ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4647.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4647/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D. ve věci žalobců: a) M. Z., a b) J. Z., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) S. b. d. D., 2) J. D., 3) V. F., 4) F. H., 5) M. H., 6) Z. H., 7) V. J., 8) V. J., 9) E. H., 10) D. K., nyní neznámého pobytu v cizině, zastoupené, vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Děčíně, 11) O. K., 12) V. K., 13) M. K., 14) J. K., 15) E. K., 16) L. L., 17) J. L., 18) Z. M., 19) J. M., 20) Ing. J. M., 21) D. M., 22) PhMr. E. N., 23) I. P., 24) R. P., 25) V. R., t. č. neznámého pobytu, zastoupené opatrovnicí, vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Děčíně, 26) A. Č., 27) J. S., 28) J. S., 29) Ing. P. V., 30) R. V., 31) K. S., 32) E. S., 33) M. V., 34) R. B., 35) J. B., 36) J. B., 37) V. D. K., 38) A. K., 39) P. L., 40) J. Š., 41) J. R., a 42) T. D., žalovaní 1), 2), 4), 5), 7), 8), 9), 11), 12), 14), 15), 22), 23), 31), 32), 33), 34), 35) 36) a 39) zastoupeni advokátkou, o určení vlastnictví nebytové jednotky, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 363/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. června 2008, č. j. 36 Co 188/2007-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2006, č. j. 15 C 363/99-109, určil, že „provozní jednotka – provozovna kadeřnictví a kosmetiky – postavená na pozemcích p. č. 179 a 180 v obci a k. ú. D. v parteru domu č. p. 101 a 102 v Ř. ul. v D., je součástí domu č. p. 101 a 102 v Ř. ul. v D.“ (výrok pod bodem III.) a že „vlastníky této provozní jednotky jsou žalobci M. Z. a J. Z., oba bytem D. Ř. 101/9 s tím, že tito po právní moci tohoto rozsudku budou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ú., katastrální pracoviště D. na LV č. 1823 pro k. ú. D., obec D., zapsáni jako vlastníci – mající uvedenou provozní jednotku ve společném jmění manželů“ (výrok pod bodem IV.). Dále rozhodl, že se zastavuje „řízení proti D. K., posledně bytem D., Ř. 101/9 a V. R., posledně bytem D., Ř. 103/13 a L. S., nyní bytem D., U T. 1440/17“ (výrok pod bodem I.) a že se vylučuje k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení proti žalovanému T. D., J. R., M. V., R. P. a A. K. (výrok pod bodem II.); výrokem pod bodem V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že provozovna kadeřnictví a kosmetiky, je „vestavbou do parteru obytného domu“. Ze „smlouvy o pronájmu pozemku k výstavbě, užívání a provozu provozních jednotek vestavěných do nezastavěného půdorysu obytného domu č. p. 101/9, 102/11 a 103/13“ ze 14. 1. 1992, uzavřené mezi žalovaným 1) a stavebníky – podnikateli F. V. a M. Z., žalobkyní a), „je zřejmé, že tento nezastavěný prostor se přenechává ke stavebnímu využití ke zřízení provozních jednotek“ jmenovaným podnikatelům – M. Z. konkrétně sektor B o výměře 112 m2, a smlouva se uzavírá na dobu určitou, tj. 20 let. Soud konstatoval, že ač žalovaný 1) v době uzavírání smlouvy nebyl vlastníkem, ale pouze „trvalým uživatelem“ předmětného pozemku, bylo v čl. IV. smlouvy uvedeno, že „provedenou kolaudací se postavené provozní jednotky stávají vlastnictvím jednotlivých nájemců v rozsahu vymezeném v čl. II. této smlouvy“; takto dal žalovaný 1) „výslovně najevo, že se předem vzdává vlastnického práva k těmto provozním jednotkám“. Soud na základě uvedeného zjištění shrnul, že „provozovna kadeřnictví a kosmetiky byla vestavěna do původně volných podchodů pod obytnými domy ve vlastnictví“ žalovaného 1) a později dalších žalovaných, „s tím, že žalobci na tyto prostory pro budoucí vestavbu uzavřeli s žalovaným 1) nájemní poměr na dobu určitou, ve které se žalovaný 1) „výslovně předem vzdal práva vlastnictví k této provozní jednotce, a to okamžikem kolaudace“; na tuto stavbu existuje řádné územní, stavební a kolaudační rozhodnutí. Soud uzavřel, že předmětná provozní jednotka je součástí domů č. p. 101 a 102, jde o změnu dokončené stavby hlavní, tedy o stavební úpravu, při níž bylo zachováno vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby včetně celkového architektonického ztvárnění se stavbou hlavní a dále plné využití technického zázemí stavby hlavní. Jde však o vestavbu dočasnou, takže je možné i její pozdější odstranění. Jejími vlastníky jsou žalobci, kteří k její realizaci přistoupili v dobré víře – „v případě zamítnutí by soud v rozporu s §3 občanského zákoníku („obč. zák.“) „dostal žalobce do situace, že by žalovaným přisoudil bezdůvodný majetkový prospěch“.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 26. června 2008, č. j. 36 Co 188/2007-158, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně „se ve vztahu mezi žalobci a žalovanými odvolateli mění ve výroku III. a IV. tak, že se žaloba na určení, že provozní jednotka – provozovna kadeřnictví a kosmetiky – postavená na pozemcích p. č. 179 a 180 v obci a k. ú. D. v parteru domu č. p. 101 a 102 v Ř. ul. v D. je součástí domu č. p. 101 a 102 v Ř. ul. v D. a jejími vlastníky jsou žalobci, kteří mají být takto zapsáni do katastru nemovitostí, zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem řízení je určení, zda provozní jednotka [nebytový prostor podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám (zákon o vlastnictví bytů)], vybudovaná žalobci na jejich náklady v původně volných prostorách předmětných domů je součástí těchto domů a dále určení, že jejími vlastníky jsou žalobci. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal dostatečnými a vyšel z nich, neztotožnil se však s jeho právním závěrem. Uvedl, že z kolaudačního rozhodnutí plyne, že předmětná provozovna je vestavbou do parteru obytného domu; nejde o samostatnou věc, nelze ji proto nabýt do vlastnictví jejím zhotovením, ale sdílí ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. vlastnický režim věci hlavní. Smlouvou ze 14. 1. 1992 došlo k předání stavebního pozemku, resp. nezastavěného prostoru do pronájmu, ačkoliv byl ve vlastnictví státu, a podle čl. IV. smlouvy se žalovaný 1) vzdal vlastnictví k vestavbě, která měla vzniknout. Toto jeho prohlášení však nelze považovat za důvod zakládající vlastnické právo žalobců k provozní jednotce, byť byla zhotovena na jejich náklady. Pokud má provozní jednotka charakter vestavby do budovy hlavní, „pak k přechodu vlastnictví k této součásti věci hlavní by mohlo dojít pouze po vymezení této části domu jako jednotky podle zákona o vlastnictví bytů. Tento zákon stanoví přesný postup úkonů, které je třeba provést k tomu, aby vlastnictví k jednotce mohlo být převedeno“. Nesprávnou shledal úvahu soudu prvního stupně ohledně vlastnického práva žalobců k vestavbě opírající se o §3 odst. 1 obč. zák.; uzavřel, že soud prvního stupně měl patrně na zřeteli otázku kompenzace nákladů do vestavby vložených žalobci, což je však záležitost řešitelná ve sporu o náhradu hodnoty vestavby, nikoliv v řízení o určení vlastnického práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, které opírají o dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. Připomínají, že se domáhali určení, že provozovna kadeřnictví a kosmetiky vestavěná do tamních domů čp. 101 a 102 je součástí budovy a že jsou jejími vlastníky (§120 obč. zák.). Domáhali se tedy toho, aby byl soudním rozhodnutím vytvořen stav, kdy by se provozní jednotka stala součástí bytového domu, tedy jednotkou ve smyslu bytového zákona. Odvolací soud zamítavým výrokem deklaroval, že provozní jednotka není součástí domu, přestože v odůvodnění svého rozhodnutí potvrdil, že tato „jednotka je vestavbou do budovy hlavní a tedy je její součástí“. K tomu dovolatelé uvádějí, že „pokud snad odvolací soud učinil závěr, že provozní jednotka je v okamžiku svého vzniku automaticky součástí budovy, pak se s takovýmto případným závěrem nelze s ohledem na existenci §120 odst. 1 obč. zák. ztotožnit“. Dále namítají, že „v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu nebylo totiž postaveno najisto, zda provozní jednotka je vlastnictvím dovolatelů či se stala podílovým spoluvlastnictvím žalovaných. Pokud by provozní jednotka byla ve vlastnictví dovolatelů, jevilo by se jako logické a potřebné, aby se dovolatelé stali členy společenství vlastníků jednotek s odpovídajícími právy a povinnostmi. Pokud by se naopak provozní jednotka stala součástí budovy, tedy podílovým spoluvlastnictvím žalovaných, dovolatelé by se mohli domáhat vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve zhodnocení budovy“. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory (§118 odst. 1 obč. zák.). Nebytový prostor může být předmětem vlastnického práva jako tzv. jednotka ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů).
Vlastnictví jednotky k nebytové prostoře (která je až do vymezení jako jednotka pouhou částí budovy) vzniká způsoby upravenými v §5 zákona o vlastnictví bytů, tedy zejména vkladem prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí nebo výstavbou jednotky provedenou na základě smlouvy o výstavbě podle tohoto zákona (§5 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle §8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova. Dohoda o vypořádání nebo rozhodnutí soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví, popřípadě o vypořádání společného jmění manželů musí obsahovat i náležitosti stanovené pro prohlášení uvedené v §4 odst. 2 a 3 (§5 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů).
V dané věci se dovolatelé domáhali určení, že jsou vlastníky (správně: „spoluvlastníky“) nebytové prostory, označené jako „provozní jednotka“. Předpokladem vydání rozhodnutí o určení vlastnického práva, které má deklaratorní charakter, je, že žalobce je ke dni rozhodování soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.) vlastníkem věci, o kterou jde. To by v daném případě znamenalo, že nebytový prostor byl již ke dni rozhodování soudu vymezen jako jednotka ve smyslu zákona o vlastnictví bytů. Tak tomu nebylo a dovolatelé ostatně ani nic takového netvrdí; uvádějí, že předpokládali, že prostor se stane jednotkou na základě rozhodnutí soudu. I v případě, že by tu taková možnost byla, by ovšem šlo o nesprávný žalobní návrh; nelze totiž určit vlastnické právo k něčemu, co se má teprve po právní moci rozsudku stát způsobilým předmětem vlastnického práva. Navíc v dané věci nebyl tvrzen ani zjištěn žádný ze způsobů vzniku vlastnictví jednotky (§5 zákona o vlastnictví bytů). Proto nebylo možno určit k nebytové prostoře vlastnické právo.
Žaloba na určení, že provozní jednotka je součástí domu, nemohla mít naději na úspěch.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Žalobci neuplatnili žalobou určení existujícího právního vztahu nebo práva, nýbrž určení existence právní skutečnosti - že je určitá právní skutečnost (resp. stav) dána (že sporná nebytová prostora – provozní jednotka je součástí určitého domu). Výrok soudu, jímž by bylo určeno, že určitá věc je součástí věci jiné, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci. Šlo by pouze o určení existence skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., pro kterou platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím prohlásil určitý právní vztah či právo za již existující (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 2528/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999), ale o žalobu jinou v ustanovení §80 o. s. ř. nevypočtenou. Žaloba tedy nesplňovala předpoklady, které zákon klade na určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., neboť se netýkala existence nebo neexistence práva nebo právního vztahu, ani neměla oporu v žádném z ustanovení platného práva. Stejný právní názor vyslovil dovolací soud např. v rozsudku ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 8/2000. Navíc požadavek žalobců je vnitřně rozporný – není možné, aby bylo určeno, že prostor je součástí domu a současně určeno vlastnické právo k takovému prostoru. Pokud jde o součást věci, lze totiž určit vlastnické právo jen k celé věci, nikoliv k součásti.
K dovolací výtce, že nebylo určeno, zda je sporný nebytový prostor ve spoluvlastnictví žalovaných se podotýká, že takové určení nemohlo být učiněno, neboť nebylo předmětem řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. , k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu