ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.469.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 469/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. G., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, Územní pracoviště v Českých Budějovicích, Mánesova 3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 72/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 2003, č. j. 5 Co 1933/2003-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 2 C 72/2002-65, ve znění usnesení ze dne 22. května 2003, č. j. 2 C 72/2002-68, zamítl žalobu, aby soud určil, „že pozemky v k. ú. M. stav. 95 (89 m2), stav. 96 (87 m2), stav. 97 (87 m2), stav. 98/1 (81 m2), stav. 99 (90 m2), stav. 100 (88 m2), stav. 101 (88 m2), stav. 102/1 (72 m2) a parc. č. 170/5 (1732 m2) zapsané na LV č. 494 jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně J. G., nar. 20. 10. 1936“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla dědictvím po svém otci K. Č. podle rozhodnutí z 25. 5. 1976 jednu polovinu pozemku parc. č. 169 v kat. území M. Druhou polovinu tohoto pozemku koupila spolu s manželem kupní a darovací smlouvou z 25. 6. 1976 od své matky J. Č. Kupní smlouvou z 16. 5. 1980 žalobkyně spolu s manželem prodala část pozemku parc. č. 169 MNV v M. za účelem výstavby rodinných domků. Tato kupní smlouva odkazuje na geometrický plán č. 920-101-7. Po smrti manžela žalobkyně dědictvím na základě rozhodnutí státního notářství z 25. 7. 1986 stala vlastnicí i toho podílu označeného pozemku, který měla s manželem v bezpodílovém spoluvlastnictví. Jako výlučná vlastnice pozemku PK 169 byla na LV č. 192 zapsána žalobkyně. O duplicitním zápisu vlastnického práva ke sporným pozemkům se žalobkyně dověděla z dopisu katastrálního úřadu z 15. 11. 2001. Hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku z MNV M. na ONV S. z 25. 4. 1975 došlo k převodu pozemku parc. č. 170/5 podle geometrického plánu č. 761-088-5, č. 761-089-5 z 25. 4. 1975. Parc. č. 170/5 vznikla zčásti z pozemku PK 169 a zčásti z pozemku PK 170/1. Pozemek parc. č. 170/5 byl pak hospodářskou smlouvou převeden 29. 1. 1976 do trvalého užívání na Výstavbové bytové družstvo ve S., právního předchůdce SBD S. Dne 12. dubna 1978 byly bývalému středisku geodézie předloženy k zápisu hospodářské smlouvy z 25. a 28. 4. 1975 o převodu správy národního majetku uzavřené mezi MNV M. a ONV S. a výše označená hospodářská smlouva z 29. 1. 1976. Na podkladě těchto smluv byl k parcele č. 170/5 proveden zápis vlastnického práva ve prospěch nabyvatele, aniž by středisko geodézie zkoumalo, zda část pozemku PK 169 byla vykoupena. V roce 1980 byla parcela PK 169 o výměře 9474 m2 celá evidována na LV č. 192 a pozemek parc. č. 170/5 na LV č. 202. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se dnem 1. 1. 1992, tj. dnem nabytí účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., stala vlastnicí označených pozemků, neboť je v dobré víře užívala od roku 1975.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 5 Co 1933/2003-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že označené pozemky jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že hospodářské smlouvě o převodu správy národního majetku z 25. 4. 1975 mělo předcházet nabytí části pozemku PK 169 státem některým ze způsobů uvedených v §8 - §11 hospodářského zákoníku, přičemž příslušnou smlouvu by museli uzavřít tehdejší vlastníci pozemku K. a J. Č. Žádný titul o nabytí části pozemku PK 169 státem před rokem 1975 nebyl předložen ani označen, proto MNV M. nemohl být v dobré víře, že převádí správu pozemku parc. č. 170/5 o výměře 3620 m2 ve státním vlastnictví, navíc podle identifikace parcel ke geometrickému plánu, připojenému ke smlouvě o převodu správy národního majetku, nebyla část pozemku PK 169 o výměře 2414 m2 zapsána na LV č. 1 jako vlastnictví Československého státu - MNV M. MNV M. 18. 11. 1975 vydal potvrzení o tom, že vykupuje od J. Č. parcelu 169 v kat. území M. o výměře 94,74 arů, z tohoto potvrzení však nevyplývá, že by k vykoupení tohoto pozemku skutečně došlo. Soud se postavil na stanovisko, že podmínky pro vydržení vlastnictví předmětných pozemků státem nebyly podle §134 odst. 1 ObčZ splněny. Žalovaná sice s pozemky nakládala jako s vlastní věcí, nemohla však být v dobré víře, že jí pozemky patří.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odvolací soud položil nepřiměřené nároky na dobrou víru vydržitele a nepřihlédl k tomu, že s ohledem na §130 odst. 1 ObčZ v pochybnostech má lepší postavení držitel. Uvedla, že při posuzování oprávněnosti dobré víry postačí domnělý právní důvod. ONV ve S. nebyl původním nabyvatelem, „při uchopení držby neměl důvod zpochybňovat okolnosti prvotního uchopení držby a vycházel z presumpce správnosti tohoto aktu“. Jako držbu neoprávněnou by bylo možno hodnotit jedině období, kdy držitelem byl MNV M., tj. do 1. 5.1975. „Žalované nelze tudíž ani vytýkat, že by její právní předchůdce, tedy ONV S., nenaplnil požadavky „běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu na každém požadovat“. Podle žalované její právní předchůdce „jednal tak, jak bylo za tehdejších okolností normální, a splnil vše, co bylo tehdy požadováno. Stát s pozemky nakládal a pečoval o ně téměř 25 let a zjevně neměl pochybností o tom, že mu pozemky patří. Jeho držbu nikdo nezpochybnil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ). Podle §868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou novelou.
Podle §135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v §200. Podle §507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do doby uvedené v §135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. O dobré víře lze hovořit tam, kde držitel věc drží anebo vykonává právo v omylu, že mu věc nebo právo patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1067, Svazek 15.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001, uveřejněného tamtéž pod C 1475, Svazek 21, „vlastníkem nemovitosti se po 1. 1. 1992 stal stát, pokud měl nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, přičemž do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před uvedeným dnem. Oprávněnou držbu státu si může započít i jeho právní nástupce.“
Žalovaná opírá svoji dobrou víru o tom, že jí sporné pozemky patří, o hospodářskou smlouvu o převodu správy národního majetku z MNV M. na ONV S. z 25. 4. 1975 a s ní související geometrický plán č. 761-088-5, č. 761-089-5 z 25. 4. 1975 a dále o hospodářskou smlouvu z 29. 1. 1976, jejichž předmětem byl převod pozemku parc. č. 170/5, který označeným geometrickým plánem vznikl zčásti z pozemku PK 169 a zčásti z pozemku PK 170/1. Vědomost, že pozemek parc. č. 170/5 zčásti vznikl z pozemku PK 169, museli účastníci smlouvy z 25. 4. 1975 nabýt z označeného geometrického plánu a k němu připojeného výkazu výměr. MNV v M. v době uzavírání hospodářské smlouvy z 25. 4. 1975 nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu převáděný pozemek zcela patří. Titul, o který by bylo možno opřít vlastnické právo státu k části pozemku PK 169, nebyl doložen a potvrzení MNV v M. z 18. 11. 1975 svědčí naopak o tom, že musel vědět, že pozemek parc. č. 169 mu nepatří, jestliže jím potvrzoval, že tento pozemek vykupuje od J. Č. Převedl-li za této situace MNV v M. na ONV S. pozemek, který zcela nebyl ve vlastnictví státu, postupoval vědomě v rozporu se zákonem. Takové jednání pak samozřejmě nemohlo založit dobrou víru. Držení sporného pozemku státem se od té doby neměnilo, měnily se jen jeho organizační složky, které s ním nakládaly. K právnímu nástupnictví tudíž nedošlo, neboť se ani formálně neměnilo jeho vlastnictví a nelze proto uvažovat o započtení doby ve smyslu §134 odst. 3 ObčZ nebo o pozdějším započetí vydržecí doby od okamžiku, kdy sporný pozemek přešel do správy jiného státního orgánu nebo státní organizace. Pokud státní orgán pochybil a postupem v rozporu s právními předpisy (protiprávně) umožnil, aby se stát stal detentorem věci, nelze o zásadě, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 věta druhá ObčZ) uvažovat.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla úspěšná a žalobkyni náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu