ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.442.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 442/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalované E. Ž., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 579/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2003, č. j. 8 Co 715/2003-209, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2003, č. j. 8 Co 715/2003-209, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. listopadu 2002, č. j. 6 C 579/97-184, tak, že se zamítá „návrh na určení, že pozemková parcela č. 35/11 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 12 m2 v k. ú. S. oddělená geometrickým plánem č. 755-64/2001 ze dne 9. 4. 2001 potvrzeným Katastrálním úřadem v P. dne 11. 4. 2001 pod č. j. 277/2001 od ostatní plochy – manipulační plochy parc. č. 35/5 v k. ú. S., zapsané v katastru nemovitostí pro obec S. na LV č. 231 je ve vlastnictví žalobce“, se zrušuje a věc se v této části vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem níže uvedené pozemkové parcely, kterou jeho právní předchůdce v roce 1930 koupil od právní předchůdkyně žalované smlouvou, která nebyla intabulována. Pozemek, který jeho právní předchůdce oplotil, byl užíván jako cesta k jeho zámečnické dílně do doby, než žalovaná požádala v devadesátých letech 20. století stavební úřad o vydání stavební povolení v souvislosti s oplocením její parcely včetně sporného pozemku. Ten v rozsahu vytýčeném podle nově zaměřené hranice žalovaná pokládá za svoje vlastnictví. Žalobce v rámci stavebního řízení uplatnil námitku vydržení vlastnictví předmětného pozemku a stavební úřad jej s touto námitkou odkázal na soud.
Okresní soud v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2002, č. j. 6 C 579/97-184, určil, „že pozemková parcela č. 35/11 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 12 m2 v k. ú. S. oddělená geometrickým plánem č. 755-64/2001 ze dne 9. 4. 2001, který je součástí tohoto rozsudku, potvrzeným Katastrálním úřadem v P. dne 11. 4. 2001 po č. j. 277/2001 od ostatní plochy – manipulační plochy parcelní č. 35/5 v k. ú. S., zapsané v katastru nemovitostí pro obec S. na LV č. 231 je ve vlastnictví žalobce“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce – jeho dědeček, koupil předmětný pozemek od právní předchůdkyně žalované – její babičky, oplotil jej a užíval jako svoje vlastnictví; stejně jej užíval žalobcův otec, který pozemek později žalobci daroval. Žalobce ale neprokázal, že by ohledně převodu předmětného pozemku byla mezi jeho právními předchůdci a právními předchůdci žalované uzavřena řádná písemná kupní smlouva a že by byl učiněn vklad vlastnického práva do pozemkové knihy v souladu s intabulačním principem. Žalobce soudu předložil pouze „kvitanci“, podle níž jeho právní předchůdce v roce 1930 zaplatil „za pozemek na cestu U. U.“. Soud poté s přihlédnutím k provedeným důkazům ohledně užívání sporného pozemku a k právní úpravě institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době, uzavřel, že právní předchůdci žalobce vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi a jeho otec na něho pozemek převedl darovací smlouvou uzavřenou 29. 1. 1996.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalované, rozsudkem ze dne 1. července 2003, č. j. 8 Co 715/2003-209, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl „návrh na určení, že pozemková parcela č. 35/11 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 12 m2 v k. ú. S. oddělená geometrickým plánem č. 755-64/2001 ze dne 9. 4. 2001 potvrzeným Katastrálním úřadem v P. dne 11. 4. 2001 pod č. j. 277/2001 od ostatní plochy – manipulační plochy parc. č. 35/5 v k. ú. S., zapsané v katastru nemovitostí pro obec S. na LV č. 231 je ve vlastnictví žalobce“. Dále rozhodl, že „ve zbytku se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení“.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se ale s jeho právními závěry týkajícími se vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Na základě podrobného rozboru skutkových okolnosti vztahujících se k držbě předmětného pozemku dědečkem žalobce a ť jeho otcem – vždy k přihlédnutím k právní úpravě institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době – dospěl k závěru, že ani jeden z uvedených právních předchůdců žalobce vlastnictví sporného pozemku nevydržel pro nedostatek dobré víry. Tu bylo třeba hodnotit nikoliv z hlediska subjektivního přesvědčení držitele pozemku, ale se zřetelem k objektivním okolnostem. Otec žalobce měl mít pochybnost o tom, že je vlastníkem celého pozemku převzatého na základě dědění v hranicích, ve kterých jej užíval jeho předchůdce proto, že mu jeho předchůdce (jeho otec, tedy dědeček žalobce) sdělil, že odkoupil sporný pruh od paní U. Měl si proto ověřit, zda koupě byla řádně provedena. Vydržení též nebylo možné pro poměr výměry nabytého a skutečně drženého pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že žalobcův dědeček byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží. S přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo k uchopení držby a k počátku běhu vydržecí lhůty v roce 1930 a následnému nepřetržitému užívání sporného pozemku, vydržel vlastnické právo za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., jak to správně dovodil soud prvního stupně; pokud by se vyskytly pochybnosti, mělo se podle §145 tohoto zákona za to, že jde o držbu oprávněnou. Vzhledem k úrovni tehdejšího právního vědomí bylo přesvědčení dědečka žalobce o vlastnictví pozemku jasné, pevné a nic v tomto směru nevyvolávalo pochybnosti. I kdyby dovolatel připustil, že názor ohledně mínění dědečka o oprávněnosti držby pozemku je nesprávný, je zcela přesvědčen, že vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržel žalobcův otec. Odvolací soud ohledně něho nedůvodně zaujal stanovisko, že za situace, kdy věděl o tom, že mezi žalobcovým dědem a A. U. probíhalo jednání o rozšíření jeho pozemku č. 29/3 a část pozemku od paní U. byla odkoupena a zaplacena, nevyvinul očekávanou míru opatrnosti ohledně zjištění, že šlo o jednání kvalifikované, tedy, že došlo k uzavření písemné kupní smlouvy. K tomu dovolatel připomíná, že jeho otec se narodil v roce 1932 a s rodiči žil do roku 1945. Narodil se dva roky poté, co byl vybudován dřevěný plot, kterým byl sporný pozemek připlocen k pozemku jeho otce. V roce 1970 se do obce S. vrátil a nemohl mít tudíž pochybnost, že by sporný pozemek vlastnil někdo jiný. Vycházel z informace svého otce a není možno očekávat, že se měl z opatrnosti „pídit“ po způsobu nabytí pozemku otcem. Soud měl vzít na vědomí, že na sporné části pozemku byl proveden asfaltový povrch a až do roku 1997 žalovaná, ani její právní předchůdci, nevznesli námitku, že jde o jejich pozemek. Podotýká, že soud měl respektovat §130 odst. 1 občanského zákoníku platného od 1. 1. 1992, podle něhož se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná. Uzavírá, že nedošlo-li k vydržení vlastnického práva dědem žalobce, pak vlastnictví nepochybně vydržel žalobcův otec a ten sporný pozemek převedl na svého syna - žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ). Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1.1.1992 (Rc 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud se v zásadě ztotožňuje s právními úvahami odvolacího soudu a je si vědom, že posouzení toho, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je věcí uvážení soudu rozhodujícího v nalézacím řízení. Přesto dovolací soud nesdílí názor odvolacího soudu, že otec žalobce měl mít pochybnost o tom, že je vlastníkem celého pozemku převzatého na základě dědění v hranicích, ve kterých jej užíval jeho předchůdce, jen proto, že mu jeho předchůdce (jeho otec, tedy dědeček žalobce) sdělil, že odkoupil sporný pruh od paní U. Právě toto sdělení spolu s nerušenou držbou, trvající od roku 1930, mohlo i při zachování obvyklé opatrnosti vést žalobcova otce k přesvědčení, že sporný pozemek, který nerušeně užíval, je částí pozemku, který nabyl děděním. Jinak řečeno, samotná skutečnost, že držitel se dozví o tom, že část jím a jeho předchůdcem dlouhodobě nerušeně drženého pozemku jeho předchůdce koupil, nemůže mít za následek zánik dobré víry držitele, příp. nemůže bez dalšího vést k závěru, že držitel by se měl nabývacím titulem předchozího držitele k této části zabývat.
Odvolací soud se též zmiňuje o nemožnosti vydržení pro poměr mezi nabytým a skutečně drženým pozemkem (aniž by tento poměr blíže specifikoval) a dospívá k závěru, že vydržení přichází do úvahy jen tam, kde je rozdíl mezi plochou nabytého a skutečně drženého pozemku minimální. Podle judikatury dovolacího soudu pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (rozsudek ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, publikovaný pod č. C 836 ve svazku 12 souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Posouzení toho, zda rozdíl mezi plochou nabytého a skutečně drženého pozemku je natolik veliký, že to vylučuje dobrou víru držitele, je vždy individuální, konstantní judikatura dovolacího soudu však připouští s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci i rozdíly dosahující okolo 50 % a výjimečně i více výměry pozemku, jehož je držitel skutečně vlastníkem; nelze tedy uvažovat o omluvitelném omylu držitele pouze v případě minimálního (t. j. zcela zanedbatelného) rozdílu.
Z uvedeného je zřejmé, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu