ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4146.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4146/2018-369
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, proti žalované L. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Kvapilem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 21, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 14/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 16 Co 422/2017-334, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2018, č. j. 16 Co 422/2017-340, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení
13 552,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce Mgr. Petra Kvapila.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal vypořádání společného jmění manželů („SJM“). Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 19. 6. 2017, č. j. 18 C 14/2011-290, přikázal do vlastnictví žalobce a žalované movité věci ze zaniklého SJM tam specifikované. Ve výroku II. bod b) přikázal žalované závazek vůči D. J. ve výši 1 200 000,- Kč. Uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vyrovnávací podíl ve výši 840 300,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení, svědečném a znalečném (výroky IV. – VI.).
Městský soud v Praze („odvolací soud”) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 16 Co 422/2017-334, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2018, č. j. 16 Co 422/2017-340, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. bodu b) tak, že žalobci přikázal závazek vůči D. J. ve výši 850 000,- Kč a žalované závazek ve výši 350 000,- Kč; jinak rozsudek ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I.). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované vyrovnávací podíl ve výši 1 700,- Kč. Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel”) dovolání; navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky nalézacích soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Jediným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení nebo nesprávné vymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání. Tak je tomu i v této věci.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že „na základě“ usnesení Nejvyššího soudu vydaného v této věci pod č. j. 22 Cdo 4007/2014-127 „lze dojít k závěru o existenci lichevní smlouvy; dále tvrdí, že odvolací soud se odchýlil „od ustanovené judikatury Ústavního soudu“, kterou neuvádí; rovněž, bez bližšího odůvodnění, tvrdí, že mu „nebyla poskytnuta ochrana ve smyslu čl. 36 LPS a nebyla zachována rovnost účastníků“ (čl. 37 odst. 3 LPS). Těmito námitkami se pro nedostatek jejich bližší specifikace ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. nebylo možno zabývat.
Rozhodnutí odvolacího soudu se nijak neodchýlilo od poznámky vyslovené nad rámec dovolacího přezkumu (tzv. poznámka obiter dicta, která není pro odvolací soud závazná), ve které dovolací soud uvedl, že závěr o tom, že dohoda o zúžení společného jmění účastníků je platná, je předčasný, a upozornil na možnost posouzení smlouvy o zúžení SJM jak smlouvy lichevní. Tvrzení dovolatele v tomto směru je tak obecné, že nevytváří možný základ pro dovolací přezkum. Nicméně lze dodat, že soudy se v dalším řízení možností, že vůle žalobce se vytvářela pod vlivem duševní poruchy a že mohlo jít o lichevní smlouvu, řádně zabývaly; odvolací soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že by v době uzavření smlouvy byl jeho zdravotní stav takový, že by ovlivňoval jeho vůli, tedy že by měl vážné zdravotní problémy, že by užíval ve zvýšené míře antidepresiva či sedativa; uvedl, že v rozhodné době vykonával náročnou práci manažera a netvrdil, že by při výkonu funkce, kdy musel „odolávat zvýšenému tlaku a operativně se rozhodovat, se jeho nemoc nějak projevovala. Byl též jasně zjištěn motiv, který dovolatel ostatně uvedl sám na č. l. 55v.; šlo o to, aby v případě jeho smrti dědictví nenabyly jeho děti, se kterými se od jejich 7 let až do roku 2008 (kdy jim bylo okolo 30 let) nestýkal. Za takto zjištěného skutkového stavu již bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalovaná o zdravotním stavu žalobce věděla
– tento stav v době uzavření dohody o zúžení SJM její platné uzavření nevylučoval.
Ani tvrzení o „extrémním rozporu“ mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání, a navíc tu ani takový rozpor není. Odvolací soud uvedl, že nebylo prokázáno, že by manželka dovolatele věděla něco o jeho „psychastenické poruše“, diagnostifikované až v roce 2011, tedy nikoliv, že by nic nevěděla o jeho zdravotním stavu. Jistě, manželka jej v roce 2005, kdy byl hospitalizován, v nemocnici navštěvovala (tvrdila, že podle sdělení lékařů „se nejednalo o mozkovou příhodu, ale měl bloklou krční páteř“). Z propouštěcí zprávy neplynulo, že by zdravotní stav žalobce byl dlouhodobě vážný; ostatně k podpisu dohody o zúžení SJM došlo až dva roky poté, v roce 2007 (viz str. 8 a 9 rozsudku odvolacího soudu). Ani to, že v roce 2011 uvedenou poruchu v souvislosti s trestním řízením určil znalec, ještě nezakládá nezpůsobilost uzavřít dohodu v roce 2007.
K platební povinnosti: Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 1 700 Kč; v této části není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
– viz k tomu též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013]. Žalobci byla přikázána polovina společného dluhu vůči synovi žalované ve výši 850 000 Kč, nebyla mu však ohledně této částky uložena platební povinnost; pokud by jej syn žalované proti němu uplatnil, mohl by promlčení namítat. Není tu ostatně ani nepřímo uvedeno nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu