ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4911.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4911/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalované H. M., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 92/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2007, č. j. 20 Co 128/2007-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2007, č. j. 20 Co 128/2007-64, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. srpna 2006, č. j. 10 C 92/2006-39, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků st. parc. č. 181 a parc. č. 197/2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro S., katastrální pracoviště P., na LV č. 278 pro obec a kat. území K. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní a darovací smlouvou z 3. 5. 1977 žalobkyně prodala V. a H. M., právním předchůdcům žalované, bývalou zemědělskou usedlost č. p. 49 se zemědělskými budovami a st. parc. č. 31 a zahradu parc. č. 41 v kat. území K. se všemi právy a příslušenstvím tak, jak jsou popsány ve znaleckém posudku Ing. J. B. z 1. 12. 1976, za kupní cenu 25 600,- Kč (bod I. smlouvy). Současně kupujícím darovala blíže označené pozemky v kat. území K., včetně pozemku parc. č. 197, (bod II. smlouvy), v té době bezplatně užívané Státním statkem v J. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 24. 11. 1993, sp. zn. 7 C 1581/93, byla část smlouvy z 3. 5. 1977 pod bodem II. zrušena. Předmětné pozemky, oddělené od pozemku parc. č. 197, v době uzavření smlouvy užíval od 50. let minulého století k rekreačním účelům J. U., který byl jako jejich uživatel také veden v evidenci nemovitostí. Tyto pozemky ve smlouvě z 3. 5. 1977 nejsou výslovně uvedené jako pozemky převáděné. Podle znaleckého posudku Ing. B. z 1. 12. 1976 byly však oceněny a jejich cena je obsažena v kupní ceně zaplacené manžely Mestekovými žalobkyni. V současné době jako vlastník předmětných pozemků je vedena žalovaná na základě dědického rozhodnutí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdci žalované se kupní smlouvou z 3. 5. 1977 stali vlastníky i předmětných pozemků, neboť kupní cena zohledňovala i cenu těchto pozemků a smluvní strany musely vědět, že předmětem smlouvy byly i tyto pozemky. Předmět kupní smlouvy byl specifikován odkazem na znalecký posudek Ing. B.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. května 2007, č. j. 20 Co 128/2007-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po zopakování dokazování listinnými důkazy vyšel mimo jiné ze zjištění, že pozemková parc. č. 197 – role o výměře 4471 m2 byla v roce 1960 rozdělena na pozemky parc. č. 181 – zastavěná plocha o výměře 64 m2, parc. č. 197/2 – zahrada o výměře 1427 m2 a parc. č. 197/1 – louka o výměře 2980 m2. Takto byly pozemky vyznačeny v katastrální mapě a zapsány do evidence nemovitostí. Pozemky parcelních čísel 181 a 197/2 byly v užívání J. a B. U. a parc. č. 197/1 byl v užívání Státního statku J. Znalec Ing. J. B. ve svém znaleckém posudku vycházel z identifikace pozemků Střediska geodézie P. z 1. 11. 1976, podle které ke dni ocenění existovaly pozemky parcelních čísel 181, 197/1 a 197/2, a tyto také ocenil. Pozemky, které byly smlouvou z 3. 5. 1977 darovány V. a H. M., byly ve smlouvě označeny parcelními čísly podle pozemkové knihy, takže jejich označení nesouhlasilo s tím, jak byly vedeny v evidenci nemovitostí. Sporné pozemky byly evidovány na evidenčním listu č. 118, zbývající na listu č. 60. V roce 1977 se žalobkyně dohodla s manžely M.i, že jim prodá bývalou zemědělskou usedlost spolu s pozemky, které nejsou v užívání státního statku, a pozemky, které jsou v užívání státního statku, že jim daruje. Podle odvolacího soudu tím, že v kupní smlouvě v části týkající se darování pozemků byl uveden pozemek parc. č. 197 – role podle označení v pozemkové knize, byl ve smlouvě uveden neexistující již pozemek. Nelze dovodit, že by tím došlo k darování všech tří pozemků vzniklých jeho rozdělením. Úmyslem účastníků smlouvy nebylo darování sporných pozemků, ale měly být předmětem kupní smlouvy. K tomu odvolací soud dále uvedl, že „pokud jde o pozemky č. 181 a 197/2, … je ohledně nich kupní a darovací smlouva uzavřená 3. 5. 1977 absolutně neplatná, neboť chyběla vůle účastníků smlouvy ohledně těchto pozemků uzavřít darovací smlouvu, pozemky byly ve smlouvě chybně označeny pod původním číslem pozemku, ze kterého vznikly a který v době sepsání smlouvy neexistoval“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nabyla sporné pozemky vydržením dnem účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., tj. 1. 1. 1992, při započtení doby držby pozemků jejími právními předchůdci od roku 1977, kteří byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do vlastnictví. Rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 24. 11. 1993, sp. zn. 7 C 1581/93, se na sporné pozemky nevztahuje, neboť k nabytí vlastnického práva k pozemkům žalovanou došlo vydržením, nikoli na základě kupní a darovací smlouvy z 3. 5. 1977.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že na daný případ spíše přiléhá rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, než rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) sp. zn. 22 Cdo 929/2001, ze kterého vycházel odvolací soud. Podle znaleckého posudku měl být oceněn i pozemek parc. č. 197/2 a pokud oceněn byl, pak právním předchůdcům žalované muselo být známo, že tento pozemek existuje, a nemohli být v dobré víře o tom, že pozemek nabyli, když v kupní smlouvě není uveden. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že její právní předchůdci před notářem sepisujícím kupní a darovací smlouvu projevili svou vůli přijmout do svého vlastnictví pozemky tak, jak byly popsány ve znaleckém posudku Ing. B. Za předmětné pozemky zaplatili kupní cenu a mezi stranami kupní smlouvy po celou vydržecí dobu nebylo sporu o tom, že předmětné pozemky patří právním předchůdcům žalované a později žalované. Vzhledem k autoritě a postavení státního notářství a státní geodézie jako orgánů státu v té době měli důvěru ve správnost jejich jednání při sepisu a registraci smlouvy a zápisu jejich vlastnického práva do evidence nemovitostí.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. května 2007.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, protože právní názor odvolacího soudu není v souladu s hmotným právem.
Jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Přitom platí, že otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří – viz to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 5/2001 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 1176).
Jestliže v daném případě nebyla předmětná nemovitost uvedena v kupní smlouvě, nemohli ji právní předchůdci žalované nabýt koupí a ani být se zřetelem k daným okolnostem v dobré víře, že ji koupili. Právní předchůdci žalované nemohli nabýt sporné pozemky ani na základě darovací smlouvy, uzavřené současně se smlouvou kupní, neboť tato smlouva byla podle výše zmíněného rozhodnutí soudu z 24. 11. 1993 zrušena, a současně nemohli být v dobré víře, že tyto pozemky získali darováním, jestliže oběma stranám smlouvy bylo jasné, že nejsou v užívání tzv. socialistické organizace a že podle jejich ujednání mají být předmětem prodeje a nikoli darování. Pokud strany tuto zjevnou nesprávnost neodstranili a smířili se s tím, jak nesprávně jsou sporné pozemky ve smlouvě sepsané státním notářem označeny, resp. že místo nich je v darovací smlouvě uvedena původní parcela č. 197, z níž byly sporné pozemky (mimo další) již dříve vyděleny, vědomě akceptovali vadnost smlouvy a důsledky z ní plynoucí pro případ, že tato okolnost bude uplatněna. Skutečnost, že si strany ujednaly kupní cenu i za sporné pozemky, a že tato cena byla zaplacena, když strany smlouvy musely vědět, že se prodávají i tyto pozemky (oceněné i v příslušném znaleckém posudku), akcentovaná soudem prvního stupně ve prospěch žalované, podle názoru dovolacího soudu svědčí naopak o tom, že nabyvatelé při minimální opatrnosti nemohli nevidět či nezjistit, že tyto pozemky nejsou v kupní smlouvě uvedeny, resp. označeny. Na tom pak ve vztahu k předchůdcům žalované nemůže nic změnit skutečnost, že stát – příslušné středisko geodezie – vadný postup státního notářství, jež vadnou smlouvu sepsalo, respektoval a potvrdil jim vlastnictví sporných pozemků. Za uvedené situace vyplývající ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nelze mít za to, že předchůdci žalované mohli mít opodstatněně za to, že jim jako domnělým spoluvlastníkům svědčí jako právní titul převodní smlouva z 3. 5. 1977.
Dovolací soud také v podstatě souhlasí s dovolatelkou v tom, že na řešení dané věci lze použít usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, uveřejněné pod č. 35 ve sv. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle kterého „pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.“ To co platí v daných souvislostech pro neurčité označení převáděné nemovitosti, tím spíše platí pro vůbec chybějící označení nemovitosti, jež má být prodána. Podle judikatury Nejvyššího soudu také sama skutečnost, že státní orgán nesprávně promítl do svého aktu realitě neodpovídající skutečnost ohledně vlastnictví určité věci (zpravidla nemovitosti), nemusí založit dobrou víru držitele, věděl-li, že státní orgán pochybil, či se na tomto pochybení (byť i pasivně) podílel – k tomu srovnej rozhodnutí publikovaná v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 2121, C 5471, C 6048, C 6627 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3368/2007, publikovaný na internetových stránkách tohoto soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud snad byli právní předchůdci žalované v omylu, že předmětné nemovitosti nabyli, nešlo o omyl z hlediska objektivního omluvitelný. Žalovaná si tak do své držby nemůže započítat držbu svých právních předchůdců. Pak ovšem nemohla sporné pozemky sama vydržet, neboť je do vzniku sporu nedržela po dobu potřebných deseti let (§134 odst. 1 obč. zák.).
Z těchto důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu