ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4646.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4646/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně STK-ZENIT, spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 48531626, se sídlem v Brně, Viniční 3770/21, zastoupené JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalované L. F. , zastoupené JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kostelní 146/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 9 C 212/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2015, č. j. 16 Co 405/2012-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 19. 8. 2011, č. j. 9 C 212/2009-66, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí oplocení postaveného na pozemku p. č. 3482/6 v k. ú. V., zpevněné plochy, o rozměru 30 x 20 m, přístupové komunikace, chodníku, přípojek vodovodní, kanalizační, plynové a elektrické na témže pozemku (dále také „předmětné nemovitosti“). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 3. 2015, č. j. 16 Co 405/2012-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a změnil ve výroku o nákladech řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. 3482/6 v katastrálním území V., zapsaného na LV č. 5324 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Vyškov. Žalobkyně nabyla pozemek na základě prohlášení vkladatele (právního předchůdce) ke dni 22. 12. 1997. Právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo k pozemku v rámci privatizace státního podniku Stavokonstrukce Vyškov (dále také jen „SVK“) smlouvou o prodeji podniku, uzavřenou s Fondem národního majetku České republiky podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o velké privatizaci“).
Žalovaná je na základě kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2007, uzavřené s Jihomoravským krajem, vlastnicí pozemku p. č. 3482/7, zapsaného na LV č. 7797, ve stejném katastrálním území, a budovy bez čísla popisného i čísla evidenčního na něm stojící (dále také „učňovské středisko“). Učňovské středisko bylo postaveno v areálu bývalého národního podniku Stavokonstrukce Vyškov, přičemž jeho vlastníkem byl od počátku stát. Prostřednictvím Ministerstva průmyslu České republiky, hospodářskou smlouvou z roku 1991, převedl stát právo hospodaření k objektu učňovského střediska na Středisko praktického vyučování, později sloučené s Integrovanou střední školou Vyškov. Až v době, kdy právo hospodaření vykonávalo Středisko praktického vyučování, byla stavba zapsána do katastru nemovitostí. Následně bylo učňovské středisko rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z roku 1998 (podle zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů), převedeno na Střední průmyslovou školu a střední odborné učiliště Vyškov, jejímž zřizovatelem byl Jihomoravský kraj. Jihomoravský kraj pak v roce 2007 uzavřel shora uvedenou smlouvu s žalovanou.
Přestože se předmětné nemovitosti nacházejí na pozemku žalobkyně (pozemek p. č. 3482/6), dospěl soud k závěru, že byly převedeny na základě smlouvy z roku 2007 na žalovanou. Ve vztahu ke všem jednotlivým nemovitostem učinil soud skutková zjištění, podle kterých vznikly v přímé souvislosti s výstavbou učňovského střediska, v rámci uceleného funkčního a technicky propojeného celku. Předmětné nemovitosti byly výslovně zmíněny v kolaudačním rozhodnutí vyhotoveném na základě kolaudačního řízení objektu učňovského střediska. Pro zřejmou souvislost s objektem učňovského střediska nemohly být předmětné nemovitosti převedeny na právního předchůdce žalobkyně v rámci smlouvy o prodeji podniku (zvláště, nebyly-li ve smlouvě uvedeny), nýbrž byly převedeny na žalovanou smlouvou z roku 2007, ve které byly výslovně uvedeny jako příslušenství učňovského střediska. Ke shodnému právnímu hodnocení dospěl na základě týchž skutkových zjištění i odvolací soud.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Důvodem dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Závěr, že předmětné nemovitosti byly zbudovány v souvislosti s výstavbou učňovského střediska, není správný. Ze skutkových zjištění vyplývá, že učiliště bylo vybudováno pro potřeby podniku Stavokonstrukce Vyškov. Z judikatury dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008) je zřejmé, že předmětem převodu podle zákona o velké privatizaci nebyly jednotlivé majetkové hodnoty, ale celé podniky, případně jejich části jako hospodářské jednotky. Jednalo se o univerzální sukcesi, kdy na nabyvatele s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházela i jiná majetková práva (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2724/2007). V souvislosti s uvedenou judikaturou přešly nejprve na právního předchůdce dovolatelky, a později na dovolatelku, rovněž předmětné věci, součásti podniku Stavokonstrukce Vyškov.
Nadto dovolatelka poukazuje na chybné právní posouzení povahy oplocení. Oplocení bylo zbudováno na místě oplocení původního, a bylo tak zjevně postaveno pro účely SVK. Jak vyplývá z rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 370/2010, oplocení nemusí být vždy příslušenstvím domu, záleží na konkrétních okolnostech případu. V případě, že by byl závěr odvolacího soudu správný a oplocení bylo příslušenstvím učiliště, domnívá se dovolatelka, že nemohlo přejít na žalovanou, neboť v hospodářské smlouvě z roku 1991 nebylo uvedeno, že se převádí i oplocení. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2004), nicméně plyne, že tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může být tato nemovitost převedena jedině tehdy, pokud je ve smlouvě vyjádřena vůle prodávajícího převést rovněž příslušenství. Oplocení tak nemohlo přejít ani na Středisko praktických vyučování, ani na Jihomoravský kraj, a konečně pak ani na žalovanou.
Přes zjevnou nesprávnost formulace, čeho se dovolatelka domáhá, je z obsahu dovolání zřejmé, že požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním jedině přípustného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Podstatou sporu je otázka, zda se předmětné věci staly součástí podniku Stavokonstrukce Vyškov, nebo zda byly příslušenstvím učňovského střediska, jako samostatného funkčního celku, a mohly tak být převedeny na žalovanou na základě kupní smlouvy z roku 2007.
Podle ustálené rozhodovací praxe přezkoumá dovolací soud úvahu odvolacího soudu, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či o součást věci jiné, jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (usnesení dovolacího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007).
Závěr o tom, že se předmětné nemovitosti nestaly součástí podniku Stavokonstrukce Vyškov, nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřený. Nalézací soudy učinily skutková zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, že všechny předmětné nemovitosti byly vystavěny v prokazatelné funkční a technické souvislosti s objektem učňovského střediska, a nemohly se tak stát součástí podniku Stavokonstrukce Vyškov. Tato skutečnost je patrná jak z projektové dokumentace předmětných nemovitostí a učňovského střediska, tak z kolaudačního rozhodnutí. Ze smlouvy o prodeji podniku se navíc podává, že učňovské středisko, jako samostatný funkční celek, nemělo být převedeno na právního předchůdce dovolatelky. Naopak ze smlouvy mezi žalovanou a Jihomoravským krajem vyplývá, že úmyslem smluvních stran bylo rovněž převedení vlastnického práva k příslušenství učňovského střediska, tedy předmětným nemovitostem.
Nepodstatné pro projednávanou věc jsou rovněž odkazy na dřívější rozhodnutí dovolacího soudu, podle kterých zákon o velké privatizaci nesloužil k převodu jednotlivých majetkových hodnot, nýbrž celých podniků, popřípadě jejich částí jako hospodářských jednotek, a s podnikem tak přecházela i jiná majetková práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008 a rozsudek ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2724/2007). Napadené rozhodnutí není s uvedenými závěry v rozporu; domnívá-li se dovolatelka, že předmětné nemovitosti měly přejít spolu s privatizovaným podnikem z toho titulu, že se jednalo o majetková práva související s provozem podniku, v řízení byla učiněna skutková zjištění, že předmětné nemovitosti s provozem podniku nesouvisely.
Zpochybňuje-li dovolatelka, že předmětné nemovitosti byly zřízeny pro potřeby podniku Stavokonstrukce Vyškov, zpochybňuje již skutková zjištění, nikoli právní posouzení věci. Jediný přípustný důvod podání dovolání je nicméně nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Samotným posouzením, zda byly předmětné nemovitosti postaveny ve funkční souvislosti s SKV, či s učňovským střediskem, se tak dovolací soud nemůže zabývat.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle které oplocení nemohlo přejít na žalovanou, neboť již v hospodářské smlouvě z roku 1991, jíž byl převeden objekt učňovského střediska na Středisko praktického vyučování, nebylo oplocení výslovně uvedeno. Přestože dovolací soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že k převodu nemovitosti, která je příslušenstvím věci hlavní, může dojít jen tehdy, je-li ve smlouvě o převodu věci hlavní vyjádřena vůle převést i příslušenství (rozsudek ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněný pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není napadené rozhodnutí s odkazovanou judikaturou v rozporu. Z hospodářské smlouvy z roku 1991 se podává, že bylo převedeno pouze právo hospodaření k učňovskému středisku, nikoli samotné právo vlastnické. I po uzavření hospodářské smlouvy proto učňovské středisko zůstávalo ve vlastnictví státu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu