ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.54.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 54/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. H. , zastoupené JUDr. Miroslavem Koláčným, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dvořákova 3, proti žalovaným: 1) M. H., zastoupenému JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Masarykovo náměstí 2/2, 2) J. G. , o určení neplatnosti kupní smlouvy a vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 258/2007, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. května 2008, č. j. 29 Co 152/2008-43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 24.360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Miroslava Koláčného.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 20 C 258/2007-22, zamítl žalobu na určení, že „rekreační dům č. p. 54 na stavební parcele č. 67/2 – zastavěné ploše a nádvoří v části obce V., zvané R., zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště v Děčíně, na listu vlastnictví č. 458 pro obec V., katastrální území R., je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a 1. žalovaného a jejich spoluvlastnické podíly jsou rovné“ a dále na určení, že „kupní smlouva, jíž 1. žalovaný jako prodávající a 2. žalovaný jako kupující uzavřeli dne 2. 5. 2007 a jejímž předmětem je rekreační dům č. p. 54 se stavební parcelou č. 67/2 – zastavěnou plochou a nádvořím a pozemkové parcela č. 211/3 – ostatní plocha v R., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrálního pracoviště v Děčíně, na listu vlastnictví č. 458 pro obec V. a katastrální území R., je neplatná“ (výroky I. a II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně v dané věci neprokázala, že by jí platně vzniklo spoluvlastnické právo k rekreačnímu domku č. p. 54 na st. parcele č. 67/2 v R. (dále jen „předmětná nemovitost“), neboť sice uzavřela dne 10. září 1993 se žalovaným platnou smlouvu o založení podílového spoluvlastnictví k této nemovitosti, tato dohoda však nebyla předložena katastrálnímu úřadu s návrhem na zápis a vklad spoluvlastnického právo ve lhůtě tří let, jak stanoví občanský zákoník v §47 odst. 2 a jedná se tudíž o dohodu neúčinnou. Pokud se žalobkyně domáhá určení spoluvlastnického práva, pak její požadavek nemá oporu v hmotném právu, neboť vlastnické právo vzniká na základě rozhodnutí katastrálního úřadu a zapisuje se vkladem do katastru nemovitostí, k čemuž v dané věci nedošlo. Jestliže první žalovaný byl výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, mohl ji platně prodat druhému žalovanému a žalobkyně se nemůže domáhat určení spoluvlastnického práva ani neplatnosti kupní smlouvy.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. května 2008, č. j. 29 Co 152/2008-43, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, určil spoluvlastnické právo k předmětné nemovitosti a vyslovil i neplatnost uzavřené kupní smlouvy a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z nesporné skutečnosti, že předmětnou nemovitost žalobkyně a první žalovaný stavěli společně a stavbu financovali ze společných prostředků se záměrem nabýt spoluvlastnické právo k ní rovným dílem. Dohoda ze dne 10. 9. 1993 tyto skutečnosti pouze písemně deklarovala, nejednalo se však o právní úkon, na základě kterého by došlo ke vzniku spoluvlastnictví. Na žalobkyní požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem, neboť ve vztahu k určení spoluvlastnického práva žalobkyně bude sloužit soudní rozhodnutí k zápisu spoluvlastnictví do katastru nemovitostí a ve vztahu k požadavku na určení neplatnosti smlouvy tato smlouva dosud nebyla předložena katastrálnímu úřadu a vlastnické právo druhého žalovaného podle ní nebylo vloženo do katastru nemovitostí.
Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný s uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci potud, že z dohody o založení podílového spoluvlastnictví nemohl relevantně dovodit spoluvlastnické právo žalobkyně, jestliže se nevypořádal se skutečností, že v době uzavření této dohody již předmětná nemovitost jako věc v právním slova smyslu existovala. Dohodu o založení spoluvlastnictví lze totiž uzavřít pouze do okamžiku, který časově předchází vzniku stavby jako věci ve smyslu práva, což v daném případě nebylo splněno, neboť ke dni sjednání smlouvy předmětná nemovitost představovala tzv. hrubou stavbou se střechou, včetně střešní krytiny, zabudovaných veškerých oken a dveří a vnitřních omítek. Jestliže byla dohoda o založení spoluvlastnictví uzavřena za tohoto stavu nemovitosti, jedná se o dohodu absolutně neplatnou. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Zdůraznila, že první žalovaný v průběhu řízení před soudy obou stupňů nikdy spoluvlastnické právo žalobkyně relevantně nezpochybňoval, proti žalobním tvrzením neuplatnil žádnou procesní obranu a i samotná dohoda ze dne 10. 9. 1993 je potvrzením toho, že první žalovaný spoluvlastnické právo žalobkyně uznal. Navíc touto dohodou nebylo spoluvlastnické právo žalobkyně založeno – jak správně dovodil odvolací soud – neboť dohoda reflektovala již dříve existující ujednání účastníků. Byla to samotná žalobkyně, která v rámci žalobních tvrzení i v rámci podaného odvolání zdůrazňovala, že ke dni uzavření dohody nemovitost jako věc v právním slova smyslu existovala a proti této argumentaci první žalovaný žádné námitky neuplatnil.
Druhý žalovaný vyjádřil souhlas s obsahem dovolání. Zdůraznil, že při uzavření kupní smlouvy dne 24. 9. 2006 vycházel ze skutečnosti, že jako výlučný vlastník předmětné nemovitosti byl v katastru nemovitostí zapsán první žalovaný, který absenci jakýchkoliv vad předmětu koupě a prodeje výslovně deklaroval v jednom ze smluvních ujednání kupní smlouvy. Neměl proto pochybnosti o tom, že první žalovaný je oprávněn s předmětem prodeje disponovat výlučně, tento řádně koupil a prvnímu žalovanému zaplatil. Dohodu o založení spoluvlastnictví ze dne 10. 9. 1993 považuje „za právně nezpůsobilou k založení spoluvlastnického vztahu“ a považuje ji pouze za deklaratorní úkon mezi žalobkyní a prvním žalovaným.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb (dále jen o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Prvním žalovaným tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem nemůže být založeno na okolnostech uváděných v dovolání již z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu o existujícím podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného není založeno na závěru, že podílové spoluvlastnictví vzniklo na základě dohody ze dne 10. 9. 1993, ale na zjištěních, která první žalovaný v rámci podaného dovolání ostatně ani nezpochybňuje, že nemovitost žalobkyně a první žalovaný stavěli společně a stavbu též financovali ze společných prostředků se záměrem nabýt rovným dílem podílové spoluvlastnictví ke stavbě. Dohodou ze dne 10. 9. 1993 pak tito účastníci uvedené skutečnosti pouze písemně deklarovali, nešlo však o právní úkon, kterým by spoluvlastnictví vzniklo. Ostatně žalobkyně žalobu i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně založila výslovně na tvrzení, že dohoda ze dne 10. 9. 1993 neměla za následek vznik podílového spoluvlastnictví, neboť k jejímu uzavření došlo v době, kdy nemovitost jako věc v právním slova smyslu již existovala, ale pouze deklarovala předchozí stav a dohodu účastníků. Proti těmto tvrzením první žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani v průběhu odvolacího řízení neuplatnil žádnou procesní obranu a naopak spoluvlastnické právo žalobkyně nepřímo uznal poukazem na skutečnost, že žalobkyni náleží polovina kupní ceny za prodanou nemovitost.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1536 dovolací soud zdůraznil, že při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky.
Jestliže tedy odvolací soud vyšel ze skutečností, že již před písemnou dohodou ze dne 10. 9. 1993 se žalobkyně a první žalovaný dohodli na tom, že stavbu provedou společně, budou ji společně financovat se záměrem nabýt k této stavbě rovnodílné podílové spoluvlastnictví, pak jeho závěr o vzniku podílového spoluvlastnictví je v souladu s ustálenou judikaturou.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby v daném případě nebyla dohoda o založení podílového spoluvlastnictví uzavřena před vznikem stavby jako věci v právním slova smyslu, stejně by s ohledem na učiněná skutková zjištění bylo možno usuzovat na vznik podílového spoluvlastnictví. Ze skutkových zjištění, deklarovaných i dohodou ze dne 10. 9. 1993, která první žalovaný nezpochybnil, jednoznačně vyplývá společný postup žalobkyně a prvního žalovaného při stavbě nemovitosti se společným financováním. Naproti tomu v průběhu řízení nebylo zjištěno a první žalovaný to ostatně ani netvrdil, že by se mělo jednat o stavbu jen v jeho vlastnictví.
Naznačoval-li první žalovaný v dovolání, že „žalobkyně spoluvlastnické právo neuplatnila včas, což má za následek nemožnost přiznání práva z důvodu promlčení“, nemůže být tato námitka důvodná již proto, že ji první žalovaný v řízení před nalézacími soudy neuplatnil a dovolací soud k ní jakožto k nové skutečnosti není oprávněn přihlédnout (§241a odst. 4 o. s. ř.). Ostatně z §100 odst. 2 obč. zák. jednoznačně vyplývá, že vlastnické právo, a tudíž i právo spoluvlastnické, se nepromlčuje. Důvodným pak v této souvislosti není ani poukaz dovolatele na závěr soudu prvního stupně, že „žalobkyně spoluvlastnické právo neuplatnila včas, což má za následek nemožnost přiznání práva“. Soud prvního stupně v této souvislosti zaujal názor, podle kterého mělo spoluvlastnické právo žalobkyně vzniknout na základě dohody ze dne 10. 9. 1993, avšak nevzniklo, protože žalobkyně ve lhůtě tří let vyplývající z §47 odst. 2 obč. zák. dohodu nepředložila katastrálnímu úřadu. Nedůvodnost této námitky vychází z toho, že odvolací soud – jak uvedeno výše – nezaložil svůj závěr o vzniku podílového spoluvlastnictví na dohodě ze dne 10. 9. 1993, nehledě na skutečnost, že dohoda o vzniku podílového spoluvlastnictví nepodléhá režimu §47 odst. 2 obč. zák., neboť k účinnosti této dohody není potřebné rozhodnutí příslušného orgánu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud však žádné zmatečnostní ani jiné vady mající za následek možné nesprávné rozhodnutí ve věci nezjistil (dovolatel je ostatně ani netvrdí) ; rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný, a dovolání prvního žalovaného bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání ve dvou spojených věcech při krácení odměny za jeden úkon právní služby a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §17 písm. b), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 20 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalobkyně k dovolání prvního žalovaného (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) - (1 x 300,- Kč). Náklady žalobkyně jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4 060,- Kč a náklady dovolacího řízení na straně žalobkyně činí celkem 24 360,- Kč.
Dovolací soud proto uložil prvnímu žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 24 360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li první žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. srpna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu