacího soudu o majetkových poměrech účastníků, jak je zjistil odvolací soud.
K námitce, že odvolací soud nezopakoval výslech svědka V. H., resp. jej pominul:
Soud prvního stupně z výslechu tohoto svědka, který uvedl skutečnosti potencionálně svědčící žalobkyni, neučinil žádné skutkové zjištění; jen poukázal na jeho špatný zdravotní stav a na to, že je omezený ve svéprávnosti (str. 7 rozsudku). Jeho výpověď nijak nehodnotil, a ačkoliv se z kontextu rozhodnutí podává možnost, že vzhledem k jeho duševnímu stavu nepovažoval jím sdělené údaje za relevantní, výslovně tento závěr chybí. Přesto, že žalovaná v odvolání na tuto výpověď a – podle jejího tvrzení – skutková zjištění z ní vyplývající upozornila, odvolací soud tuto skutečnost pominul; může jít však nanejvýš o vadu řízení. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak (z jiného důvodu, uvedeného v §237 o. s. ř.) přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.)
K zachycení průběhu jednání před odvolacím soudem:
Dovolatelka konečně tvrdí, že „se jí nepodařilo zajistit“ zvukový záznam o jednáních před odvolacím soudem, a tak nemohla ověřit správnost postupu odvolacího soudu; zpochybňuje, že byl zvukový záznam vůbec pořízen. Dovolací soud zajistil ve smyslu §40 odst. 3 o. s. ř. přepis záznamu, který je nyní součástí spisu; z toho, že přepis byl, byť později, pořízen, je zřejmé, že zvukový záznam pořízen byl. Ani tato výtka nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.; i zde by mohlo jít jen o vadu řízení, ke které by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům:
Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu