ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4893.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4893/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. P. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Malá Strana, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalované I. P. , zastoupené obecným zmocněncem Mgr. Josefem Batelkou, bytem v Praze 1, Na Perštýně 342/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 852/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 13 Co 179/2015-88, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 39 C 852/2013-53, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků (SJM) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Mezi účastníky byla sporná skutečnost, zda do SJM náleží dům postavený na pozemku parc. č. 1036/2 v katastrálním území L., obec P., část obce L. Manželství účastníků bylo uzavřeno 16. 11. 1985; dne 24. 8. 1987 převedl otec žalobkyně, kterému svědčilo právo osobního užívání ke stavebnímu pozemku, rozestavěný dům na tomto pozemku do vlastnictví žalované. Žalobce však tvrdil, že k uvedenému dni ještě dům nebyl natolik rozestavěn, aby mohl být předmětem darovací smlouvy, která tedy nemohla vyvolat zamýšlený účinek – nabytí vlastnického práva žalovanou; vznikl tak jako věc později a je předmětem SJM.
Soud prvního stupně nenařídil přípravné jednání podle §114c občanského soudního řádu („o. s. ř.“). K prvnímu jednání ve věci, které se konalo dne 19. 6. 2014, předvolal účastníky předvoláním vzor č. 16 o. s. ř. č. a jejich zástupce předvoláním vzor č. 24 o. s. ř. V předvoláních byli účastníci i jejich zástupci řádně poučeni ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. U dalšího jednání konaného dne 2. 10. 2014 (účastníci byli předvoláni prostřednictvím svých zástupců vz. o. s. ř. č. 31) soud po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval žalovanou, aby ve stanovené lhůtě 20 dnů (tj. do 22. 10. 2014) doplnila svá tvrzení a označila důkazy ohledně skutečnosti, že předmětný dům byl vybudován do takového stádia rozestavěnosti, že bylo jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží nejpozději k 24. 8. 1987. Žalovanou poučil, že nedoplní-li v uvedeném smyslu svá skutková tvrzení a neoznačí důkazy ve stanovené lhůtě, bude postupovat podle dosud provedených důkazů a tvrzení k možné tíži žalované. Žalovaná ve stanovené lhůtě nereagovala na výzvu soudu a svá tvrzení a nové důkazy uvedla až po obdržení předvolání k dalšímu jednání v podání doručeném soudu 25. 11. 2014 (čl. 46). Opožděné zaslání vyjádření nijak nevysvětlila. Soud prvního stupně již k tomuto podání nepřihlédl a ve věci rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného z dosud provedených důkazů tak, že dům vypořádal jako majetek náležející do SJM účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 18. června 2015, č. j. 13 Co 179/2015-88, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně žalovanou poučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a stanovil jí lhůtu k doplnění důkazů. Nedodržení této lhůty však nemůže mít za následek, že soud nepřihlédne k důkazům označeným žalovanou opožděně, neboť uvedená lhůta je lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení nemá za následek koncentraci řízení podle §118b o. s. ř. Ke koncentraci by podle uvedeného ustanovení došlo, pokud by byly splněné všechny podmínky uvedeného ustanovení a účastníci byli o koncentraci řízení poučeni jak v předvolání k jednání, tak před skončením jednání, k čemuž v dané věci nedošlo. V tomto směru odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. Skutkový závěr soudu prvního stupně o tempu provádění stavby pak považoval za pouhou spekulaci.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že řízení před soudem prvního stupně nebylo koncentrováno ve smyslu §118b o. s. ř., proto žalovaná mohla i po lhůtě určené soudem doplňovat svá tvrzení a navrhovat k jejich prokázání důkazy a bylo povinností soudu prvního stupně k nim přihlédnout; lhůta podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. není lhůtou pořádkovou a její nedodržení má za následek koncentraci řízení. Rozsudek soudu prvního stupně, který k důkazům a tvrzením žalované podaným opožděně nepřihlédl, je správný a odvolací soud jej neměl rušit. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud – vázán obsahem podaného dovolání - po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Usnesení odvolacího soudu není zcela v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikovaným pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; přesto nejsou splněny podmínky k zrušení napadeného usnesení.
Založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Protože však jde o dovolání proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího sodu, mohl by dovolací soud v případě odmítnutí dovolání jen proto, že ve výroku je rozhodnutí odvolacího soudu správné, poškodit účastníka, v jehož neprospěch řešil odvolací soud druhou otázku, o kterou zamítnutí opřel, a jejíž řešení je tak pro soud prvního stupně závazné. Proto se jí dovolací soud věcně zabýval; přesto, že je důvodná, by zrušení napadeného usnesení nic neřešilo (zůstal by tu i druhý důvod pro zrušení usnesení soudu prvního stupně v odvolacím řízení); takový postup by jen zbytečně prodloužil řízení.
Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud neposoudil otázku účinků poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. správně, nicméně protože rozsudek soudu prvního stupně zrušil i proto, že jeho skutkový závěr o tempu stavby považoval za pouhou spekulaci (jde tedy podle odvolacího soudu o nepřiměřené hodnocení důkazů), a tento závěr nelze podrobit přezkumu, je třeba vyjít z toho, že usnesení odvolacího soudu je věcně (ve výroku) správné; k právnímu názoru zde dále uvedenému však soudy přihlédnou v dalším řízení.
„Ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 až 3“ (§118b odst. 1 o. s. ř.).
Citované ustanovení pak velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikovaném pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedené ustanovení konkretizoval takto: „Nebyla-li provedena příprava jednání podle §114c o. s. ř., mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která by byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (srov. §118b odst. 1 větu druhou o. s. ř.)… Účinky tzv. koncentrace řízení tu – jak vyplývá (i přes poněkud „nepřesnou dikci“) z §118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. – spočívají v tom, že k později účastníky uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout (a tedy je vzít v úvahu při rozhodování o věci samé), jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo po skončení prvního jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož ( správně: soud přihlédne ) i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a o. s. ř.“ Dále se tu uvádí: „Účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení“.
Z §118b odst. 1 o. s. ř. jasně vyplývá, že nebyla-li provedena příprava jednání podle §114c o. s. ř., jak tomu bylo i v dané věci, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
O koncentraci, která nastává skončením prvního jednání ve věci, byla žalovaná poučena v předvolání k jednání; soud prvního stupně jí poté vyzval po opětovném poučení podle §118a odst. 1 a 3 ve spojení s §118b odst. 1 o. s. ř., aby ve stanovené lhůtě 20 dnů (tj. do 22. 10. 2014) doplnila svá tvrzení a označila důkazy ohledně skutečnosti, že předmětný dům byl vybudován do takového stádia rozestavěnosti, že jej bylo možné považovat za nemovitou věc v právním slova smyslu nejpozději k 24. 8. 1987. Žalovanou poučil, že nedoplní-li v uvedeném smyslu svá skutková tvrzení a neoznačí důkazy ve stanovené lhůtě, bude postupovat podle dosud provedených důkazů a tvrzení k „možné“ tíži žalované (č. l. 39). Žalovaná ve stanovené lhůtě nereagovala na výzvu soudu a svá tvrzení a nové důkazy uvedla až po obdržení předvolání k dalšímu jednání soudu v podání doručeném soudu 25. 11. 2014. Nedodržení lhůty nijak nevysvětlila.
K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 až 3. V takovém případě není na úvaze soudu, zda k opožděným návrhům přihlédne (viz obrat „smí přihlédnout“). Podmínkou pro koncentraci i v tomto případě je, že účastník byl o důsledcích nedodržení lhůty poučen. V daném případě tak již nebyl prostor k opožděným tvrzením a návrhům přihlížet.
Ke vztahu poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a §118b odst. 1 o. s. ř. se uvádí: Důsledky nedodržení nesplnění výzvy podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. spočívají v tom, že účastník nebude pro nesplnění povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní ve věci úspěšný; poučení v tomto ustanovení zmíněné se netýká lhůty, ve které mají být uvedené povinnosti účastníka splněny. Tuto lhůtu stanoví soud podle stavu řízení; jestliže ji spojí s poučením o koncentraci řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř., pak po jejím marném uplynutí již soud nesmí s výjimkami v zákoně uvedenými, případně tam, kde ke zmeškání došlo z omluvitelných důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015) k důkazním návrhům přihlédnout.
Protože odvolací soud v dané věci vyšel z toho, že koncentrace řízení nenastala v důsledku výzvy ke splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní spojené s určením lhůty a poučením o důsledcích jejího nedodržení, není v této části jeho rozhodnutí správné. Přesto z důvodů uvedených shora (tj. proto, že další důvod vedoucí ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení nelze přezkoumat) dovolací soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.), s tím, že k jeho právnímu názoru soudy v dalším řízení přihlédnou.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu