ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4378.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4378/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně KUKBURG HOLDING a. s., se sídlem ve Vonoklasech, Lesní 100, identifikační číslo osoby 63079534, zastoupené JUDr. Pavlem Randlem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované obci Vonoklasy se sídlem ve Vonoklasech, Na návsi 4, identifikační číslo osoby 00241822, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Slavíkova 1568/23, o určení vlastnictví a o zaplacení 1,039.500,- Kč, vedené u Okresního soudu pro Prahu – západ pod sp. zn. 14 C 136/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2010, č. j. 28 Co 223/2010-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Ondřeje Tošnera.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.).
Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. února 2010, č. j. 4 C 136/2009-85, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku č. parc. 243 společně s jeho součástmi, stavbami – stavebními díly – hnojným platem a jímkou, to vše na pozemcích uvedených ve zjednodušené evidenci PK č. parc. 364/1 a 363 v katastrálním území V., zapsaných na LV u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – západ“ (výrok I. rozsudku), dále zamítl žalobu, aby „žalované bylo uloženo vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení 1,039.500,- Kč“, (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. rozsudku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. července 2010, č. j. 28 Co 223/2010-132, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku III. ohledně výše nákladů řízení a ve výrocích I., II., zbývající části výroku III. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozsudek považuje za rozhodnutí zásadního významu, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky, zda hnojné plato a jímka jsou součástí pozemku žalobkyně nebo samostatnou věcí, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 737/2002.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolací soud opětovně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může přezkoumávat úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (viz např. rozsudek ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 574).
Soudy v nalézacím řízení posoudily věc v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ve kterém se uvádí: „V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“. Z uvedeného právního názoru je zřejmé, že posouzení toho, zda hnojné plato a jímka tvoří v daném případě samostatný objekt právních vztahů nebo součást pozemku záleží na individuálním posouzení konkrétní věci a je tu (též v důsledku nejasné právní úpravy a opuštění zásady „superficies solo cedit“) široký prostor pro uvážení soudu. Při tomto posouzení se úvahy soudů v dané věci nevymykají z hledisek vytýčených ve shora uvedeném rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozhodnutí, které vyšlo z toho, že silážní žlab a zpevněná plocha jsou součástí pozemku; nicméně v rozhodnutí též uvedl, že řešení této otázky je vždy v zásadě na úvaze soudu vycházející z individuálních okolností. O rozpor s tímto rozhodnutím by tak mohlo jít jen v případě, že by šlo o stejné stavby; to však dovolatel netvrdí. Za situace, kdy se podle zjištění soudů v nalézacím řízení konstrukce plata skládá z osmi vrstev a má tloušťku 665 mm, konstrukce jímky se skládá z pěti vrstev o celkové tloušťce 375 mm a lze rozlišit, kde začíná hnojné plato, jímka a pozemek, není úvaha o tom, že jde o samostatnou stavbu, zjevně nepřiměřená.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §3 odst. 1 bodu 5., §5 písm. b), §10 odst. 3, §17 písm. b), §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 10.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 10.300,- Kč. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 2.600,- Kč, celkem tedy činí 12.900,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu