ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4659.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4659/2018-653
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) A. S. , narozené XY, a b) F. S., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Ivem Jahelkou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351, proti žalovanému F. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, o určení vlastnictví podniku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 338/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2018, č. j. 8 Co 603/2018-597, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2018, č. j. 8 Co 603/2018-597, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 17 C 338/2013-542, určil, že ve společném jmění manželů (dále také „SJM“) žalobkyně a) a F. S., narozeného XY (dále také „zůstavitel“), byl ke dni jeho úmrtí, 5. 6. 2008, podnik s obchodní firmou F. S., IČO XY, s předmětem podnikání „zemědělská výroba včetně hospodaření v lesích a na vodních plochách“, s místem podnikání v XY, o blíže vymezeném rozsahu (výrok I.). Zamítl vzájemný návrh žalovaného, kterým se domáhal určení, že k témuž dni byl předmětný podnik o blíže vymezeném rozsahu ve výlučném vlastnictví zůstavitele F. S. (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně byl toho názoru, že společné podnikání žalobkyně a) a zůstavitele se datuje již od doby, kdy zůstavitel začal podnikat v oblasti léčivých bylin, a to nejméně od doby, kdy zůstavitel přestal spolupracovat s V. Zůstavitel se zabýval obchodní činností a žalobkyně a) zajišťovala vedení účetnictví. Postupem času podnik charakterizovaný obchodní činností ztrácel na významu a „začala se rozjíždět“ činnost zemědělské farmy, která v zaměření činnosti podniku postupně zcela převládala. Nutno tedy odlišovat podnik zabývající se obchodní činností a podnik zabývající se provozem zemědělské farmy. Dále soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, uzavřel, že i kdyby předpoklady společného provozování podniku nebyly splněny od počátku, je soud toho názoru, že znaky společného podnikání byly naplněny s odstupem (minimálně od doby, kdy žalovaný ze statku odešel, příp. ve velmi krátké době poté). Vzal za prokázané, že se žalobkyně a) na fungování podniku zabývajícím se provozováním zemědělské farmy podílela nejen výkonem administrativních činností (účetní, daňová agenda, evidence skotu, vyřizování dotací), ale též manuální prací, byť ne od samého počátku, což nemohla bez souhlasu svého manžela; a dále, že v roce 1995 získala dispoziční právo k firemnímu účtu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 8 Co 603/2018-597, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a změnil výrok III. o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud setrval na svém názoru o možnosti konkludentního připojení nepodnikajícího manžela k původně výlučnému podnikání druhého manžela a shledal, že se soud prvního stupně tímto právním názorem řídil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky aplikace §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb., a otázky významu a důsledků konkludentního souhlasu nepodnikajícího manžela ve věci podnikání podnikajícího manžela, který má podle soudů nižších stupňů za následek přechod podniku z výlučného vlastnictví do režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále také „BSM“), resp. SJM. Žalovaný odmítá názor vyjádřený soudy, podle nichž není rozhodné, jaký byl vlastnický režim podniku při založení, nýbrž jaký byl jeho vlastnický režim v době nabytí účinnosti novely obč. zák. č. 91/1998 Sb., tedy k okamžiku transformace BSM na SJM, a že postačuje konkludentní souhlas dříve nepodnikajícího manžela se společným podnikáním. Žalovaný se domnívá, že dostatečně prokázal, že se žalobkyně a) na podnikatelské činnosti nepodílela, a dále zrekapituloval okolnosti, které považuje za významné. Žalobkyně a) podle něj vystupovala jako samostatná podnikatelka a nepodnikala v zemědělství. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Žalobci ve vyjádření k dovolání poukazují na to, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkový stav a hodnocení provedených důkazů. Žalovaný přitom v dovolání se skutkovými zjištěními a jejich hodnocením obsáhle polemizuje. Při právním posouzení věci pak soudy vycházely z konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Nalézací soudy dospěly k závěru, že v průběhu trvání manželství žalobkyně a) a zůstavitele, kdy byli oba podnikatelé, oba na základě své společné vůle provozovali zemědělskou farmu a její činnost zajišťovali dohodnutým způsobem. Podnik se tudíž v určitém okamžiku stal součástí jejich BSM a následně SJM. Žalobci nesdílí názor žalovaného, že pokud by podnik byl založen jen jedním z manželů, nemohl by se nikdy stát společným vlastnictvím, i kdyby se druhý manžel k podnikání připojil se souhlasem druhého manžela. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítnul, případně zamítnul.
Dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Pro rozhodnutí ve věci je podstatné vyřešení právní otázky, zda se podnik ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů může stát součástí BSM v důsledku toho, že se souhlasem podnikajícího manžela se manželka připojí k výkonu jeho předtím výlučné podnikatelské činnosti.
Protože na řešení této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatel závěry přijaté odvolacím soudem napadá a rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné.
Podle §143 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.
Klíčové právní posouzení věci odvolacím soudem vychází z toho, že pokud se souhlasem manžela, třeba i konkludentním, se připojí druhý manžel k jeho předtím výlučnému podnikání, pak je nutno jimi společně provozovaný podnik považovat za součást BSM.
S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98 a násl.), jenž se týkal podniku jako předmětu BSM formuloval obecné pravidlo, podle kterého rozsah bezpodílového spoluvlastnictví je zásadně vytyčen v §143 a může být modifikován podle §143a obč. zák. V rozsudku ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4161/2009 (dostupném na www.nsoud.cz ), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud věc nabyl do výlučného vlastnictví jen jeden z manželů, může se stát předmětem bezpodílového spoluvlastnictví jen postupem předvídaným §143a obč. zák., tedy rozšířením BSM. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že v případě, kdy věc v době nabytí sloužila a mohla sloužit jen k výkonu povolání jednoho z manželů, stala se jeho výlučným vlastnictvím, a jestliže se následně poměry změnily a věc mohla být užita k výkonu povolání i druhého manžela (resp. ji druhý manžel začal užívat), nemohlo to již změnit právní stav a věc se nestala součástí BSM.
Jestliže odvolací soud vyšel z jiného právního názoru umožňujícího změnu výlučného vlastnického na režim BSM jen v důsledku faktické změny poměrů spočívající konkrétně v tom, že se následně druhý z manželů „připojil se souhlasem podnikajícího manžela k předtím výlučnému podnikání“, je takový závěr v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ustáleně přistupuje i k výkladu BSM z pohledu věcí sloužících výkonu povolání jen jednoho z manželů a podniku jako možné součásti BSM.
V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1053/2012 (dostupný na www.nsoud.cz ), uvedl: Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 2, str. 53), dovodil, že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je také to, že současně neslouží i druhému z manželů“. V odůvodnění k tomu dovolací soud mimo jiné uvedl: „Aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů“. Obdobně v rozsudku ze dne 30. 8.2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 (uveřejněném pod č. C 708 v Souboru), zaujal dovolací soud názor, že „pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§143 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.), není rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to, k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů“ [obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718)].
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu tak vyplývá, že okolnost, aby věc, která podle své povahy slouží k výkonu povolání jen jednoho z manželů, byla vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musely být naplněny následující předpoklady: 1) výkon povolání manžela, 2) věc byla nabyta za účelem, že bude sloužit jen tomu manželovi, který vykonává povolání, 3) věc skutečně slouží jen tomuto manželovi, a neslouží tak druhému manželovi, který povolání nutně vykonávat nemusí.
Tyto závěry pak byly judikaturou modifikovány ve vztahu k podniku, kterým se podle §5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je podnik věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaném v časopise Právní rozhledy 2005, č. 3, str. 98), k podniku uvedl, že „věc hromadnou definuje právní teorie, např. Učebnice občanského práva hmotného. Díl I. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 227, jako ‚soubor věcí, které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo dělitelným‘. Podnik, byť je výslovně uváděn jako věc hromadná teprve novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., již i podle původního vymezení v §5 odst. l obch. zák., jako soubor nejen hmotných, ale také i osobních a nehmotných složek, k němuž náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, věcí hromadnou byl. Podnik byl i v době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. způsobilým předmětem převodu, když již např. §476 obch. zák. upravoval smlouvu o prodeji podniku, podnik byl i předmětem dědění (§11 odst. l obch. zák.). Není tedy žádný důvod k tomu, aby nemohl být i předmětem BSM, tj. majetkového společenství manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. To však jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM“.
Z uvedeného tedy vyplývá, že aby byl podnik ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů, musel být 1) tento manžel podnikatelem a 2) podnik sloužil k výkonu povolání jen tohoto z manželů. Proti uvedenému rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1053/2012 byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1692/15, a usnesením ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1755/15 (dostupná na http://nalus.usoud.cz/ ).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu