ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4039.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 4039/2019-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Malantou, LL. M., advokátem se sídlem v Brně, Wurmova 601/16, proti žalované A. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 407/18, o určení práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 292/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2019, č. j. 15 Co 18/2019-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 8. 2018, č. j. 20 C 292/2016-115, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně má právo žádat po žalované vstup do bytu v I. nadzemním podlaží domu XY, který je v užívání žalované na základě výzvy žalobkyně (písemné, připevněné na vstupní dveře užívaného bytu) za účelem potřeby ověření technického stavu jí užívaného bytu“, a to v doprovodu označených osob (řemeslníků a techniků). Dále zamítl žalobu na zdržení se provádění stavebních nebo jiných řemeslných prací v označeném bytě nad rámec běžných oprav bez vědomí žalobkyně. Zastavil řízení „ohledně uložení povinnosti žalované řádně platit zálohu na SIPO a dohodnutou kompenzaci za užívání bytu v dané nemovitosti, a to pravidelně měsíčně k 1. kalendářnímu dni v běžném měsíci“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně – jímž nebyl napaden výrok soudu prvního stupně o zastavení části řízení a nabyl tak samostatně právní moci – Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 15 Co 18/2019-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má právo žádat vstup do označeného bytu za účelem ověření jeho technického stavu, a to v doprovodu označených osob, a dále zamítl žalobu na určení, že se žalovaná má zdržet provádění stavebních nebo jiných řemeslných prací v označeném bytě nad rámec běžných oprav bez vědomí a souhlasu žalobkyně. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení a namítá, že je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu. Má za to, že prostřednictvím určovací žaloby lze v projednávané věci mezi účastnicemi vytvořit pevný právní rámec, a předejít tak případným dalším žalobám na plnění. Určovací žaloba je zde proto přípustná i přesto, že je možná žaloba na splnění povinnosti. Zdůrazňuje, že vztahy mezi účastnicemi jsou problémové, chování žalované nese znaky úmyslu škodit žalobkyni, a nelze je vyřešit jednou žalobou na plnění; byla-li by jedna problémová záležitost soudně dořešena, vznikl by vzápětí problém nový. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že soud je oprávněn zabývat se meritem sporu pouze v případě, kdy dojde k závěru, že na určovací žalobě má žalující strana naléhavý právní zájem. Jestliže v projednávané věci soud prvního stupně přistoupil k posouzení merita sporu, musel mít za to, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Dospěl-li však odvolací soud k závěru opačnému, tedy že naléhavý právní zájem není dán, měl přistoupit ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku věcné legitimace. Soudům obou stupňů dále vytýká „ledabylý přístup“ k projednávané věci a nedostatky odůvodnění jejich rozhodnutí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání – mimo přípis její zástupkyně k dovolání sepsanému žalobkyní bez splnění podmínky §241 o. s. ř. – nevyjádřila.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudí řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Ve věci jde o spor spoluvlastnic domu ohledně užívání a správy bytové jednotky v domě se nacházející (spor o vstup do bytu a provádění jeho oprav a jiných stavebních prací). Třetí spoluvlastník domu R. S. se řízení neúčastní.
Z obsahu odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud zamítl žalobu ze dvou na sobě nezávislých důvodů:
1) žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř.;
2) v projednávané věci je dán nedostatek věcné legitimace spočívající v absenci třetího spoluvlastníka předmětné nemovitosti R. S. v řízení.
Dovolatelka náležitě vymezeným dovolacím důvodem napadá pouze závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ve vztahu k závěru o nedostatku věcné legitimace neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva; vyjadřuje pouze nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Navíc dovolání v této části neobsahuje ani řádné vymezení přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.). Tento závěr, který sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, proto nemůže být podroben dovolacímu přezkumu.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 927/2012). V takovém případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 634/2013, nebo ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018).
Jelikož žalobkyně v dovolání řádným způsobem nezpochybnila závěr odvolacího soudu o nedostatku legitimace, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovoláním nebylo napadeno řešení právní otázky, které je samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby. Dovolacími námitkami týkajícími se správnosti posouzení otázky (ne)existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§80 o. s. ř.) se proto dovolací soud nezabýval, neboť jejich posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Nad rámec uvedeného dovolací soud obecně poznamenává následující:
Návrh, aby soud určil, který ze spoluvlastníků a v jakém rozsahu bude společnou věc užívat či jinak spravovat, není žalobou na určení podle §80 o. s. ř. (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, jimiž dovolatelka nalézacím soudům vytýká nedostatky odůvodnění jejich rozhodnutí. Dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku, pouze uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Navíc ani v této části neobsahuje dovolání řádné vymezení přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k obsahu dovolatelkou sepsaného dovolání ze dne 12. 6. 2019 (č. l. 154) nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky stanovená v §241 o. s. ř. (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu