ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.536.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 536/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Města H., proti žalovanému B. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 27 C 25/96, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 1998, č. j. 13 Co 135/97-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, rozhodl rozsudkem ze dne 8. října 1996, č. j. 27 C 25/96-31, ve věci původního žalobce T. s. města H. tak, že žalovaný „je povinen vyklidit nemovitosti, stavbu a pozemek parcelní č. 1138/3, o výměře 71 m2 zapsaných na listu vlastnictví č. 1691 pro katastrální území H. - M., Katastrální úřad K., vedených jako zastavená plocha a ostatní stavební objekt a vyklizené nemovitosti předat navrhovateli do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku\" a „určuje se, že vlastníkem nemovitostí, a to stavby a pozemku parcelní č. 1138/3, o výměře 71 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1691 pro katastrální území H. - M., Katastrální úřad K., vedených jako zastavená plocha a ostatní stavební objekt, je Česká republika - Okresní úřad Karviná a správce národního majetku jsou T. s. města H.\". Soud vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti prodaly T. s. města H. kupní smlouvou, uzavřenou 5. 4. 1991, „firmě H. - I.\", zastoupené O. H., a ta je poté kupní smlouvou uzavřenou 5. 3. 1992 a registrovanou Státním notářstvím v Karviné 9. 3. 1992 pod sp. zn. R I 591/92, prodala žalovanému. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, z 22. 6. 1992, sp. zn. 48 C 20/93 , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 9. 11. 1995, sp. zn. 13 Co 756/95, bylo určeno, že smlouva z 5. 4. 1991, na jejímž základě nabyl právní předchůdce žalobce předmětné nemovitosti, je neplatná; šlo o absolutní neplatnost podle §39 obč. zák. Proto nedošlo ani k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že rozhodl ve věci žalobce Města H. (rozhodnutím zastupitelstva Města H. z 24. 3. 1997 byla zrušena příspěvková organizace T. s. města H. a Město H. se stalo právním nástupcem původního žalobce) a vyslovil, že žalovaný „je povinen vyklidit nemovitosti, a to stavbu nacházející se na pozemku parc. č. 1138/3 a pozemek parc.č. 1138/3 - zastavěná plocha výměře 71 m2 zapsané u Katastrálního úřadu K. na listu vlastnictví č. 1691 pro katastrální území H. - M., do tři dů od právní moci tohoto rozsudku. Požadavek na předání těchto nemovitostí se zamítá. Určuje se, že vlastníkem nemovitostí, a to stavby nacházející se na pozemku parc.č. 1138/3 a pozemku parc. č. 1138/3 - zastavěná plocha o výměře 71 m2 zapsaných u Katastrálního úřadu K. na listu vlastnictví č. 1691 pro katastrální území H. - M. je Česká republika - Okresní úřad Karviná a výkon práva hospodaření přísluší navrhovateli\". Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku nevyhověl. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že právní předchůdce žalovaného, který mu nemovitosti prodal, nebyl jejich vlastníkem, zaujal však právní názor, že ze znění §130 odst. 2 obč. zák.vyplývá, že pokud někdo jedná s oprávněným držitelem v dobré víře, že jedná s vlastníkem věci, nabývá stejná práva, jako by jednal s vlastníkem (pod což nutno zahrnout i zcizení věci oprávněným držitelem). Odvolací soud uvedl, že z provedeného dokazování neplynou skutečnosti, které by vylučovaly, že O. H., který nemovitosti prodal žalovanému, byl v dobré víře, že mu v době uzavření kupní smlouvy sporné nemovitosti patřily; nelze proto vyloučit, že žalovaný nabyl nemovitosti od oprávněného držitele. Na druhé straně však nutno přihlédnout k osobní účasti žalovaného na zasedáních zastupitelstva Města H. v průběhu roku 1991, na nichž byl prokazatelně prodej předmětných nemovitostí jeho právnímu předchůdci pro rozpor s právními předpisy, zpochybňován, když dokonce 19. 12. 1991 byl nucen k této věci podat u Okresní prokuratury v Karviné vysvětlení. Při uzavírání kupní smlouvy 5. 3. 1992 musel mít pochybnosti o tom, že jedná s O. H. jako s vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl být v danou chvíli v dobré víře. Vedle toho nutno danou situaci hodnotit i s přihlédnutím k §3 občanského zákoníku. Žalovaný byl v minulosti ředitelem Technických služeb města H. (z funkce ředitele byl pro závažné nedostatky v činnosti organizace a pro porušení pracovní kázně posléze odvolán), které zastupoval 5. 4. 1991 při uzavírání kupní smlouvy s O. H. Za této situace, a navíc po upozornění zastupitelstva Města H. na nerespektování vyhlášky č. 119/1988 Sb., při uzavírání této kupní smlouvy, je podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že žalobce se dovolává důsledků, plynoucích z §130 občanského zákoníku, v rozporu s dobrými mravy a nutno mu požadovanou ochranu odepřít. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen z důvodů formulačních a s ohledem na přizpůsobení znění určovacího petitu změně vyplývající ze sukcese na straně žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zcela zásadní právní význam. Podstatou případu je v judikatuře dosud neřešená a právním řádem pouze rámcově upravená otázka převodu vlastnického práva osobou, která není vlastníkem věci, nýbrž jejím oprávněným držitelem ve smyslu §130 občanského zákoníku. Odvolací soud tuto otázku posoudil správně tak, že oprávněný držitel může vlastnické právo převést na třetí osobu, ale nesprávnou aplikací některých dalších ustanovení občanského zákoníku dospěl k závěrům vyvolávajícím právní nejistotu. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že „ze skutečnosti, že kupní smlouva uzavřená mezi T. s. města H. a O. H. byla od počátku neplatná nebylo lze a priori dovozovat, že k převodu vlastnického práva na další osoby pak již dojít nemohlo\". Tuto úvahu soud však nedovedl do všech důsledků, když usoudil, že dovolatel přesto „žádných práv k předmětným nemovitostem nenabyl\", neboť nejednal v dobré víře a vykonával právo v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukazuje na to, že od O. H., ani od dovolatele, jako „neprávníků\", nelze požadovat dokonalou znalost právního řádu, a absenci dobré víry na straně dovolatele nelze dovozovat z okolností odvolacím soudem zdůrazněných. Pokud byla odvolacím soudem požadována pro platnost kupní smlouvy existence dobré víry na straně kupujícího, stalo se tak pouze na základě volné úvahy soudu, bez opory v zákoně, přičemž v případech, kdy se na straně nabyvatele dobrá víra vyžaduje, je to v zákoně výslovně uvedeno (např.§486 občanského zákoníku). Dále namítá nerovnovážný pohled odvolacího soudu na celý spor, když je bez opory v zákoně údajná absence dobré víry na straně dovolatele hodnocena právně významněji, než její nezpochybněná existence na straně O. H. jako prodávajícího. Pokud odvolací soud své tvrzení subsidiárně opírá též o §3 občanského zákoníku, pak důkazní řízení před odvolacím soudem neprokázalo rozpor s dobrými mravy u výkonu ani jednoho z uvedených dílčích oprávnění, přičemž soud není oprávněn rozhodnout, že vlastníka jeho vlastnického práva k věci zcela zbaví pro výkon jeho práva v rozporu s dobrými mravy. To by bylo totožné s vyvlastněním, které lze provést pouze na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu. Za nesprávný a nevykonatelný pokládá i výrok odvolacího soudu ukládající dovolateli vyklidit předmětné nemovitosti, neboť je pronajal, sám je neužívá a není tím, proti němuž by mohla žaloba na vyklizení směřovat. Odkazuje na §126 odst. l občanského zákoníku s tím, že požadovat vydání věci lze pouze na tom, kdo ji fakticky ovládá. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Za právní otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí a která z něj činí rozhodnutí zásadního významu, považuje dovolací soud v souladu s dovolatelem otázku, zda osoba, která je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že převodce je vlastníkem věci, může od převodce, který je oprávněným držitelem, nabýt vlastnictví k věci. Dovolatel klade v této souvislosti důraz na dobrou víru nabyvatele, v první řadě je však třeba řešit otázku, zda osoba, která věc získá od oprávněného držitele, nabude k ní podle §130 odst. 2 obč. zák., vlastnické právo.
Podle §130 odst. 2 obč. zák. nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná
práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby. Práva vlastníka jsou upravena v §123 obč. zák., podle kterého vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Jde o posouzení otázky, zda oprávněný držitel má i právo převést vlastnictví k věci.
Ustanovení §130 odst. 2 obč. zák. v citovaném znění bylo do občanského zákoníku zařazeno novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.; obdobné ustanovení měl již obč. zák. č. 141/1950 Sb., který v §146 stanovil, že oprávněný držitel věci má, pokud zákon nestanoví jinak, stejná práva jako vlastník, i když není jejím vlastníkem. To platí obdobně o oprávněném držiteli práva. Z důvodové správy k tomuto ustanovení se nepodávalo, že by opravňovalo držitele věci, který nebyl jejím vlastníkem, převádět vlastnické právo k věci; takto zmíněné ustanovení nebylo nevykládáno ani v právní teorii. V učebnici občanského a rodinného práva se uvádělo, že smlouvou lze nabýt vlastnického práva v zásadě jen od vlastníka s výjimkami uvedenými v §154 odst. 1 a §557 odst. 1 obč. zák. (Knapp, V. a kol.: Učebnice občanského a rodinného práva. Orbis - Praha 1953, svazek I, s. 192). Ani důvodová zpráva k zák. č. 509/1991 Sb. se o tom, že by oprávněný držitel měl právo převádět vlastnictví k věci, nezmiňuje. V učebnici občanského práva se výslovně uvádí, že „převedl-li věc na jinou osobu oprávněný držitel, nestane se tato jiná osoba vlastníkem věci\" (Knapp, V., Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J., Macková, A., Mikeš, J., Radvanová, S.: Občanské právo hmotné. Codex Praha 1995, svazek I, s 217, stejně viz Bičovský, J., Holub, M.: Občanský zákoník. Linde Praha 1991, s. 110). V odborné literatuře se však vyskytl i opačný názor, ovšem s poznámkou, že zákon na důsledek §130 odst. 2 obč. zák., spočívající v možnosti oprávněného držitele převádět vlastnictví k věci „asi nepomyslel\" (Knappová, M.: Držba. Právo a zákonnost č. 10/1992, s. 588). Konečně je třeba poukázat na skutečnost, že v občanském právu se uplatňuje tradiční zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám.
Dovolací soud dospívá k závěru, že zákonodárce v §130 odst. 2 obč. zák., ani v obdobném ustanovení §146 obč. zák.z roku 1950, nesledoval prolomení zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, tak, aby oprávněný držitel měl právo převést vlastnictví k věci. Lze poukázat na důvodové zprávy ke shora uvedeným ustanovením, které se o opuštění této zásady nezmiňují; je nepochybné, že tak zásadní průlom by důvodová zpráva neponechala bez komentáře. Ze zmíněných učebnic občanského práva, jejichž autory jsou přední odborníci, se též podává, že s prolomením této zásady nepočítá ani právní věda. Konečně je třeba poukázat na skutečnost, že ani vlastník, který má podle §123 obč. zák. právo z věcí nakládat, nemůže převádět více práv, než kolik jich sám má. Je-li například k jeho domu zřízeno věcné břemeno, které oprávněnému zaručuje bezúplatné a výlučné užívání celého domu, nemůže vlastník převést na jiného neomezené vlastnické právo, zahrnující i právo věc užívat. Nemůže-li vlastník převádět více práv, než sám má, nemá takové oprávnění ani oprávněný držitel.
Proto je na místě restriktivní výklad §130 odst. 2 obč. zák. Skutečnost, že oprávněný držitel má k věci stejná práva jako vlastník, který má též právo nakládat s předmětem vlastnictví (§123 obč. zák.), je tedy třeba vykládat v souladu s uvedenou zásadou tak, že oprávněný držitel má právo na takovou dispozici s věcí, při které nedochází ke změně vlastnického práva. Pokud oprávněný držitel věc prodá, může nabyvateli vzniknout jen právo oprávněné držby, nikoliv právo vlastnické (nejde-li o výjimky výslovně stanovené zákonem - např. §446 obchodního zákoníku).
V dané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, které dovolání nezpochybňuje, že žalovaný nabyl předmětné nemovitosti nikoliv od vlastníka, ale od oprávněného držitele. Vzhledem k uplatnění zásady že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohl žalovaný od nevlastníka nabýt vlastnické právo k nemovitostem. Otázka, zda žalovaný byl v dobré víře ohledně vlastnického práva prodávajícího může mít vliv jen na posouzení oprávněnosti jeho držby; jako námitka proti vlastnické žalobě je však právně nevýznamná. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněného v dovolání věcně správné, a to bez ohledu na případnou dobrou víru žalovaného.
Dovolatel poukazuje na skutečnost, že není pasivně legitimován v řízení o vyklizení nemovitostí, které fakticky neovládá, ale které pronajal; tuto skutečnost uvedl již v nalézacím řízení (č. l. 15). Z §130 odst. 1 obč. zák. se podává, že oprávněný držitel má právo věc pronajmout jinému; pokud by tedy byl žalovaný oprávněným držitelem, bylo by třeba zabývat se existencí práva nájemce k těmto nemovitostem. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný dříve, než měl koupit sporné nemovitosti, o skutečnostech, které vedly k prohlášení kupní smlouvy mezi T. s. města H. a O. H. věděl, neboť jako ředitel zmíněné organizace byl přítomen při zasedáních zastupitelstva města H., na kterých bylo na tyto skutečnosti poukazováno a ve stejné věci podával vysvětlení na okresní prokuratuře. Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit. Pokud tedy dovolatel poukazuje na to, že neznal právní úpravu týkající se nabývání nemovitostí ve státním vlastnictví do vlastnictví soukromých osob, jde o námitku právně bezvýznamnou; ostatně je třeba vycházet i z toho, že jako ředitel organizace, která takové převody činila a jejímž jménem učinil i sporný převod, tuto úpravu znal. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný nenabyl nemovitosti v dobré víře, je tedy správný; proto žalovaný není oprávněným držitelem, který by mohl sporné nemovitosti platně pronajmout. I když pak nemá věc v detenci (tedy ji přímo neovládá), je jejím držitelem; je jeho věcí, jakým způsobem věc od svého detentora získá. Vlastnická žaloba podle §126 odst. 1 obč. zák., podle kterého vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje, totiž může směřovat jak proti detentorovi, tak i proti držiteli věci. Ani v této části není dovolání důvodné.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení, uvedené v §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2000
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová