ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4348.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4348/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. R., a 2) M. Š., oběma zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 59/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 18. června 2009, č. j. 12 Co 893/2006-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny nahradit společně a nerozdílně žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 2. května 2006, č. j. 14 C 59/2006-113, rozhodl pod bodem I., že „zrušuje podílové spoluvlastnictví žalobce P. S., trvale bytem M. 764/3, L., žalované 1) J. R., trvale bytem T. D. 96, L., a žalované 2) M. Š., trvale bytem H. 693/52, L., k nemovitostem zapsaným na LV číslo 458 pro katastrální území L., obec L., okres O., u Katastrálního úřadu pro O. k., katastrální pracoviště O., tj. objektu bydlení č. p. 693, L., stojícím na pozemku p. č. st. 40, pozemku p. č. st. 40, zast. pl. a nádvoří“. Pod bodem II. rozhodl, že „nemovitosti uvedené pod bodem I. tohoto rozhodnutí přikazuje do výlučného vlastnictví žalobce P. S., trvale bytem M. 764/3, L.“. Pod body III. a IV. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů každé částku 212.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Pod bodem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc („odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 21. května 2007, č. j. 12 Co 893/2006-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. 22 Cdo 4272/2007-298, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 18. června 2009, č. j. 12 Co 893/2006-327, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovaným zaplatit společně
a nerozdílně žalobci náklady řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
V dané věci již dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, publikovaným v Soudních rozhledech č. 7/2009, jehož právní závěry lze shrnout takto: 1. Rozsudek pro uznání lze vydat i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. 2. Usnesení (výzvu k vyjádření) podle §114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, že žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu ve výzvě k vyjádření a v následném vydání rozsudku pro uznání. Z pohledu žalobních tvrzení je dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností, které činí žalobu projednatelnou. 3. Odvolání proti rozsudku pro uznání založené na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné. Důkazní návrhy, nabízené v odvolacím řízení soudu k prokázání skutečnosti, že uznaný nárok ve skutečnosti není dán, jsou bezcenné. 4. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít (bez dalšího) z fikce uznání nároku. 5. Neuvedení doložky „Za správnost vyhotovení“ ve stejnopisu rozhodnutí je jen formální vadou rozhodnutí, která nemá právní důsledky.
Ve zmíněném rozsudku se dovolací soud zabýval otázkou, zda v dané věci bylo možno vydat rozsudek pro uznání a konstatoval, že tomu tak bylo; tímto právním názorem byl odvolací soud vázán (§243d odst. 1, §226 o. s. ř.). Dovolatelky nyní opět zpochybňují možnost vydat rozsudek pro uznání, a to tak, že klade otázky, které toto obecné pravidlo vztahují na konkrétní okolnosti daného případu. Dovolací soud však opětovně připomíná, že zákon na procesní prodlení žalovaného ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. váže fikci uznání nároku; proto musí soud postupovat stejně, jako kdyby účastníci projevili ohledně vypořádání shodnou vůli, jejíž obsah by byl totožný s žalobním návrhem. Kdyby takovou vůli měli, okolnosti uváděné dovolatelkami by nemohly znemožnit požadovaný způsob vypořádání. Proto nic nebránilo vydání tohoto rozhodnutí; rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s citovaným judikátem dovolacího soudu.
V části, ve které dovolání polemizuje ze zjištěním, že nebylo prokázáno, že by právní zástupce dovolatelek měl ke zmeškání omluvitelné důvody, jde o uplatnění skutkových námitek, které nemohou založit zásadní právní význam rozhodnutí; proto ani zde není dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224
odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokátky za jeho zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §4 odst. 1 a 2 písm. a), §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 10.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.257,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, je žalobce oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu