ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.507.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 507/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) D. N. a B) P. N., zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu M. T., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 400/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. července 2000, č. j. 18 Co 253/2000-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2000, č. j. 7 C 400/98-81, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud určil, že smlouva o zřízení věcného břemene, bez data, uzavřená mezi oběma žalobci jako povinnými z věcného břemene a žalovaným jako oprávněným z věcného břemene, kterou žalovanému vzniklo právo vybudovat na jeho náklady na pozemcích žalobců parcelních čísel 1497/2 a 1497/3 v obci a kat. úz. M. T. kanalizační stoku, a žalobcům povinnost na svých pozemcích tuto kanalizační stoku strpět, je neplatná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená mezi účastníky, i když neobsahuje datum, kdy byla účastníky podepsána, je podle §37 ObčZ platná. Smlouva obsahuje označení smluvních stran a specifikaci věcného břemene, přestože mohla být přesnější. Není-li rozsah věcného břemene na označených pozemcích ve smlouvě omezen, týká se věcné břemeno celých pozemků. Žalobci v době uzavření smlouvy znali rozsah zatížení pozemků věcným břemenem, proto nelze dovodit, že smlouva je pro neurčitost neplatná. Pokud se žalobci domáhali určení neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nezaplacení částky cca 140 000,- Kč firmou K., která stavbu prováděla, podle smlouvy z 15. 6. 1995, otázka náhrady za věcné břemeno ve smlouvě mezi žalobci a žalovaným řešena nebyla, ale šlo jen o ujednání mezi žalobkyní a uvedenou firmou, které se netýkalo žalobce.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 25. července 2000, č. j. 18 Co 253/2000-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, „že smlouva o zřízení věcného břemene ze srpna 1995 uzavřená mezi žalobci jako povinnými z věcného břemene a žalovaným jako oprávněným z věcného břemene, kterou žalovanému vzniká právo vybudovat na jeho náklady na pozemcích žalobců parc. č. 1497/2 a parc. č. 1497/3, vše v obci a kat. území M. T., kanalizační stoku a prvnímu a druhému žalobci povinnost strpět tuto kanalizační stoku na svých pozemcích, je neplatná“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud poukázal na to, že v článku III. smlouvy o zřízení věcného břemene není žádným způsobem vymezeno, kudy kanalizační stoka povede, a ke smlouvě není připojen žádný geometrický plán, který by graficky věcné břemeno vymezoval. Dospěl k závěru, že v této části je smlouva o zřízení věcného břemene neurčitá, a tedy je celá pro neurčitost podle §37 odst. 1 ObčZ neplatná. Ztotožnil se názorem žalobců, že vymezení rozsahu věcného břemene musí být vyjádřeno v písemné smlouvě, neboť písemná forma smlouvy je předepsána pod sankcí neplatnosti. V této souvislosti odkázal na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v Soudních rozhledech 6/1997 pod č. 88, podle kterého „jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu.“ O neurčitosti smlouvy svědčí i rozpor mezi tvrzením žalovaného, že rozsah břemene vyplývá z toho, že všichni účastníci věděli, kudy trasa povede, a jeho dalším tvrzením, že smlouvu je třeba vykládat tak, že břemenem jsou zatíženy oba pozemky v celém rozsahu. Podle názoru odvolacího soudu žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že smlouva o zřízení věcného břemene je srozumitelná a určitá. Podle názoru žalovaného, i když bližší specifikace kanalizační stoky není ve smlouvě výslovně vymezena, nemá to na platnost smlouvy žádný vliv, neboť předmětem věcného břemene jsou nemovitosti, nikoliv kanalizační stoka sama. V době uzavření smlouvy muselo být oběma smluvním stranám známo, jak je kanalizační stoka přes pozemky žalobců vedena, a obě věděly, o jakou věc se jedná, neboť v době uzavření smlouvy byla tato kanalizační stoka na pozemcích žalobců již vybudována. O rozsahu oprávnění žalovaného nemůže být objektivně pochyb a stejně tak i o rozsahu omezení žalobců. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněné dovolací námitky.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí především na právním závěru, že předmětná smlouva o zřízení věcného břemene je pro neurčitost podle §37 odst. 1 ObčZ neplatná. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a jeho právnímu závěru nelze nic vytknout.
Věcné břemeno je věcné právo, které omezuje vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Podstatným obsahem věcného břemene je zatížení vlastníka nemovitosti, neboli omezení v jeho výkonu vlastnického práva. Každá smlouva o zřízení věcného břemene musí mít písemnou formu a mimo jiné obsahovat přesné vymezení obsahu a rozsahu věcného břemene a pro eventuální vymáhání neplnění povinnosti též rozsah a způsob výkonu věcného břemene. K tomu srov. R 50/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 526.
Podle §37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Nejvyšší soud potvrdil svou aplikační praxi ve vztahu k právě citovanému ustanovení v návaznosti na výše citované rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 227/96 rozsudkem z 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, publikovaným v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 593, svazku 7; prakticky jím zopakoval citovaný právní názor. Podle rozhodnutí uveřejněného v časopise Soudní judikatura 4/1999 pod č. 121 „právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím intepretačních pravidel“. V podstatě stejný právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku z 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 390/2000, (ASPI), v němž uvedl, že „projev vůle je neurčitý, je-li neurčitý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření své vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 2 ObčZ). Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat.“
Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se účastníci shodli na tom, že předmětná kanalizační stoka může vést přes pozemky žalobců kdekoli; ostatně ani to nevyplývá z předmětné smlouvy. Účastníci smlouvy se při ústním jednání domlouvali na tom, v jakém rozsahu a v jakých místech povede stoka přes jejich pozemky. Toto určité ujednání však nebylo pojato do písemné smlouvy a právě pro přesvědčení žalobců, že toto ujednání nebylo dodrženo, vznikl mezi stranami spor. Předmětná písemná smlouva je tedy neurčitá a tudíž neplatná ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ, neboť neobsahuje určitým způsobem vyjádřený rozsah věcného břemene, jež má žalobce zatěžovat.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil spornou právní otázku správně. Proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaného v tomto řízení a z toho, že žalobcům náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. října 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu