ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4604.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4604/2018-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti žalovaným 1) D. V. , narozenému XY, bytem ve XY, 2) S. V. , narozenému XY, bytem ve XY, oběma zastoupeným JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 982/136, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 302/2014, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 31. 8. 2018, č. j. 56 Co 436/2017-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 31. 8. 2018, č. j. 56 Co 436/2017-199, se zamítá .
III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Roberta Vargy, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 3 C 302/2014-142, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, k. ú. XY (výrok I.). Výrokem II. určil, že vlastníky nemovitostí uvedených ve výroku I. se stávají na základě přiloženého geometrického plánu účastníci, a to tak, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY, k. ú. XY a žalovaní jsou spoluvlastníky odděleného pozemku parc. č. XY k. ú. XY, a to každý id. ½ (výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 8. 2018, č. j. 56 Co 436/2017-199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I.), dále změnil jeho výrok II. tak, že na základě geometrického plánu přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nově vzniklý pozemek parc. č. XY, k. ú. XY a do rovnodílného spoluvlastnictví žalovaných přikázal pozemek parc. č. XY, k. ú. XY (výrok II.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 2) dovolání. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, jelikož na daný případ nespadají závěry učiněné dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014. Dovolatel přitom formuluje následující otázku: „Je důvodem zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví podle §1140 odst. 2 občanského zákoníku to, že nastala újma trvalá a újma objektivní povahy, resp. že pro újmu některého spoluvlastníka jsou podstatné jejich objektivní poměry trvalé povahy?“ Tvrdí, že napadené rozhodnutí nerespektuje normy o požární bezpečnosti staveb, ani vyhlášku č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, podle které ke stavbě rodinného domu musí vést zpevněná pozemní komunikace široká nejméně 2,5 m. V nejužší části pozemku má žalovaný 2) pouze 2 m šířky komunikace, zatímco žalobkyně má po celé délce vjezd o šířce 4 m a chybějící šíři si má podle soudu žalovaný 2) připojit z pozemku 1200/182, k. ú. XY. Namítá, že odvolací soud neprovedl místní šetření a nastolil hrubý nepoměr v právech žalobkyně na straně jedné a dovolatele na straně druhé. Odvolací soud použil důkaz (rozhodnutí dopravního úřadu ze dne 30. 11. 2017), který byl předložen až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, avšak v jeho světle zhodnotil pouze šíři příjezdové cesty žalobkyně, nikoli dovolatele. Napadený rozsudek založí další spor s žalobkyní ohledně zřízení věcného břemene příjezdu dovolatele k jeho vjezdové bráně a „znehodnotí rodinné domy dovolatele a jeho bratra“. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím jsou jeho práva podstatným způsobem omezena tím, že nadále nemá možnost příjezdu ke svému rodinnému domu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a má za to, že se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami. Uvádí, že dovolatel napadá pouze skutková hodnocení odvolacího soudu, která nejsou předmětem dovolacího řízení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Jinak řečeno, požadavek, aby dovolací soud posoudil vyřešenou právní otázku „jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Vedle řádného tvrzení splnění předpokladů přípustnosti vyžaduje občanský soudní řád jako obligatorní náležitost dovolání taktéž uvedení dovolacího důvodu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1291/16). Dovolatelem formulovaná otázka (zda je důvodem pro zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví podle §1140 odst. 2 o. z. trvalá újma objektivní povahy), nevymezuje řádně dovolací důvod a tudíž nezakládá přípustnost dovolání již jen proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá a její řešení se nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, či usnesení ze dne 8. 12 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci soudy uzavřely, že jsou dány předpoklady pro zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání rozdělením společné věci. Sám žalovaný 2) v průběhu řízení se zrušením spoluvlastnictví a jeho vypořádáním rozdělením společné věci souhlasil. Nenamítal žádné důvody, pro které by soud měl zrušení spoluvlastnictví odmítnout. Obsahem dovolání pak není kritika závěru o zrušení spoluvlastnictví, dovolatel ve skutečnosti brojí proti konkrétnostem způsobu vypořádání. V souvislosti se způsobem vypořádání spoluvlastnictví však neformuluje žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a proto nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává následující:
Podle §1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.) nemůže být nikdo nucen ve spoluvlastnictví setrvat.
Podle §1140 odst. 2 o. z. může každý ze spoluvlastníků kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
Výklad ustanovení §1140 odst. 1, 2 o. z. podal Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. C 15 243 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dostupném na www.nsoud.cz ). Uzavřel, že pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu §1140 odst. 2 o. z. jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); nevhodná doba je tedy objektivní, mimo spoluvlastníky ležící a vůči všem stejně působící okolnost, která činí zrušení spoluvlastnictví nevýhodným nebo neúčelným. Pro závěr, zda by rozdělením věci některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. V uvedeném rozhodnutí zároveň dovolací soud zdůraznil, že ustanovení §1140 odst. 2 o. z. musí být vykládáno restriktivně, neboť základním východiskem je, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§1140 odst. 1 o. z.). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Dovolatel dále napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem (vyjádření dopravního úřadu) a polemizuje se skutkovými zjištěními. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolatel rovněž namítá vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl místní šetření a dále, že použil důkaz, který byl předložen po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud však podle §242 odst. 3 o. s. ř. smí ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, publikované pod číslem 82/2006 v časopise Soudní judikatura). Tento předpoklad však naplněn není.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného 2) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jím tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 2. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu