ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.455.99.1
sp. zn. 22 Cdo 455/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně M. C., proti žalovanému Městu Z., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 173/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 1998, č. j. 20 Co 356/97-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudkem shora označeným rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. dubna 1997, č. j. 6 C 173/94-20, kterým byl zamítnut návrh na určení, že „výlučnou vlastnicí domu č. p. 443 ve Z., zastavěná plocha 551 o výměře 930 m2 - občanská vybavenost s pozemky, p. č. 552 zastavěná plocha o výměře 432 m2 ostatní stavební objekty a p. č. 553 zahrada o výměře 310 m2, vesměs zapsaných na listu vlastnictví č. l pro obec Z. a katastrální území Z. - město je navrhovatelka M. C.. Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu 8. 2. 1994 domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí shora specifikovaných nemovitostí. V žalobě uvedla, že jejich původní vlastnicí byla G. G., provdaná C. Tyto nemovitosti byly vyhláškou Okresního národního výboru ve Znojmě 5. 11. 1946, č. j. 33.148/46, s poukazem na výměr téhož orgánu z 29. 11. 1948 a seznamu osob pod č. 135 zkonfiskovány podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. s odůvodněním, že G. G. byla osoba německé národnosti, přestože sňatkem s italským státním příslušníkem T. C. získala italskou státní příslušnost, což plyne z výpisu z oddacího listu z 1. 6. 1939. G. G., rozená M., přijala na základě rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. V 431/37 o rozvodu manželství s K. G., který nabyl právní moci dne 11. 9. 1937, své původní příjmení M., což vyplývá ze zjištění Obecního úřadu ve Z. z 3. 5. 1939, a zemřela 1. 11. 1970, jak je zřejmé z potvrzení Obecního úřadu v S. z 31. 12. 1992. Podle závěti, dané v S. 25. 8. 1968, zveřejněné notářem 29. 11. 1974, byla G. M., provdaná C., jediným dědicem majetku manžela T. C., včetně domu č. l7 (původně č. p. 476) na Masarykově náměstí ve Z. T. C. zemřel 3. 1. 1980 a zanechal závěť z 3. 12. 1979, podle které přenechal veškerý svůj movitý a nemovitý majetek M. C., jako jediné dědičce, včetně majetku, který zůstal v Československu. T. C. po smrti manželky G. M. obdržel od provinčního oddělení ministerstva financí ve Vicenzy 16. 4. 1976 nepřenosnou směnku Italské banky, znějící na částku 8,053.530,- L, z titulu odškodnění na majetku zanechaného jeho manželkou G. M. ve Z. S tímto odškodněním v penězích žalobkyně nesouhlasí a žádá vrácení předmětných nemovitostí, jelikož byly zkonfiskovány v rozporu s tehdejším právním řádem. Žalobu po právní stránce opírá o speciální restituční předpis, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, o ustanovení §126 občanského zákoníku a o čl. ll Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že Okresní národní výbor ve Z. vyhláškou z 5. 11. 1946 č. j. 33.148/46 rozhodl podle §1 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., že se bez náhrady konfiskuje nemovitý majetek osob podle přiloženého seznamu. V něm byla pod číslem 135 uvedena G. G., a v odůvodnění rozhodnutí je uvedeno „Majitel byl němec\". Předmětné nemovitosti byly poté podle zápisu v knihovní vložce pozemkové knihy, podle rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku Osidlovacího úřadu a FNO v Praze z 21. 11. 1949, vloženy do vlastnictví obce Z. Následně bylo vlastnické právo vloženo pro československý stát - B. p. města Z. V současnosti jsou předmětné nemovitosti vedeny v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Z. pro Město Z. Ačkoliv lze přisvědčit žalobkyni, že v rozhodnutí Okresního národního výboru ve Znojmě, kterým byl konfiskován předmětný majetek, je nesprávné odůvodnění „Majitel byl němec\", nemohlo to mít vliv na skutečnost, že rozhodnutí nabylo právní moci a bylo jím rozhodnuto ve věci samé s tím, že původní vlastnice nemovitostí je osobou, na niž se dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb. vztahuje. Takto bylo rozhodnuto správním orgánem podle §1 citovaného dekretu a není ničím doloženo, že by proti němu byl ve smyslu §31 zákona č. 87/1991 Sb. podán protest prokurátora, jemuž by bylo vyhověno. Rozhodnutím o konfiskaci předmětných nemovitostí je proto soud ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. vázán a jeho správnost není oprávněn přezkoumávat. Jelikož byla původní majitelka předmětné nemovitostí citovaným výměrem Okresního národního výboru ve Znojmě zbavena, nemohl je po ní nikdo ani dědit.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a po doplnění dokazování navíc konstatoval, že zákon č. 87/1991 Sb. se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do l. l. 1990. Výměr Okresního národního výboru ve Znojmě, kterým byl nemovitý majetek původní majitelky předmětných nemovitostí zkonfiskován, nabyl právní moci dnem 29. 11. 1946, přičemž z dikce dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. plyne, že se majetek konfiskuje pro Československou republiku bez náhrady ke dni účinnosti dekretu, který neobsahuje žádné ustanovení, které by konfiskaci posouvalo na pozdější období nebo by ji vázalo na splnění nějakých podmínek. Z toho plyne, že se na daný případ zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje. Navíc žalobkyně není občankou České republiky, a proto se podle §3 tohoto zákona nemůže náhrady domáhat. Ve vztahu k §126 občanského zákoníku odvolací soud uvedl, že původní vlastnice předmětných nemovitostí G., rozená M., provdaná G., později provdaná C., byla citovaným pravomocným výměrem Okresního národního výboru ve Z. vlastnictví zbavena, a proto po ní nemovitosti nemohl nikdo dědit a žaloba na ochranu (určení) vlastnictví je nedůvodná. O konfiskaci předmětného majetku bylo rozhodnuto správním orgánem podle §1 citovaného dekretu, soud z takového rozhodnutí vychází a není oprávněn je přezkoumávat. Tvrzení žalobkyně, že konfiskace nemohla podle citovaného dekretu být provedena, neboť G. C. byla italskou státní příslušnicí, je nepodstatné, neboť dekret definuje osoby, jejichž majetek se konfiskoval bez ohledu na jejich státní příslušnost. Předmětný majetek byl navíc vypořádán a odškodněn na základě dohody s Itálií z roku 1966, která je součástí právního řádu České republiky, plnění bylo strýcem žalobkyně přijato, a proto její námitka ve vztahu k této záležitosti je účelová.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §239 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. K argumentaci odvolacího soudu ve vztahu k §135 odst. 2 o. s. ř. a §126 občanského zákoníku odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 199/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 12/1996, podle něhož „...tato vázanost nebrání, aby soud zkoumal, zda správní rozhodnutí nebylo důsledkem politické perzekuce nebo důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §2 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.\" Zdůrazňuje, že pojem „německá národnost\", na rozdíl od dekretů presidenta republiky č. 5/1945 Sb., a č. l2/1945 Sb., není v dekretu č. 108/1945 Sb., vymezen legální definicí. I když byl tento dekret vydán po dekretech č. 5 a 12, neumožnil zákonodárce vyložit tento pojem analogií legis, a je proto v pravomoci soudu rozhodnout, zda tato nezbytná zákonná podmínka byla v daném případě splněna či nikoliv. V této souvislosti poukazuje na „Poznámky a důvodovou zprávu k dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.\" z nichž plyne, že „bližší určení pojmu osob fyzických národnosti německé nebo maďarské přenechává se praxi a judikatuře.\" Dále poukazuje na „Směrnici Ministerstva vnitra z 31. 3. 1946\" k výkladu pojmu „německá národnost\", který nutno vykládat ve smyslu dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě čsl. státního občanství osob národnosti německé a dovozuje, že na G. C., která byla od sňatku italskou státní příslušnicí, nelze dekret č. 33/1945 Sb. použít. Upozorňuje na poválečnou judikaturu Nejvyššího správního soudu a uvádí, že řízení ohledně konfiskace podléhalo režimu tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů. Odkazuje na jeho §68 odst. 2, který stanoví podstatné obsahové náležitosti individuálního správního aktu, mezi něž patří písemné odůvodnění včetně hodnocení důkazů. Poukazuje na to, že konfiskační výměr je odůvodněn jedinou větou („Majitel byl němec\"), a odůvodnění není datováno ani podepsáno. Tyto formální vady činí konfiskační výměr neplatným. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a dovolatelce přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
K dovolání se vyjadřuje žalovaný, odkazující na správné právní závěry odvolacího soudu, založené správnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Uvádí, že dovolání je nepřípustné a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o §239 odst. 2 o. s. ř., podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, aniž by uvedla, kterou právní otázku považuje za zásadní. O rozhodnutí zásadního právního významu v projednávané věci nejde, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou a nemá po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí o určení jejího vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Rozsudek o určení vlastnického práva (§80 písm. c/ o. s. ř.) je rozsudkem deklaratorním, kterým je vyslovena existence vlastnického práva, které svědčilo žalobci v době vyhlášení rozhodnutí. Restituční nárok na obnovení vlastnického práva k věci je podle konstantní judikatury třeba uplatnit žalobou na uložení povinnosti uzavřít s žalobcem dohodu o vydání věci, popřípadě žalobou na vydání věci; jde o žaloby na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř.) a žalobce se stává vlastníkem věci až na základě pravomocného rozsudku.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuplatnila vůči žalovanému nárok na vydání věci, ani nárok na uložení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání věci, nelze uplatněný nárok považovat za nárok restituční, založený restitučním zákonem. Proto by bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobkyni restituční nárok svědčí a zda byl včas uplatněn. Je však třeba zabývat se otázkou, zda je v souladu s konstantní judikaturou závěr, že žalobkyně nemůže být vlastnicí sporných nemovitostí.
Ze zjištění soudů, rozhodujících v nalézacím řízení, se podává, že vlastníkem předmětných nemovitostí se stal na základě vyhlášky Okresního národního výboru ve Znojmě 5. 11. 1946 č. j. 33.148/46 s poukazem na výměr téhož orgánu z 29. 11. 1948 a seznamu osob pod č. 135, vydané podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., československý stát. Toto rozhodnutí nabylo podle zjištění odvolacího soudu, se kterým dovolatelka nepolemizuje, právní moci. Dovolatelka pak uvádí, že předmětný výměr je „neplatný\", neboť trpí formálními vadami; poukazuje též na jeho nedostatečné odůvodnění. K tomu je třeba dodat, že právní teorie ani právní praxe nezná neplatná správní rozhodnutí; i vadné rozhodnutí, které vstoupí v právní moc, vyvolá právní účinky, není-li v opravném řízení zrušeno. Jen v případě, že správní rozhodnutí bylo vydáno zjevně nad rámec pravomoci správního orgánu, jde o nicotné rozhodnutí, které nevyvolá právní důsledky; o takový případ však v dané věci nešlo. Proto soudy rozhodly ve věci v souladu s konstantní judikaturou.
Pokud dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 199/96, publikované v Právních rozhledech č. 12/1996, je třeba upozornit, že právní názor tam vyslovený se týká případu, kdy byl uplatněn restituční nárok; jak uvedeno shora, o tento případ v dané věci nešlo. Konečně je třeba uvést, že dovolatelka netvrdila, že by nabyla vlastnictví od státu, případně od jeho právního nástupce.
Je tedy zřejmé, že dovolání není podle §239 odst. 2 přípustné; existenci vad řízení, uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., dovolatelka netvrdila a dovolací soud nezjistil. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout (§243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. l a 142 odst. l o. s. ř., neboť vzhledem k výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon v částce 500,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. l písm. k/ a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění - advokátní tarif).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2000
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová