ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4574.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4574/2017-637
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 19, proti žalovaným 1) J. K. , 2) A. K. , a 3) R. V. , všem zastoupeným JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem se sídlem ve Šternberku, Potoční 36, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 422/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 5. 2017, č. j. 69 Co 12/2016-486, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2015, č. j. 26 C 422/2012-310, ve znění usnesení ze dne 14. 12. 2015, č. j. 26 C 422/2012-340, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně vydat žalobci movité věci označené ve výroku pod bodem I. Ve výroku II. zamítl žalobu na vydání věcí tam blíže označených. Výroky II. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, k odvolání žalobce do výroku II. a navazujících nákladových výroků rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 69 Co 12/2016-395, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaným uložil povinnost vydat žalobci movité věci, které specifikoval ve výroku I. rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 4367/2016-437, rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, novým rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 69 Co 12/2016-486, rozhodl stejně jako v předchozím zrušeném rozsudku ze dne 17. 5. 2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2017 podávají žalovaní 1), 2) a 3) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Požadují napadený rozsudek změnit tak, že žaloba se zamítá.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata sporu je v tomto: Žalobce najal od předchůdce žalovaných prostory (část restaurace – sál) v domě; v nájemní smlouvě se strany dohodly, že „v den skončení smluvního vztahu je (žalobce) povinen jej (předmět nájmu) odevzdat pronajímateli v původním stavu, v jakém byl předán při jeho vzniku …“. Se souhlasem pronajímatele pak žalobce zřídil vlastním nákladem v pronajatých prostorách tzv. squashové centrum, které vybavil potřebným zařízením. Později se vlastníky budovy stali žalovaní, kteří tak vstoupili do práv a povinností z nájemní smlouvy; tu poté vypověděli (platnost výpovědi je mezi stranami sporná) a znemožnili žalobci užívání pronajatých prostor. Žalobce se domáhá vydání zařízení, které instaloval v budově za účelem provozování centra. Žalobce tvrdí, že je vlastníkem věcí, žalovaní to popírají s tím, že věci se staly součástí budovy a ztratily povahu samostatných věcí. Odvolací soud žalobě vyhověl; uplatněný nárok posoudil jako vlastnickou žalobu (§1040 odst. 1 o. z.) a učinil závěr, že sporné věci jsou samostatnými předměty ve vlastnictví žalobce.
Nyní žalovaní namítají, že odvolací soud posoudil nesprávně – odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – otázky nabytí vlastnického práva a rozhodné právní úpravy pro posouzení skončení nájemního vztahu.
K otázce oddělitelnosti předmětných věcí od budovy žalovaných
Dovolatelé namítají, že závěr odvolacího soudu, podle kterého se předmětné věci nestaly součástí budovy a lze je od ní oddělit, je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 200/2010. Další okolnost, která brání oddělení věcí od budovy, je to, že nájemní prostor by nebylo možné užívat z hlediska stavebních předpisů.
Nejvyšší soud se k této otázce podrobně vyjádřil již ve zrušujícím rozsudku ze dne 31. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 4367/2016-437, kde na závěr uvedl: „[pokud však úvaha vyjde z toho, že věcí hlavní je budova bez nějakého konkrétního určení (budova „vůbec“), že kolaudace k určitému účelu není vzhledem k deklarované nezávislosti uplatňování soukromého práva na právu veřejném (§1 o. z.) rozhodující (lze k ní však přihlížet), není naopak nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o tom, že sporné předměty jsou od budovy oddělitelné, aniž by se tím znehodnotila, budova je schopna bez uvedených zařízení plnit svou funkci. Okolnost, že to byl žalobce, kdo zřídil centrum a vybavil jej spornými předměty, že dříve budova takovému účelu nesloužila a ostatně jako celek ani nadále neslouží a že podle znění smlouvy měl žalobce po skončení nájmu odevzdat prostory v původním stavu (tj. bez vybavení centra) svědčí spíše pro hodnocení provedené odvolacím soudem; jeho úvaha tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.“
V novém rozhodnutí přitom odvolací soud vyšel z toho, že budova nemá konkrétní účelové určení, přičemž dovolatelé takový právní názor nezpochybňují. Za těchto okolností nemá dovolací soud důvod na dříve přijatých závěrech nic měnit; rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Co se týká možností užívání stavby z hlediska stavebních předpisů, je třeba vyjít z ustanovení §1 odst. 1 o. z., podle kterého uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Případné veřejnoprávní důsledky proto nemají vliv na možnost aplikace §2225 odst. 1 o. z.
K právní úpravě rozhodné pro posouzení skončení nájemního vztahu
Občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 1 o. z.).
Nájem se řídí zákonem č. 89/2012 Sb. ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§3074 o. z.).
Protože práva a povinnosti podle §2225 vznikly až po doručení výpovědi, resp. uplynutí výpovědní doby (tedy nejdříve 11. 12. 2014), nejedná se o práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. a otázka skončení nájmu se posoudí podle tohoto zákona (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 801/2015, publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2016, č. 6, str. 226). Odvolací soud proto postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, posoudil-li otázku skončení nájemního vztahu podle zákona č. 89/2012 Sb.
Závěrem lze uvést, že dovolatelé nepřináší žádné nové argumenty, se kterými by se dovolací soud nevypořádal již v rozsudku ze dne 31. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 4367/2016-437; dovolací námitky jsou zcela shodné s námitkami uplatněnými v dovolání ze dne 1. 8. 2016. Na předchozí rozhodnutí lze proto v podrobnostech bez dalšího odkázat.
Nejvyšší soud tak dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, nezabýval se již návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu