ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4455.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4455/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. V. , zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 1, proti žalovaným: 1) K. D. a 2) P. N. , zastoupeným Mgr. Štěpánem Knézelem, advokátem se sídlem v Teplicích, Modlanská 1856, o rozdělení nebytových prostor spoluvlastníků, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 321/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2008, č. j. 9 Co 1051/2007-112, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č. j. 13 C 321/2004-91, pod bodem I. výroku upravil užívání nebytových prostor účastníky v domě č. p. 878 v T. v J. ulici, zapsaném u Katastrálního úřadu pro Ú. kraj, katastrální pracoviště T., na LV 6061 pro obec a kat. území T. Pod body II. až IV. uložil žalovanému 1), aby vyklidil blíže označené prostory, žalobkyni předal vyklizenou místnost ve 2. mezipatře tak, „že ji ponechá neuzamčenou a oznámí žalobkyni, že ji vyklidil“, a předal žalobkyni klíče od vchodu do místnosti před vstupem na půdu a klíče od půdy a strpěl přístup žalobkyně, žalovaného 2) a dalších osob na půdu za účelem kontroly stavu střechy, komínových těles a půdního prostoru za účelem revizí a nutných oprav. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, a to žalobkyně v rozsahu 3955/10000, žalovaný 1) 2227/10000 a žalovaný 2) 3818/10000. Žalovaní nabyli své spoluvlastnické podíly kupní smlouvou ze dne 21. 3. 1994, žalobkyně získala spoluvlastnický podíl darovací smlouvou ze dne 12. 3. 2002. Žalobkyně v domě užívá byt v prvním nadzemním podlaží, žalovaný 1) byt ve třetím nadzemním podlaží a žalovaný 2) ve druhém. Soud prvního stupně dovodil, že zákon v případě hospodaření se společnou věcí, tj. i užívání společné věci, předpokládá dohodu všech spoluvlastníků, nebo rozhodnutí nadpolovičního vlastníka nebo dohodu více spoluvlastníků (nadpoloviční většiny) oproti menšinovým spoluvlastníkům. Zjistil, že žalovaní a právní předchůdci žalobkyně ve shodě užívali dům tak, jak jej užívali před jeho koupí, do doby, kdy se spoluvlastnicí stala žalobkyně, což soud hodnotil jako konkludentní uzavření dohody spoluvlastníků o užívání společné věci. Podle názoru soudu prvního stupně ale tím, že se spoluvlastnicí stala žalobkyně, došlo ke změně poměrů, „tedy k nutnosti uzavření dohody či rozhodnutí o užívání. Protože k tomu nedošlo, rozhoduje o rozdělení užívání k návrhu žalobkyně soud“. Soud prvního stupně žalobě vyhověl z důvodu, že žalobkyně má právo podle výše svého spoluvlastnického podílu podílet se i na nebytových prostorách v domě, které představují plochu 168 m2, z nichž žalobkyně zatím užívá 23,46 m2 (14 %), zatímco má právo, aby na jejich užívání podílela v rozsahu 39,55 %.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. 4. 2008, č. j. 9 Co 1051/2007-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí a dopisy ze dne 25. 11. 2003 a 16. 4. 2004 a z těchto důkazů, jakož i výpovědí žalobkyně a žalovaného 1) před odvolacím soudem, zjistil, že poté, co se manželé B. a žalovaní stali v roce 1994 spoluvlastníky předmětné nemovitosti, spoluvlastníci uzavřeli ústní dohodu o užívání nemovitosti. Tento stav užívání trval i v roce 2002, tedy v době, kdy se žalobkyně stala spoluvlastnicí nemovitosti. Mezi účastníky probíhala jednání vyvolaná žalobkyní o změně užívání nemovitosti, ale pro nesouhlas žalovaných k žádné dohodě o změně užívání nedošlo. Odvolací soud zamítl žalobu z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k podání dané žaloby podle §139 odst. 2 obč. zák. Rozhodnutí odůvodnil tím, že mezi žalovanými a právními předchůdci žalobkyně, manžely B., byla uzavřena ústní dohoda o užívání nemovitosti, kterou je žalobkyně vázána a která může být změněna pouze jinou dohodou spoluvlastníků, případně rozhodnutím většinového spoluvlastníka. Žalovaní svými podíly tvoří většinu a se změnou dohody, uzavřené s právními předchůdci žalobkyně, nesouhlasí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, žalobkyně spatřuje v tom, že poté, co žalovaný 2) vzal odvolání zpět, odvolací soud žalovaného 2) k jednání nepředvolal a po zjištění, že s ohledem na předmět sporu je žalovaný 2) stále účastníkem řízení, tuto vadu „pokusil se zhojit tím, že právnímu zástupci žalovaného 1) vnutil názor, že když je žalovaný 2) stále účastníkem řízení, pak neskončilo ani jeho právní zastoupení“. Podle žalobkyně nepřítomnost žalovaného 2) zásadně ovlivnila rozhodnutí odvolacího soudu, protože ten neměl možnost se k věci vyjádřit. Dále namítla, že existence dohody mezi žalovanými a právními předchůdci žalobkyně o užívání společné věci nebyla prokázána, ale ani tvrzena, a pokud odvolací soud se tvrzením žalovaného 1) v tomto směru v odvolacím řízení zabýval, porušil §213 odst. 5 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Žalovaný 2) se nikdy nevyjádřil v tom smyslu, že trvá na tom, aby žalovaný 1) užíval prostory v domě v rozsahu, v jakém je užívá, trval na tom, aby zůstal zachován rozsah jeho užívání. Závěr odvolacího soudu, že většina spoluvlastníků nemá zájem na změně původní dohody o užívání domu, je chybný. Tím, že žalovaný 2) vzal odvolání zpět, dal najevo, že souhlasí s rozsudkem soudu prvního stupně, a s ohledem na podíly žalobkyně a žalovaného 2) tak došlo k rozhodnutí většiny spoluvlastníků o tom, že společné prostory v domě budou užívány spoluvlastníky tak, jak rozhodl soud prvního stupně. Dohoda uzavřená mezi podílovými spoluvlastníky nezavazuje účastníky dohody jednou provždy. Poté, co se žalobkyně nastěhovala do domu a chtěla změnit užívání nebytových prostor v domě spoluvlastníky, pak „nejpozději tímto oznámením muselo dojít k výpovědi případné dohody u všech spoluvlastníků“. Podle žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně ani odvolacího soudu žádná dohoda spoluvlastníků o užívání společné věci neexistovala a neexistovalo ani rozhodnutí většiny spoluvlastníků. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelkou tvrzená vada řízení v souvislosti se vzetím odvolání zpět žalovaným 2) nemůže být brána jako vada, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně nebyla ve svých procesních ani hmotných právech nijak dotčena tím, že jeden z účastníků na straně žalované se odvolacího řízení nezúčastnil. Jednak je zřejmé, že zastoupení žalovaného 2) v odvolacím řízení neskončilo, neboť nebyl doložen zánik jeho plné moci k zastupování v řízení, jednak jeho účast na odvolacím jednání nebyla povinná. Podstatné pak je, že z pouhého zpětvzetí odvolání lze obecně spolehlivě usuzovat toliko na to, že si účastník nepřeje v řízení pokračovat, nikoli že by rozhodnutí napadené odvoláním začal považovat za správné. V daném případě je navíc postoj žalovaného 2) relativizován i tím, že zpětvzetí odvolání s ohledem na trvající odvolání solidárního spoluvlastníka, žalovaného 1), nebrání (nebránilo) odvolacímu soudu, aby změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve prospěch účastníka, který vzal odvolání zpět. Přehlédnout rovněž nelze, že žalovaný 2) proti rozsudku odvolacího soudu nepodal ani dovolání ani žalobu pro zmatečnost, v nichž by namítal porušení svých práv.
Dovolací soud rovněž neshledal, že by odvolací soud v rámci odvolacího řízení překročil meze dokazování stanovené v §213 odst. 3 o. s. ř., neboť existenci dohody o užívání domu jeho spoluvlastníky, uzavřené mezi žalovanými a právními předchůdci žalobkyně, žalovaní tvrdili již v řízení před soudem prvního stupně. Ten se také tímto jejich tvrzením zabýval a dospěl k závěru, že mezi nimi došlo ke konkludentnímu uzavření dohody o užívání předmětného domu, tedy jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud naproti tomu na podkladě doplněného dokazování učinil skutkový závěr, že mezi žalovanými a právními předchůdci žalobkyně byla uzavřena ústní dohoda o užívání předmětné nemovitosti. Bez ohledu na to, zda tato dohoda byla uzavřena ústně či konkludentně, pro právní posouzení věci bylo určující zjištění, mající oporu v provedeném dokazování, že taková dohoda uzavřena byla.
Podle §139 odst. 2 věta první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikostí podílů.
Pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu §139 odst. 2 věta první obč. zák. zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31, ročník 2000.
Z povahy podílového spoluvlastnictví vyplývá, že dohoda je primárním způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck jako C 8057 dovodil, že „dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci. Může být uzavřena ústně nebo konkludentně. Podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí“.
Žalobkyně, na níž darovací smlouvou ze dne 12. 3. 2002 přešla práva a povinnosti k touto smlouvou nabytým nemovitostem z jejích právních předchůdců manželů B., je vázána obsahem dohody o užívání předmětné nemovitosti, uzavřené jejími právními předchůdci a žalovanými. Za stavu, kdy tato dohoda nebyla změněna dohodou novou, uzavřenou mezi stávajícími spoluvlastníky, ani nahrazena rozhodnutím žalovaných, podle velikosti jejich podílů většinovými spoluvlastníky, je žalobkyně povinna stávající dohodu o užívání předmětné nemovitosti respektovat a nemůže se s úspěchem domáhat soudního rozhodnutí o jiném způsobu jejího užívání jednotlivými spoluvlastníky. Změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků sama o sobě bez dalšího není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci. Dovolací soud zde poukazuje na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 12. 10. 1972, sp. zn. Cpjf 78/72, publikované ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR č. IV, Praha, 1987, podle kterého ani „práva a povinnosti z dohody podílových spoluvlastníků o užívání společné věci nezanikají smrtí osob z této dohody zavázaných nebo oprávněných“. Podpůrně lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 712/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 6920, v němž Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že ani „dohoda podílových spoluvlastníků o užívání společného domu není bez dalšího dotčena skutečností, že se osoby, jimž právo užívání podle dohody svědčilo, z domu odstěhovaly“.
K dovolací námitce, že „muselo dojít k výpovědi případné dohody“ žalobkyní, dovolací soud poznamenává, že z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyně takový právní úkon učinila. Nebylo by to ostatně ani logické, poněvadž existenci sporné dohody popírala.
Protože nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolací soud dovolání zamítl (§234b odst. 2 o. s. ř.).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud takové vady neshledal.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovaným žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu